Penzijní připojištění: Důchody „za své“

Obsah záříjového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 9/2020 Obsah záříjového dTestu

Publikováno v časopise 7/2009

Přes čtyři miliony pracujících se ohledně důchodového zajištění už nespoléhají jen na stát. Tedy nejméně čtyři miliony těch, kteří si spoří prostřednictvím penzijních fondů. Vedou je k tomu obavy o státní systém obživy důchodců, nebo výhodnost? Pojďme počítat...

Vyplatí se mi spořit na důchod? Polovina naší populace v aktivním věku už se rozhodla. A zvolila si penzijní fondy. Co zbývající polovina? Ta buď věří státu a jeho penzijnímu „průtokovému“ uspořádání důchodů, nebo si vybrala jiné, možná rizikovější, ale zato výnosnější produkty.
Proto, abychom se mohli rozhodnout správně, si nevystačíme s kupeckými počty. Penzijní připojištění realizované prostřednictvím fondů je totiž poměrně komplikovaným nástrojem. Do hry vstupuje nejenom samotné zhodnocení, ale i státní příspěvek, úlevy na daních, inflace a v neposlední řadě také míra rizika, že o své úspory přijdeme.

Pojištění, připojištění, spoření...

Kdo se v tom má vyznat? Snad finanční poradce? Zkusme to sami – finanční poradce totiž nebude čerpat důchod za nás. A zajistit se na stáří můžeme skutečně mnoha způsoby. Tento článek ale pojednává o zajištění jediném – penzijním připojištěním.
Pozor na mýlky, například pojišťovny nabízejí důchodové pojištění a podobně znějící produkty. Nejde ale o spoření do penzijních fondů, výnosy, rizika i státní příspěvky se v tomto případě liší. Nenechme se zmást jen podobně znějícím názvem.
Penzijní připojištění má tyto náležitosti, podle kterých ho spolehlivě odlišíme. Spoříme do penzijního fondu (těch v Česku není zas tolik, abychom si nemohli finanční instrument porovnat s publikovanou tabulkou). K připojištění náleží i státní příspěvek, daňové úlevy a v neposlední řadě striktní omezení, kam mohou fondy investovat, což chrání naše prostředky. Na jednu stranu je chrání před krachem instituce, na druhou stranu je (trochu nadneseně) chrání i před vyšším zhodnocením.

Dej nám státe, dej nám zaměstnavateli

Milá vládo, milá státní pokladno. Celý rok jsem byl hodný a pečlivě si spořil do penzijního fondu. Prosím vás proto, abyste mé prostředky uměle zhodnotily...
Dopisy jako Ježíškovi v tomto případě psát nemusíme. Zákon o penzijním připojištění definuje příspěvky státu jasně. Kolik dostaneme? Záleží na tom, kolik spoříme. Stát zavádí níže popsaná pásma:
(100–200 Kč) Minimální vložená částka musí být alespoň stokoruna měsíčně. Pokud spoříme do dvě stě korun, dostaneme k nim padesátikorunu a čtyřicet procent z každé koruny mezi stokorunou a dvoustovkou.
(200–300 Kč) Nad dvě stě korun uspořených dostaneme devadesát korun rovnou a třicet procent z peněz mezi dvěstěkorunovou bankovkou a třemi sty korunami.
(300–400 Kč) V pásmu o stovku vyšším činí státní příspěvek sto dvacet korun a dvacet procent z intervalu tři sta až čtyři sta.
(400–500 Kč) V předposlední skupině čtyři sta až pět set dá stát sto čtyřicet korun a zároveň deset procent ze zbytku mezi čtyři sta korunami a pětistovkou.
(nad 500 Kč) Nakonec, ti nejvíce spořící s částkou nad pět set dostanou sto padesát korun ze státní kasy a žádná procenta.
Tím ale „přisypávání“ vlády nekončí. Pokud nám něco přímo přispívá zaměstnavatel, je tento příspěvek osvobozen od daně z příjmu a to až do výše pěti procent vyměřovacího základu. Navíc, jestliže spoříme víc než pětistovku měsíčně, můžeme si o tyto peníze (co přesáhly pět set) snížit náš daňový základ. Nejvýše ho tak ale můžeme seškrtat o dvanáct tisíc ročně.
Už v předchozím odstavci jsme „nakousli“ tu možnost, že náš zaměstnavatel je natolik štědrý a rozumný, že nám na naše soukromé důchodové připojištění něco přidá. A v praxi je to poměrně časté, firmy tak běžně motivují zaměstnance, zpravidla ty, kteří u nich odpracují nějakou dobu.
Těžko ale věřit, že jde o čistou korporátní filantropii. I náš chlebodárce na tom totiž vydělá. Příspěvky do výše třech procent hrubé mzdy zaměstnance se totiž uznávají jako daňový náklad firmy a o to si sníží daně.
Zaměstnanci navíc vnímají příspěvek jako bonus, za který jsou vděčnější než za prosté zvýšení mzdy. Mimo jiné k tomu mají pádný důvod, z takového bonusu neplatí (za splnění některých podmínek) daň z příjmu, takže skutečně dostanou víc.

Byl bych hlupák, abych státu nechal příspěvky...

...řekne si mnoho čtenářů. Na jednu stranu mají pravdu – podobně jako u stavebního spoření, i tady podpora státu funguje spolehlivě a láká do penzijních fondů klienty. Otázkou ale zůstává: Byly by penzijní fondy tak úspěšné, kdyby vyplácely jen úspory zhodnocené o výnosy?
A odpověď je stejná jako u zmiňovaného stavebního spoření. Asi ne. Zhodnocení o jedno, dvě, možná tři procenta by nadchla málokoho. Pro mnohé navíc může být překvapením, že ani tak stát „nedosype“ tolik, aby se penzijní fondy dorovnaly jiným finančním produktům v konkrétních případech.
Proč? Může za to poměrně nízké zhodnocení v těchto fondech. Stát nám sice přidá, ale pouze jednou – když částku vložíme. Ta je pak zhodnocována jenom připisovanými výnosy v dalších letech. A znovu, tak jako u každé investice, nastupuje kouzlo „složeného úročení“.
Znamená to, že při spoření či investování dostáváme nejenom úroky z uspořené částky, ale také úroky z úroků připsaných za minulé období. A čím déle spoříme, tím je tato složka „výdělku“ podstatnější. Přičemž právě penzijní připojištění je v drtivé většině případů dlouhodobým instrumentem. Dá nám víc jednorázový příspěvek, nebo dlouhodobé připisování regulérních úroků/výnosů?
Záležet bude na dvou faktorech. Jednak – přirozeně – na tom, jak dlouho chceme peníze ukládat. Máme-li do důchodu pár let, úročení nás již moc zajímat nebude a příspěvek je v tu chvíli dominantní. Když před sebou ale máme celou kariéru, desítky let, dost možná jiné alternativní investice vynesou víc.
Druhým faktorem je objem spoření. Všimněte si klesajícího státního příspěvku s výší úspor. Zatímco ke stokoruně dostaneme dalších padesát, tedy umělé navýšení je o celou polovinu, u pětistovky už je to jenom sto padesát, čili necelá třetina.
Obecná poučka tedy zní: Čím nižší částky chceme ukládat a čím kratší doba nám do důchodu zbývá, tím výhodnější penzijní připojištění je. Jaká částka a jaká doba je zlomová, záleží na konkrétních okolnostech. V současnosti se to hodnotí velmi těžko, protože se trh, přinejmenším ten finanční, nenachází v normálních mezích. Finanční krize zamíchala kartami a úroky na spořicích účtech vylétly nehledě na nízkou inflaci a nízké míry centrální banky.
Oproti tomu s investicemi do fondů a do akcií to nevypadá růžově. Tam, kde tomu nebrání státní garance (což u penzijních fondů brání a výnosy nemohou být záporné), mnozí podílníci a akcionáři tratí.
Věřte ale, že po návratu k normálu budou čísla vypadat jinak. Banky nebudou honit likviditu vysokými úroky na vklady a akciový trh, možná pomaleji, než teď ztrácel, ale tak jako tak poroste rychleji než úspory na spořicích účtech.

Který fond vybrat?

V naší tabulce vidíme všech deset penzijních fondů, které jsou sdruženy v Asociaci penzijních fondů ČR (APF ČR). Zároveň jsou to všechny penzijní fondy, které v Česku působí.
Data za roky 2000–2007 pocházejí od APF ČR. Připsané výnosy účastníkům, tedy zhodnocení vložených prostředků, v roce 2008 jsou pak vybrány z webových stránek jednotlivých fondů.
A jak fondy dopadly? V dlouhodobém horizontu se prakticky všechny pohybují kolem třech procent ročně. Ty nejlepší překonávají hranici třech a půl procenta, ty horší výrazně neklesají pod tři. Jak již bylo řečeno v článku, případná ztráta jde ze zákona na vrub akcionářů fondu, nikoliv účastníků penzijního připojištění. Záporných hodnot proto zhodnocení dosáhnout nemůže.
Pokud se podíváme na rok 2008, většina fondů ztrácela díky neutěšené situaci na finančních trzích. Nutno podotknout, že díky konzervativnímu portfoliu opět nadiktovanému zákonem
se nepropadaly ani zdaleka tolik jako jiné investiční fondy či samotné akcie. Přesto kladné připsané výnosy neznamenají, že fond realizoval zisk. Stejně tak se nedá spolehnout na to, že ten, kdo dosud připisoval nejvyšší výnosy, bude v tom pokračovat i nadále. Celkový průměr výnosů je počítán z osmileté časové řady tak, abychom eliminovali právě výkyvy dané posledním turbulentním obdobím. Závěrem ještě upozorníme, že výše výnosů připsaných podílníkům nemusí nutně korespondovat s hospodářskými výsledky fondů. Rozhoduje o nich vedení instituce na základě současné i očekávané situace. To je i případ nejlépe zhodnoceného fondu Aegon, který ve skutečnosti byl loni ve ztrátě.

Kdy dostaneme peníze?

Nedílnou součástí každé investice je ta příjemná doba, kdy se dočkáme odměny. U penzijního připojištění tento čas přichází logicky s penzí. Ale kdy to bude a nemůžeme na peníze sáhnout i jinak? Můžeme...
Standardní výplata přichází se starobní penzí. Fondy si kladou jen tyto podmínky – věk přinejmenším šedesát let a doba spoření alespoň pět let. Jak dlouho budeme peníze dostávat? To je dáno konkrétní úpravou – nejběžnější jsou doživotní penze a penze se zaručenou délkou výplaty. V případě smrti pak mohou být částky vypláceny i pozůstalým určeným smlouvou.
Další možností je invalidní penze – pro tu je nutné, abychom zároveň pobírali, resp. nám byl přiznán, plný invalidní důchod.
Prostředky můžeme zpravidla vybrat i najednou po doběhnutí doby spoření, tedy s nastávajícím důchodem. Lze jich získat i jenom část jako tzv. výsluhovou penzi ještě před důchodem. Pro to ale musíme spořit alespoň patnáct let. Zbytek prostředků vám zůstane, zhodnocuje se a přejde v běžný důchod.
Nakonec, pokud se rozhodneme systém penzijního připojištění opustit docela, můžeme zvolit i formu tzv. odbytného. Na tu máme nárok už po roce, stejně jako případní dědicové. Pozor ale – součástí odbytného nebude státní příspěvek, ani jeho zhodnocení. Zůstanou nám tedy jen úspory a relativně nízké výnosy.
Mějme proto na paměti, že likvidita peněz v penzijních fondech není nejvyšší. Pro některé to může být nevýhoda, kvůli které tyto fondy zcela zamítnou a budou spořit jinak.

