Když trpí nejenom uši

Obsah říjnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2020 Obsah říjnového dTestu

Publikováno v časopise 7/2009

17:00 – Návrat z práce. Venku se řítí vozidlo za vozidlem, burácí motory. Ačkoliv je třicet ve stínu, zavírám okno.
19:35 – Snažím se poslouchat zprávy. Soused vrtá a bouchá kladivem, píská mi z toho v uchu a asi neuslyším, jak jsme hráli ten fotbal. Zesiluji televizor na maximum.
20:30 – Už zaplaťpánbůh nevrtá. Asi bych ho zabil.
20:45 – Nad námi mají mejdan. Duní muzika. Když jsem si postěžoval, řekli mi, že noční klid je až od deseti. Bolí mě hlava jako střep a mám chuť jim vypnout proud.
22:00 – Naštěstí odešli, nejspíš někam na koncert. Jdu si lehnout, konečně je tu ticho.
23:50 – Proč musejí ti notorici řvát zrovna pod mým oknem? Co jsem komu udělal?
1:57 – Venku se rvou kočky, někomu ječí alarm u auta a sousedi se vrátili z koncertu tak rozjaření, že se rozhodli přezpívat všechny písničky celému sídlišti.
4:15 – Musejí ti ptáci tak ječet? Ještě že dnes jedu na chalupu. Jen aby proboha soused zase nesekal celý den trávu!

Omlouváme se za poněkud obšírnější a ne zcela typický úvod, kterým chceme před-znamenat další směr tohoto článku, který se zabývá nejen možným poškozením sluchu vlivem působení hluku, ale i jeho celkovým možným dopadem na lidský život. Nejprve však krátce k samotné definici hluku.

Hluk

V základě je třeba rozlišit pojmy zvuk a hluk, ačkoliv se vzájemně prolínají.
Za zvuk, resp. zvuky považujeme vše slyšitelné. Zvuky jsou pro člověka přirozenou součástí života, tvoří rovněž základ verbální komunikace a mají jednu z nosných rolí v příjmu informací. Hladiny intenzity zvuku se vyjadřují v decibelech.
Stanovit definici hluku není oproti tomu tak snadné, protože na tento pojem lze nahlížet z mnoha hledisek. Obecně se hluk ve vztahu k člověku definuje jako zvuk (akustický signál), jehož působení člověka ruší, obtěžuje, či nějakým způsobem poškozuje.
Přijetím této definice se z hluku ovšem stává bezprahová škodlivina, protože vnímání zvuků jako rušivých, obtěžujících (i poškozujících) je individuální a nezávislé na přesně daných hodnotách. Každý člověk je k úrovni hluku různě vnímavý, přičemž rozdíly mezi jednotlivými lidmi mohou být v tomto ohledu i velmi výrazné.

Sluch

Sluchové ústrojí je překvapivě komplikovaný orgán. K našim účelům snad postačí jen letmý náhled. Tedy zjednodušeně.
Zvuky přicházející z vnějšího prostředí jsou za nápomoci ušního boltce vedeny do vnějšího zvukovodu a odtud na ušní bubínek, což je tenká blanka oddělující mimo jiné vnější a střední ucho. Zvukové vlny bubínek rozkmitávají a dochází k přenosu zvuku do středního ucha.
V něm nacházíme ze školní výuky jistě dobře známé kůstky – kladívko, kovadlinku a třmínek, které jsou kloubně spojeny. Sluchové kůstky přenášejí kmitání bubínku (přičemž zhruba 20krát až 30krát zvětšují energii zvukových vln) na tzv. oválné okénko tvořící přechod středního a vnitřního ucha.
Zde se v kostěném labyrintu (zejména tzv. hlemýžď) teprve akustický tlak mění na bioelektrické signály, které se prostřednictvím sluchového nervu následně dostávají do mozku. Teprve nyní se signál zpracovává na informaci, kterou vědomě identifikujeme a reagujeme na ni.

