Fejeton: Vejce a já

Vydáno: 5.6.2013    Publikováno v časopise 6/2013

Od malička jsem děsnej vejcožrout. Jako kluk jsem mohl baštit vajíčka pořád, a poněvadž ještě nebyl vynalezenej cholesterol, žádnej zvěrolékař mi v tom nebránil. Ani rodina neměla námitek, jelikož, jako všichni ve vesnici, jsme měli vlastní slepice, takže to přišlo relativně lacino. Žádný velký stádo to nebylo, pár bílejch leghornek, možná pět nebo šest – ono se to taky dost měnilo, podle toho, jaká byla zima a politická situace.

Má obliba vajec se ovšem záhy změnila v úplnou mánii, cpal jsem se vajíčkama ve všech možných kulinářských variantách – a že jsem znal všechny tři! Nutně proto nastala situace, kdy už to leghornky nestíhaly a začaly mít v dodávkách na náš stůl manko. Babička jim to překvapivě ani nevyčetla, ani jim za trest nesnížila příděl zrní, nýbrž šla po mně, třebaže jsem sveřepě tvrdil, že jsem viděl u kurníku mihnout se něco zrzavýho. Jako že nám na vajíčka chodí kuna nebo tak, a že bychom měli nastražit pasti. Babička prohlásila, že po kuně by zbyly aspoň skořápky a že pasti by se měly nastražit na mě. Děda se přidal s tím, že bejt válka, tak by mě odsoudili k trestu smrti zastřelením a že mám ode dneška povolený akorát tři vajíčka tejdně. Mě vomejvali.

To byla tragédie, jako když nějakýmu notorickýmu huličovi zničehonic seberete marjánu! Trpěl jsem jako zvíře, měl jsem vajíčkový halucinace a nic mi nefungovalo, ani hlava, takže jsem nedokázal přijít na žádnej plán B. Jediný, co mě napadlo, že ukradnu leghornku někde v sousedství a budu ji tajně chovat v lese pod jménem Julča. Jenže jedna slípka by mě stejně nevytrhla. Pak se naštěstí objevil táta (on se porád objevoval a mizel, i když nebyl kouzelník) a hned poznal, že se to mnou není úplně v pořádku, a tak mě poslal do pionýrskýho tábora.

Tam mě úplně vyléčili všelijakejma kecama a sběrem mandelinky bramborové.

Teprve v pozdním věku, když jsem odstavil děti a vypudil manželku, jsem se vrátil k velkorysé konzumaci vajíček, přičemž mě volná ruka trhu neustále mátla různejma heslama. Poctivě jsem vyzkoušel vejce zaručeně česká i zaručeně polská, od slepic z klecovýho chovu, z výběhu, na podestýlce, krmenejch výhradně kukuřicí a gumovejma medvídkama, aniž bych teda cejtil nějakej velkej rozdíl v chuti, poněvadž vejce je vejce, ne? Žloutek a bílek, s tím nic nenaděláš.

No… přece jen. S vajíčky od těch leghornek z dětství se to nedalo srovnat! Šest neděl jsem se pokoušel zjistit, čím to může bejt, že tenkrát chutnala vejce úplně jinak než dnes, až jsem na to přišel, jelikož jsem génius: Zestárli jsme, ó Adonai! 

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit