Péče o zvířata

Obsah srpnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 8/2021 Obsah srpnového dTestu

Publikováno v časopise 7/2021

Některé z domácích zvířat chová více než polovina Čechů. Jak je důležitý správný výběr konkrétního mazlíčka, se kterými nemocemi se častěji potýkají městští psi a kočky ve srovnání s těmi žijícími na vesnici nebo jak přepravit k veterináři rybičky? Ptali jsme se prezidenta České asociace veterinárních lékařů malých zvířat, MVDr. Miloše Urbana.

S kterými potížemi se oblast veterinárního lékařství v současnosti nejvíce potýká?

Notnou část problémů máme společnou se všemi profesemi v České republice. Týkají se nefunkční státní správy, což se v plné nahotě projevilo při nezvládnutí epidemie covid-19, a to v celosvětovém srovnání. Počty zemřelých a díra ve státním rozpočtu mluví jasně. Tíží nás i kvanta zákonů, které regulují naši činnost. Jejich změny nestíhají sledovat ani právníci, natož veterináři, jejichž posláním je samozřejmě něco jiného. Potýkáme se i s nedostatkem mladých kolegů, nyní převážně kolegyň nastupujících do profese. Studium veterinárního lékařství je sice populární, ale praxe již méně. Vyžaduje dlouhou pracovní dobu, obzvlášť v terénu a na malých městech, kde nelze pracovat na směny. Finanční ohodnocení v porovnání s jinými profesemi, jako jsou například IT specialisté, právníci, lékaři nebo manažeři, pak mnohé absolventy donutí praxi opustit.

Problémy mají veterináři, stejně jako všechny pomáhající profese, i s psychickým vyhořením. Tak dlouho se věnují jen pomáhání zvířecím pacientům, že nestíhají osobní psychohygienu, zanedbávají rodinu, svoje koníčky, až nakonec musejí profesi opustit. Bohužel mají i jednu z nejvyšších sebevražedností mezi profesemi.

Ovlivnila činnost veterinárních lékařů již zmíněná pandemie koronaviru? Jak?

Ano, ovlivnila. Negativně všemi regulacemi nezbytnými k omezení šíření covid-19. Naštěstí jsme nemuseli svoje praxe zavřít jako například hostinští a hoteliéři, ale platili jsme za to zvýšeným nebezpečím nakažení při denním kontaktu s klienty, kdy při ošetřování pacientů těžko můžete dodržovat doporučené odstupy. Bohužel jsme přes opakované žádosti Komory veterinárních lékařů nebyli zařazeni mezi preferované profese k očkování.

Další vliv pandemie se projevil ve zvýšeném počtu domácích zvířat, obzvláště psů, které si lidé patrně kvůli nařízenému omezení kontaktů pořídili. I psí útulky se vyprázdnily. Nemám k tomu žádné statistiky, ale jsou to trendy jak z mojí praxe, tak z praxí kolegů.

MVDr. Miloš Urban

Vystudoval Vysokou školu veterinární v Brně, pracoval jako praktický obvodní veterinář, referent oddělení Vědeckotechnického rozvoje Státní veterinární správy ČR.

Od roku 1991 dosud působí jako praktický veterinární lékař se zaměřením na malou praxi a koně. Je prezidentem České asociace veterinárních lékařů malých zvířat, členem České hipiatrické společnosti či European Society of Veterinary Dermatology. Absolvoval kurz veterinární dermatologie pořádaný Evropskou školou pro pokročilá veterinární studia (ESAVS) či Kurz intenzivní péče a medicíny v kritických situacích (pořádaný rovněž ESAVS). K jeho zálibám patří například tanec, cyklistika, jízda na koni, sjezdové i běžecké lyžování, kajak na divoké vodě a cestování.

Které zvíře je nejnáročnější léčit a proč?

To nelze jednoznačně určit. Každý případ je jiný a úspěšnost léčby závisí na spolupráci veterináře, chovatele a pokročilosti problémů pacienta. Základem je otevřená komunikace jak na začátku při pátrání po příčinách problémů pacienta, tak v průběhu léčby a dodržování doporučení ošetřujícího veterináře.

S kterým zvířetem se vám naopak pracuje nejsnadněji?

Nejsnadnější práce je s dobře socializovaným a vychovaným pacientem. Pokud se bojí a nelze na něj sáhnout, případně se jej bojí i majitel, je pomoc někdy velmi obtížná. Ideální je, pokud majitelé zvládnou do stáří čtyř měsíců štěňata i koťata navyknout na pokud možno všechny situace, ve kterých se mohou jako dospělí ocitnout. Ať je to cestování dopravními prostředky, autem, společnost jiných lidí, zvířat, návštěva u veterináře a tak dále. Ideálním prostředkem jsou pro naočkovaná štěňata školičky nebo cvičáky, kde se otrkají jak páníčkové, tak štěňata.

Jakou nejtěžší operaci jste během své praxe u zvířete prováděl?

Nejtěžší operace je ta, kterou si nemůžete rozmyslet a naplánovat a při které dojde ke komplikacím.

Zranilo vás někdy nějaké zvíře?

Naštěstí mne jen párkrát kousnul špatně vychovaný a psychicky nevyrovnaný pes. Škrábance od koček nepočítám, ale je jich čím dál tím méně. Bázlivé kočky si například při odběrech krve balíme do deky. Jsou v ní klidnější a my si ohraničíme hlavu a obnažíme jen packu, kterou potřebujeme. Spokojenější jsou pacienti, majitelé i my.

Co je na práci veterináře vůbec nejobtížnější?

Opět stejně jako v jiných profesích – jednání s lidmi. Učím se to celý život a bohužel to žádná škola neučí. Je to velký nedostatek ve vzdělávání pro celou naši společnost.

Chováte vy sám nějaké zvíře?

Jako kluk jsem vyrůstal s koňmi a psy, ale nyní již na koni pravidelně nejezdím, ani nechovám psy. Mám zažité, že se člověk jak koni, tak psovi musí pořádně věnovat, a to mi moje profese a způsob současného života neumožňuje.

Češi nejčastěji chovají psy, následují kočky. S kterými nemocemi se tato dvě zvířata potýkají nejčastěji?

Nemám přesné statistiky, ale záleží to na stylu života, který vedou. Ty převážně v bytech žijící trápí spousta civilizačních chorob – obezita, bolavá záda, alergie, … Venku žijící kočky platí za svou svobodu problémy s ledvinami, autoúrazy, infekcemi, které si předávají při bojích o teritorium.

Jaký názor máte na soužití psů a koček?

Nevidím v tom žádný problém. Pokud je začátek pod kontrolou a postupný, užijí si společný život všichni včetně páníčků.

Dá se zobecnit, kterých chyb a omylů se lidé při chovu psů a koček dopouštějí nejčastěji?

Nejčastější chybou je, že lidé jednají se psy a kočkami, jako by to byly děti. Nesnaží se pochopit psychiku a motivaci jednání psa nebo kočky a podle toho s nimi jednat. Naštěstí se v poslední době situace díky pořadům v televizi trochu zlepšila.

Někteří lidé touží například po psu konkrétní barvy či délky srsti, ale zcela opomíjejí jeho povahové rysy či potřeby pohybu. Podle čeho byste doporučil vybírat plemena psů a koček?

Musím si uvědomit, co od daného zvířete očekávám, seznámit se s charakteristikou plemene, navštívit výstavu nebo výkonnostní zkoušky, chovatele vybíraného plemene a pak si teprve zvíře koupit. Není nad osobní zkušenost.

Které zvíře byste doporučil jako nejvhodnější k dětem?

To záleží na věku dítěte a zkušenosti rodičů. Můžeme začít s morčetem nebo králíkem, pak přejít ke kočce a nakonec dospět ke psu a případně koni. Časová náročnost stoupá v tomto pořadí.

Názor „staré školy“ byl, že pes patří k domu, ale do bytu ne. Přitom řada lidí, kteří mají psa u domu, chodí na procházky minimálně (myslí si, že psovi stačí zahrada), zatímco panelákoví psíci naběhají denně na výletech mnoho kilometrů. Jaký máte názor na „bydliště“ psa?

Rozhodující je čas a pozornost, kterou psovi věnujeme, pokud neběhá po vsi a okolí sám a dělá si program podle vlastního uvážení.

Jak jsou podle vás čeští chovatelé psů a koček disciplinovaní, dodržují například data termínů očkování?

Nemám srovnání. V mé praxi jim posíláme pozvánky na preventivní prohlídky a očkování a většina to s povděkem kvituje.

U lidí je jednou z nejčastějších chorob obezita. Jakým problémem je pro psy a kočky?

Kočky i psi bývají obrazem svých páníčků.

Jak je to s dalšími civilizačními chorobami, rakovinou a kardiovaskulárními nemocemi? Dá se říci, že jsou k nim některá plemena psů či koček náchylnější? Jakou roli zde hraje genetika?

Vzhledem k tomu, že lidé šlechtili plemena psů někdy z docela úzké základny, povedlo se jim zafixovat spolu se vzhledem i některé nechtěné vlastnosti – problémy se srdcem u Irských vlkodavů a dobrmanů, častější výskyt hydrocefalu u čivav, problémy s klouby u bernských salašnických psů, … Je toho nepřeberně.

Jako velmi vážný problém vnímají všichni veterináři popularitu krátkolebých plemen – mopsů, buldočků, buldoků, ale i perských/exotických koček, které díky selekci na krátký nos mají deformované nosní skořepy a vůči tvaru lebky dlouhé měkké patro. To jim pak nedovolí při sebemenší zátěži dýchat nosem a obzvlášť v létě trpí, někdy se až dusí. Zřejmě jsou tak populární proto, že se jejich hlava podobá lidské, ale při šlechtění a výběru jedinců do chovu zapomínají chovatelé na jejich pohodu a právo žít život bez tělesných omezení.

V některých zemích (Skandinávie, Holandsko) se již změnily plemenné standardy a do chovu mohou být zařazováni jen jedinci s delším nosem. Doufám, že si z toho vezmeme příklad i u nás a nebudeme chovat zvířata tělesně postižená již od narození a ještě s naším přičiněním.

Pejskaři a chovatelé koček se dělí na dva tábory; jedni krmí své čtyřnožce granulemi, druzí jim jídlo vaří. Dá se říci, který jídelníček je vhodnější a proč?

Oba přístupy mají své výhody a nevýhody. V granulích je dnes nepřeberný výběr, a tak si můžeme dovolit krmit přesně podle požadavků té které fáze života, včetně speciálních diet při všech možných nemocech. Dietetika je dnes u zvířat opravdu vážná věda. Jedním z důkazů, že se dělá dobře, je i prodlužující se věk zvířat.

Vařená nebo dokonce syrová strava je velmi populární. Psům i kočkám většinou i chutná, ale při tomto krmení lze udělat i více chyb. Téměř nelze dosáhnout stejné vyváženosti krmné dávky jako u krmení granulemi. Je to spíše o úhlu pohledu chovatele na svět než o tom, které krmení je lepší.

Psi a kočky jsou v popularitě v Česku následováni rybičkami, králíky či papoušky. Možná bude znít otázka naivně, ale léčí veterinář i rybičky? Jak je k němu lze dostat?

Rybičku přendáte z akvária klidně do sklenice od okurek a přinesete do ordinace. Choroby ryb jsou regulérní disciplína i u nás, nemluvě o přímořských státech. Lososy ve farmových chovech, pstruhy v sádkách i kapry v rybnících bez veterinářů těžko odchováte. Velká koncentrace jedinců na malém prostoru je ideál­ní prostředí pro přenos nemocí. Ostatně s tím máme všichni čerstvé zkušenosti z epidemie covid-19.

Které neduhy jsou nejobvyklejší u králíků a papoušků a jak jim předejít?

Nejčastější neduhy jak králíků, tak papoušků, ale obecně všech zvířat jsou způsobené neznalostí nebo nedodržováním zásad správného chovu. Než si pořídíme jakékoliv zvíře, musíme znát jeho potřeby a nároky na prostředí, jejich respektování nám pak ušetří většinu starostí. Spousta informací se dnes dá vyčíst na internetu, ale členství v chovatelských spolcích a diskuse se zkušenými chovateli nám můžou hodně pomoci. Na druhou stranu i tady můžeme potkat spoustu pověr a „zaručených receptů“, a tak kritické myšlení nevypínejme nikdy a ověřujme informace vždy z více důvěryhodných zdrojů.

Když se podíváme na choroby zvířat obecněji, je možné hovořit o nějaké prevenci?

Je dobré využít pozvání na pravidelné očkování jako preventivní klinickou prohlídku, která stejně musí každému očkování předcházet. Stejně jako u lidí i u zvířat se s postupujícím věkem zvyšuje pravděpodobnost různých chorob, a tak se od šesti let výše doporučuje před očkováním kromě klinické prohlídky a zhodnocení výživného stavu provést i biochemické a hematologické vyšetření. Pomůže nám to odhalit klinicky nezjistitelná onemocnění, jako jsou například onemocnění ledvin nebo žláz s vnitřní sekrecí ve fázi, která je snáze léčitelná.

U lidí hraje v případě mnoha chorob velkou roli i psychosomatika. Jak je tomu u zvířat?

Principy jsou stejné. Například dlouhodobý stres tlumí imunitní systém, a tak se dnes ví, že při léčbě opakovaných zánětů močových cest u koček pomáhají zklidňující feromony. Obecně se ale psychosomatika u zvířat obtížně prokazuje. Jsme odkázáni jen na pozorování, popovídat si se zvířaty zatím neumíme.

I u zvířat se prý v některých případech dá hovořit o záměrných sebevraždách. Jaký máte názor na tuto teorii?

Ze své praxe takovou zkušenost nemám.

Máte pro chov a péči o zvířata obecně nějaká doporučení závěrem?

Snažme se pochopit, jak zvířata uvažují a co jejich chování motivuje. Každý dobře provedený úkol si zaslouží pochvalu, ale musíme také zvířeti nastavit hranice, které nemůže překročit. Buďme ve svém jednání se zvířaty jednoznační a důslední. Ušetříme sobě i jim spousty starostí a společný život si pořádně vychutnáme.

Péče o zvířata v proudu času

Soužití člověka a zvířete, stejně jako první vlaštovky veterinárních poznatků, je staré jako lidstvo samo. Už z některých jeskynních maleb je patrné, že již lovci a sběrači se zabývali anatomií zvířat; dokládá to třeba kresba mamutího srdce ve španělské jeskyni Pindal.

Za nejstaršího známého zvěrolékaře je považován Urlugaledina, mezopotámský veterinář léčící zvířata v době kolem dvou tisíc let př. n. l. Nejstarší písemnou památkou zabývající se veterinární péčí je zřejmě staroegyptský Kahunský rukopis (papyrus) z 19. století př. n. l. Psán je hieroglyfickým písmem a pojednává o nemocech psů, býků, ale třeba i ptáků a ryb a také o způsobech jejich léčby (léčivé bylinky, pouštění žilou, vykuřování atd.). Už v této době také byly známé běžné veterinární zákroky, například kastrace.

I v proslulém Chammurapiho zákoníku lze nalézt pasáže o odměnách a trestech pro lékaře, ale i zvěrolékaře. V případě neúspěchu léčby a smrti pacienta jim sice nehrozilo useknutí ruky (jak tomu bylo v případě lékařů lidských), ale veterinář musel zaplatit pokutu ve výši jedné čtvrtiny ceny zvířete.

V antice došlo k rozvoji lidské i zvířecí medicíny, které byly v té době propojeny více než dnes. Nejslavnější lékař starověku, Hippokratés z Kósu, se zabýval příčinami nemocí a anatomií; za jejího zakladatele je ale považován až Aristotelés. Ten popsal všechny v té době (4. století př. n. l.) známé choroby zvířat, například vzteklinu, koliky či tetanus, a také dokázal poznatky z pitev zvířat přenést do lidské anatomie. I Aristotelovi nástupci se věnovali nemocím zvířat a už v antice docházelo také k jejich operacím, například k zákrokům v břišní dutině.

Éra středověku přinesla úpadek medicíny i veterinárního lékařství. Léčebné postupy a znalosti se v této době uchovaly hlavně díky pastýřům, kovářům či podkoním. Právě péči o koně se věnovala středověká díla Koňské lékařství od Juana Alvarese Salamiellase s barevnými ilustracemi zvěrolékařských zákroků nebo Anatomie koně od Carla Ruiniho. Druhé jmenované dílo je ilustrovanou anatomií s obrazy kostry, svalů, tělesných dutin, cév či nervů.

Novověk znamenal pro veterinární péči novou éru. K rozvoji zvěrolékařství přispěla paradoxně i epidemie skotu, kvůli které v 18. století uhynuly v Evropě až tři milióny zvířat. Potřeba chránit stáda a lépe pečovat o skot a koně byla jedním z prvních impulsů pro založení veterinárních škol. První dvě vznikly ve druhé polovině 18. století ve Francii, další byly založeny v Itálii, Dánsku, Rakousku, Německu či Maďarsku. Od roku 1784 se veterinární lékařství začalo vyučovat na lékařských fakultách při pražské a olomoucké univerzitě.

Samostatná veterinární škola vznikla v tuzemsku až po první světové válce na konci roku 1918 – tehdy byla v Brně jako první nová vysoká škola československého státu založena Vysoká škola zvěrolékařská.

Dodnes je Veterinární univerzita Brno jedinou vysokou školou v Česku, jejíž absolventi mohou získat titul doktora veterinární medicíny (MVDr.)


Přihlásit