Poškození sluchu

Vraťme se k decibelům a jejich vlivu na sluchové ústrojí. Méně často se setkáváme s tzv. akustickým traumatem – tedy akutním poškozením sluchu, vyvolaným zvukovým rázem (výbuch, výstřel z děla). Při něm dochází zpravidla k poškození bubínku, případně kůstek středního ucha či i struktur ucha vnitřního.
Daleko častější a také „zákeřnější“ je poškozování sluchu, které má postupný, nenápadný charakter. Svůj základ má zejména v dlouhodobé expozici nadměrnému hluku. Je možná překvapivé, že obecně se hladina hluku, pokládaná při dlouhodobé expozici již za poškozující, pohybuje okolo 75 dB až 80 dB při době trvání 12 hodin.
Příznaky mohou počínat ušním šelestem, „zalehnutím“ uší, pískáním v uších, může se dostavit snížení sluchové ostrosti a postupně dochází k rozvoji nedoslýchavosti, která může ve vážných případech vést i ke kompletní ztrátě sluchu a to nejen v souběhu s procesem stárnutí (částečně přirozená „stařecká“ nedoslýchavost způsobená zjednodušeně řečeno opotřebením sluchového ústrojí).
K nadměrné expozici hluku přitom dochází zejména v řadě pracovních profesí, čímž je dána i její trvalost. Abychom však vše „nesváděli“ na práci...

Zábava? Za jakou cenu?

Množí se (jako houby po dešti) případy, kdy lékařskou pomoc vyhledávají i poměrně mladí lidé, jejichž sluch byl poškozen např. při poslechu příliš hlasité hudby. A to ať už při poslechu na některých koncertních akcích, kde hladiny hluku mohou dosahovat i více než 110 dB, nebo, což dnes také není vzácností, při poslechu reprodukované hudby prostřednictvím sluchátek.
Zde je třeba zmínit také schopnost sluchátek izolovat ruchy z okolního prostředí – čím vyšší, tím menší hlasitost je třeba nastavit k nerušenému poslechu. Kdo by ovšem neznal situaci z hromadné veřejné dopravy, kdy je i přes okolní hluk dopravy a hovor lidí přes celý autobus (jiný dopravní prostředek) slyšet „heavymetalový nářez“ linoucí se ze sluchátek, která má na uších nasazená mladík s drsným výrazem v obličeji.
A uši trpí.

Mimosluchové postižení

Jiným způsobem, ale minimálně stejně závažným, nás ovšem ovlivňuje hluk v oblasti mimosluchové.
Hluk, ať už o jakékoliv hladině, postihuje celou řadu lidí i v jiných rovinách. Jeho působky jsou v tomto ohledu patrné zejména na nervovém systému člověka a jeho psychice.
Hluk ruší soustředění a pracovní činnost, včetně vlastní komunikace. Doslova ničivý efekt má zejména při relaxaci a spánku, čímž značně umenšuje regenerační možnosti lidského organismu. Spánková nedostatečnost může vést od poruch soustředění, snížení pracovní výkonnosti až k depresivním stavům a dalším psychickým poruchám. 
Odblokovat sluchové vjemy je výrazně obtížnější než např. vjemy zrakové, oproti tomu dlouhodobý pobyt ve zcela tichém (zvukotěsném) prostředí je pro člověka nepřirozený a vede k pocitům nejistoty a úzkosti.
Je prakticky nemožné vyloučit pouze „nechtěnou část“ zvuků. Nucený poslech těchto zvuků může způsobovat rozmrzelost, nelibost a odpor.
V sociální rovině lze vysledovat v závislosti na expozici hluku vzrůst podrážděnosti, vedoucí až k projevům agresivity.
Závěrem nutno poznamenat, že i přes některé zákonné normy určující v určitých případech (doprava, bydlení, maximální hlučnost některých výrobků, aj.) maximální přípustné hladiny intenzity hluku je zejména (ale nejen) pro senzitivní jedince velmi obtížné se s tímto problémem vypořádat a kvalita jejich života, zdraví nevyjímaje, je vinou hluku mnohdy vážně umenšena.

Filip KOPECKÝ

Přihlásit