Voda a látky zdravotně závažné

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 1.10.2009    Publikováno v časopise 10/2009

Takřka vše, co se přirozeně nachází v zemské kůře, se odráží i ve vodě. Vedle látek pro organismus žádoucích tak obsahuje či může obsahovat látky méně či více nežádoucí. Ve vodě se ale negativně odráží i řada dalších toxických látek, které jsou přírodě cizí, a které do ní vnesl a vnáší člověk. Dalším zdrojem cizorodých látek v pitné vodě může být, resp. je její úprava a dezinfekce, popř. vliv materiálů rozvodné sítě. U vod balených může být příčinou kontaminace, nedostatečná ochrana zdroje, nedodržení správné výrobní praxe a případně i vliv obalových materiálů.

Těžké kovy a další prvky s toxickým potenciálem

První skupinu závažných látek, na kterou jsme se v testu zaměřili, tvoří tzv. těžké kovy a další prvky s toxickým potenciálem. Nejznámějšími představiteli jsou olovo, kadmium, nikl, arsen, rtuť… Až na nepatrné výjimky jsou u jednotlivých prvků stanoveny nejvyšší mezní hodnoty zdravotní nezávadnosti pro všechny druhy vod.
V testovaných vodách balených a kohoutkové byly pod mezí detekce či stanovitelnosti kadmium, rtuť, stříbro, berylium, měď (až na kohoutkovou z Liberce, avšak hluboko pod limitem: 7,1 μg oproti 1000 μg/l). Některé vody obsahovaly nepatrné množství hliníku a selenu. Olovo se ve velice nízkých hodnotách objevilo ve všech vodách; vyšší nález 5,4 ug/l (nejvyšší mezní hodnota 25 μg/l) byl u pražské kohoutkové vody (Za Vokovickou vozovnou, starší zástavba pravděpodobně s olověným rozvodem nebo jeho zbytkem) Nálezy chromu, niklu, arsenu, boru a antimonu se ve všech testovaných vodách pohybovaly hluboko pod nejvyššími mezními hodnotami.
Posledním prvkem, kterému budeme věnovat pozornost, je baryum. Z řady testovaných výrobků vybočily dvě balené vody deklarované jako „vhodné pro přípravu kojenecké stravy“: Dobrá voda – 350 μg/l a Prealpi 179 μg/l. I když nejvyšší mezní hodnota barya pro kojenecké vody činí 500 μg/l a tedy limit splňují, přesto se jedná zejména u Dobré vody o vyšší nález. U ostatních (vyjma Horského pramene – pod mezí stanovitelnosti a Aquily – pod mezí detekce) se obsah pohyboval od 7 do 48 μg/l. V balených pitných vodách je baryum hojně zastoupeno ve výrobku ze Sparu Budget (319 μg/l, vyrobeno v ČR – bez bližší informace) a v Tesco Value (270 μg/l, dodavatel HBSW Byňov, jinak výrobce Dobré vody). V kohoutkové pitné vodě se obsah barya pohybuje od 15,2 do 22,9 μg/l.

Dusičnany

Dusičnany ve vodě a půdě se v nízkých koncentracích vyskytovaly odjakživa (koloběh dusíku). Přirozené podmínky jejich výskytu byly postupně narušovány růstem lidských sídlištních celků. Synonymem chemického znečištění pitné vody se staly až v souvislosti s vysokým, či spíše nadměrným využíváním dusíkatých hnojiv v zemědělství.
Nositelem zdravotního rizika jsou dusitany, na které se dusičnany rozkládají v zažívacím traktu. A protože člověk s potravou, ale i s léky a kouřením cigaret přijímá aminy, dodává dusitanům „druhou polovinu“, která je nutná ke vzniku sloučenin zvaných nitrosaminy (které jsou sice prokázaným karcinogenem u zvířat, ale dosud není jasné, zda ke vzniku nádorů u člověka může vést i příjem dusičnanů pitnou vodou – epidemiologické studie to aspoň zatím nepotvrzují).
I když naprostá většina kojenců do tří měsíců věku je kojena a mateřské mléko jim dodává tekutinu v potřebném množství, pro jistotu dodejme riziko pojící se k dusitanům. Krev kojenců právě do tří měsíců obsahuje zárodkový hemoglobin. Naváží-li se dusitany na krevní barvivo, vznikne methemoglobin, který není schopen přenášet kyslík.
Nejpřísnější nejvyšší mezní hodnota je stanovena pro dusičnany v kojenecké vodě – 10 mg/l (pro dusitany 0,02 mg/l), pro pramenité platí maximálně 25 mg/l
(pro dusitany 0,02 mg/l), pro minerální a pitnou vodu 50 mg/l (pro dusitany – minerální 0,1 mg/l, pitná 0,50 mg/l).
Obsah dusičnanů u sedmi balených vod ze skupiny kojenecké, pramenité a minerální nepřestoupil 10 mg/l, u dvou byl pod mezí detekce a u jedné mezi detekcí a stanovitelností. Nečekaný byl výsledek u dusitanů. Pramenitá voda Aqua Bella nesplnila nejvyšší mezní hodnotu – nález 0,030 mg/l.
U pitné vody z kohoutku se nejnižší naměřený obsah dusičnanů pojí k Ostravě (4,7 mg/l), naopak nejvyšší avšak pod stanoveným limitem k Brnu (40 mg/l). Dusitany byly ve všech jejích vzorcích pod mezí detekce. Ani balené pitné vodě se nedá nic vytknout – dusičnany hluboko pod limitem (v některých se nedaly detekovat či stanovit), dusitany (až na Euro Shopper – hluboko pod limitem) nedetekovatelné.

Benzo(a)pyren a polycyklické aromatické uhlovodíky

Polycyklické aromatické uhlovodíky představují skupinu látek, do které patří více než 100 sloučenin; jednou z hlavních a nejlépe prozkoumaných je benzo(a)pyren, prokázaná karcinogenní látka pro člověka. Jedná se o látky, které jsou obecně nebezpečné pro životní prostředí a pro zdraví člověka. Jejich významným zdrojem jsou průmyslové podniky, spalovací motory dopravních prostředků (uvolňují se i z pneumatik, viz aktuální test zimních pneumatik) a lokální topeniště.
Polycyklické aromatické uhlovodíky se mimo jiné dokáží silně navázat na sedimenty ve vodách. Vzhledem k této jejich vlastnosti a vzhledem k tomu, že jejich přítomnost nelze zejména v povrchové vodě vyloučit, patří mezi zdravotně závažné ukazatele jakosti vody s nejpřísnějším limitem v podobě nejvyšší mezní hodnoty.
Benzo(a)pyren v testované pitné kohoutkové vodě nebyl zjištěn. Nejvyšší mezní hodnota pro polycyklické aromatické uhlovodíky (jako suma čtyř vybraných sloučenin) činí 100 ng/l; hluboko pod tímto limitem se pohybuje vzorek vody pocházející z Brna s nálezem 4,0 ng/l.
Mezi balenými pitnými vodami jsme zachytili dvě značky – S Budget (Spar) a Tesco Value s nízkým obsahem benzo(a)pyrenu (shodně 1,2 ng/l, limit 10 ng/l) a polycyklických aromatických uhlovodíků (suma, 5,0, resp. 3,9 ng/l).
Balené vody kojenecké, pramenité a minerální nesmí obsahovat cizorodé organické látky ve zjistitelném množství (mez detekce u uváděných cizorodých látek = 0,5 ng/l). Nedodržení je pokládáno za překročení limitu s nejvyšší mezní hodnotou a výrobek se musí vyloučit z oběhu. Tento základní požadavek porušily tři pramenité vody – Bonaqua, Aqua Bella a Aquila aqualinea. V prvních dvou uvedených byl zjištěn benzo(a)pyren (Bonaqua 1,9 ng/l, Aqua Bella 1,4 ng/l) a v Aquile benzo(ghi)perylen (1,1 ng/l).
Nečekaný nález logicky vede k otázce: Je možné, aby i podzemní zdroje balených pramenitých vod, které mají být zvlášť chráněny, byly kontaminovány polycyklickými aromatickými uhlovodíky? Pokud ne, tak co je jejich zdrojem ve výše uvedených pramenitých vodách? Kontaminaci při výrobě sice nelze vyloučit, ale za pravděpodobnější zdroj označili odborníci lahve, pokud jsou vyráběné z recyklovaného PET materiálu.