Bezpečná, ale těsná cela

Znáte princip zlaté klícky? Podobně totiž fungují i penzijní fondy. Riziko, že přijdeme o vložené prostředky, je velmi malé, protože fondy podléhají přísné regulaci. Podle zákona dokonce nemohou „vyplatit“ záporný výnos. To ale na druhou stranu přináší ten neblahý dopad, že méně rizikové investice přinášejí menší zisk.
Zatímco u běžného investičního fondu nebo při samostatném investování na akciovém trhu můžeme běžně vydělávat něco mezi pěti až osmi procenty ročně, u penzijních fondů je to podstatně méně, jak je vidět z tabulky. Tady navazujeme na předchozí oddíl textu, ve kterém jsme právě upozorňovali na to, že z dlouhodobého hlediska nám státní příspěvky nemusí vyrovnat malé zhodnocení.
A do čeho tedy penzijní fondy mohou investovat, aby byly podle státu bezpečné? V současnosti je skladba jejich portfolia limitována následovně:
Nejjednodušší a poměrně bezpečné je, když fond spoří na účtu v bance. Takhle může obhospodařovat celou částku bez omezení, stejně jako v případě osobních i státních dluhopisů (všech členských zemí OECD) nebo hypotečních zástavních listů. Restrikce ale platí pro akcie a podílové listy (maximálně čtvrtina portfolia) a movité a nemovité věci (maximálně dvacetina). Hospodaření fondu navíc hlídá státní dozor.
Výhodnost z hlediska rizika je tedy zřejmá a teď záleží na nás, jaké riziko jsme ochotni podstoupit. Při dlouhodobém investování na akciovém trhu s vhodným rozložením peněz budou průměrné výnosy dvojnásobné, možná až několikanásobné. Nikdo nám ale nezaručí jistě, že v případě přehmatu nebo nějaké krize nepřijdeme o všechno. Přinejmenším platí už zmíněné – jeden kůň může vyhrát, ale také si zlomit nohu. Vsadit na něj můžeme, ale pokud možno ne naši penzi...

Nový zákon a nové podmínky

Český parlament schvaluje jeden zákon za druhým a ani penzijní připojištění se novelizacím nevyhnulo. V současnosti leží v senátu novela, kterou už schválila poslanecká sněmovna. Pokud projde i mezi senátory, musí se penzijní fondy připravit na změny, mnohými z nich vítané.
První novinka se dotkne přeběhlíků. Teď je totiž změna penzijního fondu bez poplatku. Každý rok bychom tedy mohli migrovat mezi fondy podle aktuálních výnosů, pokud věříme, že je v dalším období zopakují. To institucím přináší administrativní náklady placené zůstávajícími účastníky. Navíc je to voda na mlýn finančním poradcům. Ti jsou placeni za sepsání smlouvy a je jedno kolikáté. Často pak obcházeli své klienty a každý rok jim dali k podpisu novou listinu. Klient za to nic neplatil a poradce dostal bonus za zprostředkování od daného fondu.
Nově lidé za změnu zaplatí osm set korun. Osvobozeni budou od poplatku ti, co spoří u dané instituce alespoň pět let. Vytrvalců se proto poplatek nedotkne. Penalizováni naopak budou často přebíhající.
Měnit se pravděpodobně budou i státní příspěvky. Klient bude muset spořit víc, aby něco dostal. Tato pasáž novely zákona je ale sporná, dost možná dozná změn ještě předtím, než zákon opustí parlamentní lavice a zavítá do reality. Původní návrh počítal s posunem „příspěvkových pásem“ cca o dvě stě korun.
Už by také neměly stačit jen příspěvky zaměstnavatele a jiných osob. Člověk bude muset spořit sám alespoň stokorunu a ne se spolehnout na jiné.
Nakonec zákon zavádí větší míru svobody volby fondu. Zaměstnavatel už nebude moci diktovat, komu se máme upsat. Příspěvky bude muset vyplácet bez rozdílu a my si sami zvolíme svůj fond.
Novela se dotkne jen nových smluv, podepisovaných od začátku roku 2011. Ty starší budou dále fungovat podle původních pravidel. Pozor ale na to, že novou smlouvu budeme sepisovat i v případě změny fondu.


Přihlásit