Penzijní připojištění: Naše klidné stáří si zajistíme jen my sami

Obsah říjnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2020 Obsah říjnového dTestu

Publikováno v časopise 7/2010

Začne důchodová reforma za rok, za deset let nebo nezačne nikdy? Na tuto otázku nám možná odpovědí politici. A třeba se tak stane brzy za pomoci rázných činů, spíš než slov. Jak a kdy ale změny skončí?

„Bude to běh na dlouhou trať,“ slýcháme. Jenomže na dlouhých tratích se mezi začátkem a koncem dějí věci. Zvlášť když do jejich trasy může promlouvat deset milionů Čechů. Z toho co sledujeme dnes, jsou důležitá dvě základní poselství. Může to vypadat paradoxně, kráčí ale ruku v ruce, ačkoliv jsou ve zdánlivém protikladu.
To první vsází na uklidnění občanů a tvrdí: „Reforma musí v lidech vzbuzovat jistotu. Musí pro ně být jistotou.“ Ve druhém se praví: „Podstatou reformy je přesvědčit lidi, aby se nespoléhali na stát. Taková jistota by byla nejistá.“
Budeme tedy během reformních kroků děšeni, nebo chlácholeni? Či jedno po druhém? Popravdě - obojí zároveň.


Manuál: cukr a bič

Důchodový systém Česka teď mírně řečeno pokulhává. Dvacet let někdy až příliš akademických diskusí zatím nevedlo ke kýženým proměnám. A výsledek musel ministr financí představit počátkem letošního ledna. Za loňský rok utržil průběžný systém financování důchodů zhruba třicetimiliardové manko. Letos to přitom nevypadá o moc lépe.
Krize, nižší výběry daní a pojistného... chtělo by se říct. Jenomže podle nejrůznějších prognóz potrubí našeho „průtokového ohřívače“ zkrátka vysychá. Pracujících je a bude méně a méně, zatímco penzionovaných spoluobčanů přibývá. A protože se ohřívač chová skutečně jako průtokový – to, co pracující zaplatí, se obratem vyplatí důchodcům - nastává problém.
Nejenom kvůli krizi. Ta sice akcentovala potíže. Avšak jenom ty, které náš systém provází trvale. I kdyby se na státním účtu znova sešly větší výběry pojistného, než bude potřeba vyplatit důchodcům, stane se tak jenom na chvíli. Demografický vývoj a prosté početní operace hovoří neúprosně. Pokud do Česka nezavítá mohutný „baby-boom“, budeme muset naše stáří začít financovat jinak než doposud.


Nejdříve sladíme

Vraťme se k oněm protichůdným tvrzením z prvního oddílu a začněme oním chlácholením. Politici i odborníci se snaží uklidnit veřejnost v jedné věci. Slovo „jinak“ neznamená to samé co „vůbec“. A tedy dělat změny neznamená rušit.
Také do budoucna tak velmi pravděpodobně bude fungovat státní systém důchodů. Pracující do něj budou odvádět příspěvky (pojistné, daně či jakkoliv je nazveme) a důchodci z něj budou čerpat každý měsíc hotovost, tak jako doposud. Existují pro to nejrůznější důvody.
Mnoho expertů tento model obhajuje. Přes své slabiny totiž nabízí relativní jistotu. O lidi je vždy postaráno, prostor může být dán příjmové solidaritě a v neposlední řadě je to i státní garance, která u většiny lidí vzbuzuje jistotu.
Každopádně panuje obecná shoda na tom, že zachování státního pilíře napomůže kontinuitě přechodu. A ta je podstatným prvkem klidu. Občané se nebudou bát, že se vše změní a jim na stáří zbude jen lůžko ve starobinci.


A teď bičem práskáme

Tím prvním, co by tu v souvislosti s reformou mělo zaznít, je: „Lidi, nespoléhejte se jenom na stát. Ten vám do budoucna nezajistí takové penze, jako doposud. Myslete na stáří sami!“
Tuto parafrázi nebudeme adresně připisovat nikomu. Museli bychom totiž otisknout výběr velké části ekonomů a politiků, českých i zahraničních, pravděpodobně přesahující délku samotného článku. Právě toto zvolání je ale podstatou druhé strany reformní mince - strany strašení.
Už ze základního popisu aktuálního průběžného systému vyplývá, že takto to dlouho fungovat nemůže. Teoreticky není problém měnit parametry, jako jsou výše odvodů ze mzdy, výše vyplácených důchodů, nebo posunovat hranici věku odchodu do důchodu. Prakticky ale mají tyto veličiny svoje limity.
Mzdu má člověk (alespoň obrazně) jenom jednu. A strhávat z ní více a více nelze dlouho. Obdobné je to i s výší důchodů. Kdo by se je odvážil snížit? Nakonec - cesta do důchodu pro nás asi bude delší. To je realita, která je ospravedlnitelná vzhledem k prodlužování věku dožití. Dokud se ale hranice neposunou příliš.
Zde stačí člověku prostý selský rozum, aby si odpověděl sám, nakolik bude ona státní jistota skutečně jistá. Něco pravděpodobně dostane každý. Stejně pravděpodobně to něco ale nebude dost na to, aby si ke stáru zachoval alespoň přiměřený standard. Na rozdíl mezi budoucími příjmy a výdaji si budeme muset zkrátka naspořit sami.