Vedlejší produkty dezinfekce

Cholera, břišní tyfus, úplavice, dětská obrna, hepatitida A a další jsou nemoci přenosné vodou. Až teprve ve 20. století se podařilo zabezpečit bakteriální nezávadnost pitné vody a tím zamezit šíření „vodních nemocí“. Za neuvěřitelným (ano! neuvěřitelným) pokrokem ve vodárenství je chlor. Chlor má jednu důležitou vlastnost – vydrží ve vodě relativně dlouho a umí dostatečně zajistit její bakteriální nezávadnost. Do pitné vody se dávkuje před jejím vstupem do sítě, aby ji dezinfikoval a chránil před možným druhotným bakteriálním znečištěním v průběhu jejího transportu ke spotřebitelům.
I když hovoříme o chloru, neznamená to, že ze všech kohoutků teče chlorovaná voda. Vodárny používají takové technologie úpravy vody, která odpovídá kvalitě surové vody. Např. jedná-li se o povrchovou vodu nebo o podzemní vodu pod vlivem povrchové vody, je nezbytná filtrace, která bývá nejefektivnějším dezinfekčním prvkem v průběhu úpravy, protože zachytí nejen většinu bakterií a virů, ale i prvoky a jejich odolná stádia, na které nemá používaná chemická dezinfekce téměř žádný vliv. Pokud voda po úpravě vyžaduje ještě dezinfekci, používají se různé chemické látky (plynný chlor, chlornan, ozon, oxid chloričitý, peroxid vodíku, chloramin atd.) nebo jejich kombinace, ale také UV záření nebo mikrofiltrace.
Do našeho testu jsme úmyslně vybrali jen velké vodovody, které musí využívat povrchovou vodu a u kterých si vodárny zatím nedovolí vodu nechlorovat (na rozdíl od těch menších). S dezinfekcí vody totiž souvisejí její vedlejší produkty, které vznikají reakcí ve vodě přirozeně přítomných organických látek přírodního původu (např. z rozkladu listí) a oxidační dezinfekční látky, obvykle chloru. Zatímco samotný chlor ve vodě, i když může negativně ovlivnit chuť či pach vody, a jeho vyšší obsah ve vodě na mytí může u někoho vést ke dráždění pokožky, v používaných koncentracích nijak zdravotně závadný není. Obavy budí právě některé látky ze skupiny vedlejších produktů chlorace.
Jako zástupce skupiny těchto látek se sledují trihalomethany (THM). Ty jsou totiž z celé skupiny vedlejších produktů dezinfekce zastoupeny v největší koncentraci a proto jsou dobrým indikátorem celé směsi vedlejších produktů dezinfekce. V rámci tohoto ukazatele se stanovují čtyři látky (trihalomethany), konkrétně trichlormethan, známější více jako chloroform, bromoform, dibromchlormethan a dichlorbrommethan. Koncentrace těchto látek se sčítá a součet se porovnává s limitní hodnotou pro trihalomethany (limit je suma všech čtyř THM).
Česká republika patří mezi světlé výjimky. Evropská směrnice uvádí pro trihalomethany nejvyšší mezní hodnotu 100 mikrogramů/litr. Tento limit platí i u nás, ale… Protože v sumě THM může být chloroform zastoupen až 80% a protože žádoucí je co nejnižší koncentrace, stanovila si Česká republika ještě samostatnou nejvyšší mezní hodnotu právě pro chloroform (ve výši 30 mikrogramů/litr). Účelem bylo ještě zpřísnit požadavky a nutit vodárny omezovat výskyt těchto látek ve vodě (což je technicky možné). V konečném důsledku to znamená, že český limit pro THM je oproti limitu evropské směrnice EU více než dvakrát přísnější.
Že byl limit pro chloroform stanoven reálně, ukazují výsledky zkoušek pitné kohoutkové vody: nejnižší hodnota pochází z Brna (0,6 μg/l), nejvyšší, ještě pod limitem z Prahy (25 μg/l). Nadlimitní nález jsme zaznamenali v pitné vodě z ostravského kohoutku (ulice Mjr. Nováka, 38 μg/l). Je tedy vyšší než český limit, ale stále hluboko pod požadavkem evropské směrnice.
Velice nízké hodnoty chloroformu byly naměřeny i v šesti balených pitných vodách, pohybovaly se od 0,5 (S Budget, Spar) po 2,3 μg/l (Euro Shopper).
Že se vedlejší produkty dezinfekce nacházejí v dezinfikované pitné vodě, málokoho překvapí. Že se však mohou nacházet ve vodách pramenitých, které se nesmí nijak dezinfikovat, mnohé překvapí. Chloroform jsme nalezli ve značkách Aquila aqualinea (0,4 μg/l) a Aqua Bella (5,2 μg/l), ve které byl ještě přítomen dichlormethan (3,4 μg/l). Platí již řečené: Balené vody (s výjimkou pitné) nesmí obsahovat cizorodé organické látky ve zjistitelném množství. Nález s největší pravděpodobností může svědčit o nedodržení správné výrobní praxe. Odborníci v této souvislosti poukazují na italskou studii z roku 2004. Tato sonda do kvality italských přírodních minerálních vod ukázala, že 20 % ze 74 vyšetřených vzorků těchto balených vod obsahovalo halogenované těkavé organické látky typu trihalogenmethanů, tetrachlormethanu, trichlorethanu, tetrachlorethenu a trichlorethenu – tedy látek, které by ve vodách „o původní čistotě“ neměly být vůbec přítomny. Objasnit původ těchto látek by však vyžadovalo nutnou součinnost výrobců balených vod, což by se ne vždy muselo setkat s pochopením, protože by to mohlo odhalit mimo jiné i nedovolené způsoby úpravy vody (např. dezinfekci zdroje).

Přihlásit