Koupit sůl nemusí být úplně snadný úkol. Na výběr je několik druhů a jejich cena se může lišit až třicetkrát a reklama nás nabádá, abychom si připlatili. Náš test soli se pokusili najít mezi rozdíly mezi solí kamennou, mořskou a himálajskou.
Do laboratoře jsme poslali různorodou smě solí odlišného původu, vzhledu i způsobu výroby. Své místo ve výběru tak měly soli jemně mleté, hrubozrnné, bílé i růžové. Chemické analýzy zjišťovaly, kolik sůl obsahuje chloridu sodného, vápníku, draslíku, železa, jódu, mědi a těžkých kovů kadmia a olova. Chlorid sodný měl ve všech případech jasnou převahu, obsah dalších minerálů se však v jednotlivých typech solí lišil. Vedle skladby minerálů nás zajímala i čistota soli, přesněji obsah nerozpustných příměsí v ní.
Kromě chemických zkoušek jsme výrobky nechali projít i ochutnávkou. Při ní jsme zkoušeli, zda se mezi sebou jednotlivé druhy soli liší intenzitou slané chuti a zajímala nás i tvrdost krystalů. Před zkouškou bylo třeba nejdříve pomlít hrubé krystaly najemno a samotná ochutnávka probíhala pomocí posolených krajíců chleba s máslem a standardizovaně připravených solných roztoků. Nicméně v chuti a tvrdosti solí nepanovaly výrazné rozdíly. Nejvíce se z řady vymykala sůl himálajská a to nejen z důvodu růžové barvy krystalů, ale i občasným výskytem cizích příchutí.
Pozornost jsme jako obvykle věnovali i textům na obalech. Sůl nás nepříjemně překvapila množstvím zavádějících tvrzení o svém přírodních původu nebo vlivu na organismus. Něco takového však předpisy nedovolují.