Vize „dva-deset“

Pro publikování našeho článku jsme si jen těžko mohli vybrat lepší dobu. Jednak o reformě hojně diskutuje politická reprezentace, své závěry ale představili i experti. Konkrétně „zaštěkal“ PES.
Pod touto zkratkou se skrývá Poradní expertní sbor, veřejnosti známější jako 2. Bezděkova komise. Ta byla zřízena jakožto meziresortní orgán, který má ministerstvům financí a práce a sociálních věcí naznačit, kterým směrem by se vydali odborníci. A nutno podotknout, že se tito odborníci rekrutovali napříč názorovým spektrem. Na poli „psa“ se tak setkala ekonomická pravice i levice. A našel se kompromis.
Pro naše účely si dovolíme velké zjednodušení. (Na internetu najdete závěrečnou zprávu PES. Ta není nikterak složitá ani dlouhá. Vřele ji doporučujeme k přečtení!)
2. Bezděkova komise nehlásá revoluci. Stávající státní penzijní systém by měl fungovat dál. A do budoucna (týká se jen lidí mladších 40 let) by měl zabezpečit zhruba tři čtvrtiny příjmů důchodců. Zbytek pak bude na lidech. Možnosti PES navrhl dvě.
V jedné by ze současných penzijních odvodů pracujících ukrojil tři procentní body a každý jedinec by si ještě stejnou sumu přidal sám z výplaty. Tyto peníze by povinně spořil předem definovaným způsobem. Ať už do fondů, nebo nějakého jiného finančního nástroje.
Druhá varianta by z odvodů samotných neukrajovala nic. Každý člověk by si ale mohl spořit dobrovolně stejnou sumu nebo vyšší (ony výše zmíněné tři procentní body). A pokud by to udělal, stát by ho podpořil dalšími třemi procentní body jako bonusem. Podob dobrovolného spoření může být opět vícero.
Neberme předvedený popis jako vyčerpávající. Zanedbáváme například financování reformy, způsob výplaty penzí a podobně. Stejně tak se zatím jenom dohadujeme, nakolik bude skutečná reforma odpovídat doporučením komise. Oprávněně se ale můžeme domnívat, že vykročí přinejmenším podobným směrem.


