Fejeton: O smyslu vozíku

Vydáno: 27.6.2013    Publikováno v časopise 7/2013

Vozíky za kolo jsou smrtelné vynálezy – a buďte si jisti, že vím, proč to říkám. Pravda, záleží na tom, co budete v přívěsném zařízení k vašemu bicyklu převážet, ale v principu se 18 cihel, čtyři polena smrkového dřeva nebo mírně obézní dítě nijak neliší. Akorát, že cihly nebrečí.

Připomeňme si ovšem, že původně byly přívěsné vozíky určeny výhradně k převážení nákladu, ačkoliv nebyly pro tento účel vyrobeny, natož patentovány a testovány. Byly to normální dřevěný vozejky s ojkou, s nimiž jezdily báby do lesa na dřevo, a jen výjimečně posloužily například k převozu raněného partyzána ukrytého pod kupkou sena. Teprve, když je podnikaví otcové a dědové, kterým se nechtělo pořád vláčet do lesa a zpátky pěšky, připojily k jízdnímu kolu důmyslnou sestavou drátů a špagátů, staly se z nich přívěsné vozíky hodné toho jména.

Pánbu ví, koho napadlo strkat do nich děti. Teda… já to vím a všichni grázlové mého věku, co měli mladší brášky a museli je hlídat, to vědí taky. Malej bráška se velmi špatně přivazoval na nosič a na štangli se obvykle taky neudržel, a abychom ho za sebou vláčeli na provaze cestou necestou – takoví grázlové jsme zase nebyli. Většina z nás ne.

Vozík byl ideální. Píchli jsme do něho brášku (v krajním případě ségru, ale to byl šílenej risk) a práskli jsme do koní. Prckové byli celí bez sebe, jak se kolem nich míhá krajina a jak to krásně drkotá přes kořeny a šutráky, připitoměle se culili a výskali, zatímco původní obyvatelstvo nám hrozilo pěstmi. Nejlepší to bylo z kopce, obráceně to moc nešlo.

Jo, staly se případy. Proto se dneska přívěsné vozíky dělají s bytelnou kovovou tyčí, původně testovanou jako madlo v kosmické lodi Apollo. Takový se vám neutrhne a vaše dítě neskončí v rybníku jako Vašíček Nouzů, který od té doby koktá a jí žáby, zatímco jeho brácha a můj kamarád Karel je atomovej inženýr. A už vůbec nehrozí třeba skalpování, které se přihodilo Aničce, když se jí do loukotí zapletly culíky – a doteď se panicky bojí ruského kola. Všechno je pěkně zalátkovaný a zaigelitovaný a vypolstrovaný, až některé ratolesti odmítají z vozíku vylézt a chtěly by v něm vydržet až do důchodu.

Já bych se v něm taky chtěl svézt, jenže mě už nikdo nezapřáhne.

Kde jsi, ztracené mládí?!

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit