Potraviny a jejich obaly

Obsah záříjového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 9/2020 Obsah záříjového dTestu

Publikováno v časopise 2/2010

Pokud by měly mít látky přítomné v obalech potravin a jejich „prolnutí“ do samotných výrobků takový vliv, jak se tu či onde v médiích píše, lidstvo by patrně dlouho nepřežilo. Druhotná kontaminace potravin z jejich obalů ale prakticky nehrozí.

Kontrola téměř vylučuje rizika

„Současný systém bezpečnosti potravin a požadavky na zdravotní nezávadnost jejich obalů jsou takové, že pokud nakupujeme výrobky od korektního výrobce, který se například nebojí na obalu uvést svou adresu, není se třeba něčeho bát,“ konstatuje Jaroslav Dobiáš z fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Rizika mikrobiální kontaminace potravin vznikají podle jeho slov v řádově mnohonásobném počtu úplně jinde, například při výrobě potravin, při jejich nesprávném skladování nebo třeba při používání nevhodného či nekvalitního nádobí.
Z dosavadních výsledků kontrol obalů potravin lze sice zjistit, že se z obalů mohou uvolňovat látky v objemech kolem 10 mikrogramů na kilogram obalu, vliv takového množství na lidský organismus je ale zanedbatelný a je prakticky na hranici měřitelnosti. „Samozřejmě rizika týkající se množství různých látek záleží na typu příslušné látky a nelze tedy zevšeobecňovat. Zpozornět bychom ale měli obecně až tak od pětinásobného množství (50 mi-krogramů) látek, které se mohou z obalů potravin uvolnit,“ říká Dobiáš.


Opatrně s nekvalitním nádobím a recyklovanými obaly

Oproti kontaminaci jídla z obalů představuje podle Jaroslava Dobiáše vyšší riziko průniku látek do potravin používané nádobí. Nekvalitně vyrobené nádobí z umělých hmot může potraviny kontaminovat řadou nebezpečných látek, jako je například mediálně známý formaldehyd z melaminového nádobí. Ale ani u napohled bezpečného porcelánového nádobí si nemůžeme být zcela jisti – to v případě dekorů, z nichž se mohou uvolňovat například těžké kovy (olovo nebo kadmium). Optimální je tedy nezdobené, jednoduché bílé nádobí.
Další rizika kontaminace v sobě nese dnes moderní využívání obalů z recyklovaných materiálů, ať již jde o recyklovaný papír nebo recyklované plasty. Z takových obalů se mohou skutečně uvolňovat látky, které tvořily složky původní hmoty, z níž byl recyklovaný obal vyroben. „Osobně proto nepovažuji za rozumné používat recyklované obaly v potravinářství, toho bych se možná bál víc než kontaminantů z obalů vyrobených osvědčenými technologiemi,“ podotýká Dobiáš. Klasické papírové obaly jsou naopak podle jeho slov zcela bezpečné. „Je to vlastně čistá buničina s minimálním obsahem plniv, klížidel nebo třeba zjasňovadel,“ říká odborník. To platí i pro papírové sáčky na čaj, které se máčí ve vařící nebo velmi horké vodě.
Nebezpečí nehrozí ani z fólií na operativní zabalení potravin, které se k tomuto účelu běžně používají v obchodech i domácnostech. Jde totiž o obaly, jejichž výroba je pod kontrolou příslušných dozorových orgánů, a které jsou – a to je důležité i v případě, že kontrola selže – velmi tenké. Pokud bychom tak třeba v létě zapomněli fólií obalenou potravinu na sluníčku a pokud by se z ní uvolnily některé látky, znamená v praxi tloušťka fólie v řádech jednotek mikronů, že riziko druhotné kontaminace je zanedbatelné. Pár atomů polymerů prostě nemůže objektivně napáchat v organismu žádné škody.


Největší mýtus – neurotoxicita hliníku

Ačkoli se skutečně velmi často v médiích upozorňuje na negativní vliv hliníku a riziko Alzheimerovy choroby v souvislosti s jeho nadměrným příjmem, jde o naprostou manipulaci a mýtus srovnatelný s mýtem o špenátu jako nejlepším zdroji železa. Mýtus o neurotoxicitě hliníku vznikl před dvaceti lety při nepodařené léčbě lidí s nemocí ledvin v Anglii, při které byly pacientům omylem podány prostřednictvím dialýzy nevhodné hliníkové soli. Od té doby bylo na celém světě provedeno množství pokusů s cílem prokázat alergenní vliv hliníku na lidský organismus a žádný z výsledků tuto hypotézu nepotvrdil. Dvacet let se ovšem stále opisuje tatáž chyba (respektive výsledek jediného procesu v praktické medicíně), často zcela záměrně například jako prostředek konkurenčního boje mezi výrobci nápojů, potravin i potravinových doplňků.
Skutečnost, že samotný hliník za nic nemůže, má přitom jasnou logiku. Hliník je třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře a tvoří zhruba osm procent z celkové hmoty prachových částic, které dnes a denně vdechujeme. „Bylo by velmi divné, kdyby lidé celý život se pohybující v takovém prostředí byli na hliník tak citliví, jak se uvádí,“ zdůrazňuje Dobiáš. Hliník je ostatně součástí zubních past, používá se při čištění vody a v obalech potravin je povoleno zhruba 100 gramů hliníku na kilogram. „Kdyby byl hliník toxický, tak to nikdo nedovolí,“ dodává Dobiáš. Hliník je součástí léků snižující kyselost žaludku a používá se při léčbě žaludečních vředů.
Z toho vychází i používání hliníkového nádobí či příborů, které by na rozdíl od obecného povědomí nemělo mít na zdraví spotřebitele žádný vliv. V případě obalů platí přitom totéž na hojně používané alobaly, které (ani při použití při vyšších teplotách při grilování) nepředstavují nebezpečí druhotné kontaminace potravin. Snad s výjimkou případů, kdy se do alobalu zabalí nějaká agresivní kyselá náplň. Alobal je v praxi kompaktní kovový materiál, ze kterého nemá ani při vysokých teplotách co unikat, neboť v něm nejsou přítomné těkavé látky.


Paradoxy

Právě v souvislosti s hliníkem je podle Dobiáše jedním z mnoha paradoxů, že se lidé bojí používat při přípravě čaje hliníkové konvice. „Pak si ale uvaří čaj ze sušených bylin, které jsou známé poměrně vysokým obsahem hliníku,“ konstatuje vědec.
Paradoxů je celá řada. Například to, že spotřebitel preferuje pestré obaly potravin, které jsou potištěny barvami, o nichž se předpokládá, že nepřijdou do kontaktu s potravinami a požadavky na ně nemusí splňovat přísná kritéria na obsah pro organismus rizikových látek. Pestrost obalů je ale přímo úměrná agresivitě barev, což spotřebitel vyžaduje, ale rizika nevnímá. A naopak se zajímá o recepty, které například počítají s tím, že do pečeného kuřete se vloží plechovka od piva (takový recept skutečně existuje), kde barvy potisků přicházejí přímo do kontaktu s potravinou – a dokonce za vysokých teplot.
Ostatně, jak již bylo uvedeno, platí to i pro pestré a pomalované nádobí. U něj se ale kontakt s potravinou předpokládá a nároky na složení barevných okras jsou vyšší. Největším paradoxem ale zůstávají obavy z obalů z hliníku, který každou minutou dýcháme z ovzduší, a strach z kontaminace potravin těžkými kovy, které minimálně ve větších městech vdechujeme z výfuků aut.


Přihlásit