Reforma osobních financí

Osobní finance mají jednu výhodu - tvoříme je sami. A tak nemusíme čekat, která vláda se jak rozhodne. Platí to i o zajištění na stáří. Koneckonců, rozhlédneme-li se po svém okolí, nemálo lidí se snaží zabezpečit na důchod samo už dnes. A neodkládají peníze jenom do penzijních fondů ve výši maximalizace státního. Stačí jim pohled na dnešní důchodce, aby si radši spořili víc, třeba i jiným způsobem.
Poměrně solidním základem do důchodu je například vlastnictví nemovitosti. To svým způsobem funguje podobně jako spoření. Valná většina lidí si své obydlí nekupuje „za hotové“, ale na hypotéku. Splácí ji zpravidla během svého aktivního života, svým způsobem si tak každou splátku odkládají stranou na později, kdy jim dům či byt bude patřit.
Někdo teď může namítnout, že nemovitost bude potřebovat tak jako tak a ke stáru by se nerad zbavil střechy nad hlavou. Jak má tedy takové úspory „vybrat“? Vyměnit bydlení za menší a inkasovat rozdíl v cenách. A nejde nutně o snížení komfortu.
Reálně totiž mnoha rodinám po vychování dětí a jejich odchodu z domova postačí menší výměra. Stejně tak mohou lidé volit na stáří i „levnější lokalitu“. Ta třeba nebude v centru města jako doposud, bude ale klidnější a nabídne i jiné výhody.
Další „starobní příjmy“ mohou plynout například z životních pojistek, pokud je doprovází spořicí, resp. investiční složka. Nebudeme se zde podrobně zaobírat popisem investičního životního pojištění na českém trhu. Stručně ale doporučíme dobře si pohlídat reálnou výnosnost takového produktu. Poměrně vysoké pořizovací a správní náklady totiž u leckterých pojišťoven odkrajují enormní část zisku. Vyplatí se proto uvažovat, jestli radši nezvolit variantu samostatného pojištění a investovat jinam.
Tím se dostáváme k investicím. V širším slova významu nejdůležitější složce zajištění na stáří. Co si pod investicemi představit? Použijme účetní žargon a řekněme, že investováním rozumíme nákup jakýchkoliv aktiv. A aktivem je vše, co nám neodčerpává další peníze, nýbrž je pro nás vydělává.
Někdo nakupuje umění, někdo státní dluhopisy, akcie fondů či podniků, drahé kovy a podobně, jiní preferují běžné formy spoření v bance. Volba je na každém z nás. Pokud se ale bavíme o zajištění na důchod, mělo by vždy jít o úložky relativně bezpečné. Slovo relativně je přitom velmi důležité.
I rizikový sport může být provozovaný bezpečně. Dávkuje-li si člověk zátěž podle svých možností, pravidelně a dlouhodobě. A podobné je to na finančních trzích. Své portfolio bychom totiž neměli rozkládat jenom na jednotlivé tituly (různé akcie či jiné úložky), ale i v čase.  Také zde platí, že čím déle investujeme, tím větší pravděpodobnost máme, že dosáhneme solidního zhodnocení přes občasné propady.
Takový propad si přirozeně nemůžeme dovolit několik let před důchodem. Když však investujeme celá desetiletí a směníme-li včas (a ve správnou dobu) akcie za méně volatilní finanční nástroj, dokážeme riziko minimalizovat. Samozřejmě za pomoci odborníků, pokud se nechceme sami věnovat burzovním zprávám.
Takovou pomoc mimo jiné nabídnou i penzijní fondy. A protože už z názvu vyplývá jejich účel, nemůžeme je v našem popisu vynechat.

 Když stát připlatí

Stát přispívá ke každé pravidelné měsíční úložce podle její výše. Maximálně pak střadatel může získat sto padesát korun, uspoří-li sám alespoň pětistovku (pásma viz tabulka). Přes poměrně lákavý první pohled mají ale příspěvky dvě zásadní nevýhody. Jednak je nutné splnit různé předpoklady pro to, aby je člověk dostal (například peníze nevybrat předčasně). Méně patrné úskalí, za to závažnější, pak odhalí matematika.
Pokud by nám někdo nabízel zhodnocení 30 % ročně, což skutečně odpovídá sto padesáti korunám od státu při úložce pět set korun, není proč váhat. Jenomže – háček je v tom, že se příspěvek přičítá pouze k aktuálním platbám. Aneb nezhodnocuje celý vklad. V minulosti uložené peníze jsou tak úročeny jenom výnosy fondů, které nejsou v posledních letech zázračné.
Praktická ukázka: Maximálně může člověk na příspěvcích získat osmnáct set ročně, když sám uloží šest tisíc. Když má zatím naspořeno dvacet tisíc, znamená pro něj roční objem státního příspěvku zhodnocení dosavadního vkladu skoro sedm procent ročně. A k tomu něco ještě připíše fond.
Pokud by ale naspořeno měl třeba půl milionu, bude státní příspěvek vůči této sumě už vypadat zanedbatelně. Celkové úspory totiž nezhodnotí ani o půl procenta. A přičteme-li zhodnocení fondů v aktuální průměrné výši, dostaneme se plus minus na celková dvě procenta.
Pro pravidelné nízké úložky se penzijní připojištění vyplatí. A to tím víc, čím kratší doba nám do důchodu zbývá. Naspořit už zkrátka nestihneme tolik a státní příspěvek bude tvořit výraznou část zhodnocení.
Pro dlouhodobé odkládání peněz, což by mělo být vzhledem k důchodu prioritním účelem, však nemůžeme současné penzijní připojištění doporučit.


Penzijní fondy: ani výhra, ani prohra

Abychom minulým českým vládám nekřivdili, musíme zmínit, že penzijní reforma nebyla vždy jen teoretickým konceptem. Dosavadním praktickým výsledkem budování dobrovolného pilíře spoření je zrod penzijního připojištění. První penzijní fondy byly založeny už v roce 1994.
Podle mnohých kritiků to byl ale jenom první krok, resp. krůček, který nenásledovaly další. Nakročená noha navíc zůstala dosti vratká. V čem je problém? Tedy spíš… V čem jsou problémy?
Například v tom, že oproti domněnkám mnohých nejsou vklady účastníků v penzijních fondech nikterak pojištěny nebo garantovány. Pravdou je, že ani současná krize s fondy výrazně nezamávala. Nicméně pokud by se v budoucnu do problémů některý dostal, mohli by se jeho střadatelé jenom modlit za to, aby jejich smlouvy spolu se závazky převzal konkurenční fond.
Zástupci penzijních fondů se hájí tím, že mají pravidla pro investování natolik striktní a konzervativní, že jejich instituce prakticky nemohou „padnout“. Velkou část portfolia například drží ve státních dluhopisech.
Navíc před krátkodobými výkyvy jsou občané chráněni tak, že jim majitelé fondu ze zákona nemohou naúčtovat svoje případné ztráty. Nejnižší možné zhodnocení je tak nula, záporná čísla stupnice nezná.
S těmito tvrzeními nezbývá než souhlasit. Jenomže takto tvrdý diktát se neobejde bez následků. Bezpečně se totiž v tomto případě rovná nepříliš výnosně. Zhodnocení připisované penzijními fondy je v posledních letech hluboko pod úrovní jiných investic, leckde nepokryje ani inflaci.
Dost možná bezpečí vyhovuje řadě lidí. Dá se tak usuzovat už jenom z toho, že penzijní připojištění má uzavřeno zhruba 4,5 milionu Čechů, tedy mnohem víc než polovina ekonomicky aktivní populace. Stejně tak je může motivovat nejistota státních důchodů. Nebo že by ne?
Penzijní fondy se totiž mohou pochlubit ještě jednou výsadou: státní podporou zhmotnělou v příspěvcích střadatelům. Ona totiž není náhoda, že si průměrný účastník penzijního pojištění spoří zhruba tolik, aby maximalizoval státní příspěvek. Víc si do fondů odloží málokdo, přestože necelá pětistovka měsíčně je irelevantní částkou, která na důchod nikoho nezabezpečí.

 Základní pravidla penzijního připojištění

  • Za penzijní si auto nekoupíme. Pravidla jsou tu tvrdší. Peníze můžeme vybrat buď jednorázově, nebo jako postupnou výplatu, avšak až po dosažení věku šedesáti let. Samozřejmostí je uvolnění prostředků v případě nároku na invalidní důchod, penze se může i dědit apod. Pokud ale na peníze sáhneme dříve, než stanoví smlouva, čekají nás potíže – přinejmenším přijdeme o příspěvky státu, doplatíme daně atd.
  • Nižší daně. Aneb těm, co spoří více než maximálně subvencovanou pětistovku měsíčně, výhody tak docela nekončí. Úložky nad tuto hranici si totiž mohou odečíst z daňového základu.
  • Pětistovku? Penzijní připojištění není v dlouhodobém horizontu nejvýhodnější investicí. Pokud tedy jenom maximalizuje příspěvek státu, pětistovka je pochopitelnou výší úložky. Na důchod nás ale nezabezpečí. Celkově bychom si měli spořit (i jinak než jen do penzijních fondů) několikanásobně víc. Experti doporučují minimálně dvoj až trojnásobek.
  • Jednou za pět let. Můžeme změnit fond bez poplatků. Jinak nás fond může „pokutovat“ – maximálně osmi set korunami, což bývá také obvyklá výše poplatku za předčasnou migraci.
  • Bez bonusů. Podle poslední novely zákona penzijní fondy nesmějí nabízet žádný bonus za přechod. Dřívější tisícovku či jednorázově navýšené zhodnocení vkladů by nám tak nikdo neměl nabídnout jako argument ke změně fondu.
  • Kolik jsem dostal? To by nám měl říct finanční zprostředkovatel, který přichází s nabídkou od fondu. Podle autorů zákona pomůže zveřejnění provizí odhalit nepoctivce, kteří by nabízeli nevýhodné produkty klientům jen kvůli vlastnímu prospěchu. Úsměvné ale je, že se dozvíme jen odměnu posledního z řady. Nikdo nám třeba neřekne, kolik dostane celá zprostředkovatelská společnost či jaké jsou nefinanční bonusy.
  • Jenom dobrovolně. Zaměstnavatel nám od loňské novely nemůže „doporučit“ konkrétní fond. Přispívat musí všem stejně a volba a přechody jsou tak jenom na nás.


Přihlásit