Zdravé, přírodní a neekologické

Obsah březnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 3/2024 Obsah březnového dTestu

O tom, jak životnímu prostředí škodí živočišná výroba či produkce palmového oleje, bylo popsáno již mnoho stránek a debatu na tato téma zaznamenal snad již každý. Ačkoli se jedná o nejvýraznější kauzy s velkým ekologickým dopadem, zdaleka nejde o jediné problémy současné (nad)produkce. Dlouhá uhlíková stopa zůstává i za těmi odvětvími průmyslu a zemědělství, kde by to málokdo čekal. 

Špinavá bavlna

bavlna pole kombajn
Bavlníková pole zabírají 4 % zemědělské plochy, pro jejich ochranu se však spotřebuje 25 % veškerého objemu insekticidů. Foto © lulu – Fotolia.com

Pokud přijde řeč na odvrácenou stránku oděvního průmyslu, většinou se mluví o děsivých podmínkách v jihoasijských továrnách, dětské práci či nízkých platech dělníků a dělnic. Méně se ví o tom, že textilní průmysl je ve škodlivosti životnímu prostředí hned druhý v pořadí, těsně za zprofanovaným masozpracujícím průmyslem, a že škodlivé může být i pěstování bavlny. Ta je přitom považována za přírodní a ekologický materiál.

Již samotné pěstování bavlníku vyčerpává planetu. Bavlníkové plantáže zabírají 4 % celkové zemědělské plochy, na jejich obdělávání se však spotřebuje 10 % veškerých herbicidů a celá čtvrtina insekticidů. Problém je i v tom, jaké látky jsou pro pěstování bavlny využívány. Zvláště v jihovýchodní Asii jsou stále na trhu karcinogenní pesti-, herbi-, a insekticidy, včetně nechvalně proslulých látek jako je DDT či lindan. Používání těchto látek naráží na neznalost místních zemědělců, kteří je často považují za bezpečné a podle toho s nimi zacházejí. Škodlivé látky se tak mohou volně šířit do okolí.

Problémy pokračují i při zpracování. Na čištění bavlny se používá mnoho chemických látek, včetně bělidel a barviv, až třetina z nich se však nemusí v bavlně zachytit a končí v odpadní vodě. Mnoho menších výrobních závodů přitom není vybaveno čističkou, kal z textilního závodu tak může nerušeně vytékat. V některých případech pak odpadní vody z barvírny míří přímo do nádrží, které slouží jako rezervoáry pitné vody. Vypouštění teplé odpadní vody také přispívá k růstu řas a sinic a k eutrofizaci půdy, tedy k jejímu přesycení dusičnany a fosforečnany.

voda, znečištění sinice
Pokud není textilní závod vybaven čističkou odpadních vod, odpadní vody mohou kontaminovat ekosystém. Foto © jordi2r – Fotolia.com 

Klasický a známý problém pak představuje doprava. Jelikož hlavními producenty textilu, ať již značkového či neznačkového, jsou země jako Čína, Bangladéš, Pákistán či Indie, na cestě za spotřebitelem urazí jeden kus oblečení desítky tisíc kilometrů. Podle organizace NaZemi, která se zabývá ekologií a důstojnými pracovními podmínkami v zemích třetího světa, přitom průměrný Evropan ročně spotřebuje 15 kilogramů textilu, v Německu je to pak dokonce 20 kilogramů.

Komu zmíněné ekologické dopady vadí, má možnost se porozhlédnout po takovém kusu oděvu, který splňuje certifikaci Fair Trade. Tento certifikát nezajišťuje jen určitý standard bezpečnosti a zacházení pro dělníky, ale i to, že výrobce dbal na ekologičnost výroby. Další možnost pak představuje pořízení oblečení z druhé ruky.

Vegetariánské a se spoustou emisí


Některé druhy zeleniny jako salát, brokolice a rajčata mohou být v přepočtu na kalorie méně ekologické než maso.Foto © Monticelllo – Fotolia.com

Dalším častým tématem a předmětem sporů je zemědělská produkce. O tom, že masozpracující průmysl vyčerpává planetu, bylo již napsáno mnoho. V polovině prosince loňského roku však vzbudila rozruch studie vědců z americké Carnegie-Mellon University, která se zabývala zdravou výživou a emisemi vytvořenými výrobou čistě rostlinných potravin. Studie řeší poměr spotřebovaných energií a vypouštěných emisí na kalorii a vegetariánská ani veganská strava ze srovnání nevyšly příliš dobře.

Například salát na jednu kalorii spotřebovává trojnásobek energie oproti slanině. Pěstování zeleniny a ořechů je pak oproti živočišné výrobě výrazně náročnější na spotřebovanou vodu. Z porovnání špatně vycházejí i rajčata či brokolice, které jsou oproti kuřecímu masu či tuňákovi energeticky náročnější o 20 %. Studie také ukazuje, že ačkoli symbolem boje proti neekologickým živočišným chovům je hovězí maso, zdaleka z takového srovnání nevychází nejhůře. V přepočtu kalorií na emise je výrazně horší jehněčí a skopové.

Pokud by americká populace přešla na čistě vegetariánskou stravu, při konzumaci obdobného množství kalorií by se spotřeba elektřiny zvýšila o 43 %, spotřeba vody o 16 % a emise skleníkových plynů by stouply o 11 %.

Studie má však podle kritiků, například serveru Huffington Post, značné mezery. Naměřené poměry kalorií a emisí sice odpovídají, modelový jídelníček však byl sestaven chybně. Obsahuje prý příliš mnoho ovoce a ořechů, čili potravin dobře známých náročností na pěstování a dovoz, zanedbává však základní kámen veganské a vegetariánské stravy, tedy luštěniny. Kritici také upozorňují na možnost dezinterpretace studie. Výsledek „I pěstování některé zeleniny může být škodlivé a neefektivní“ se totiž dá snadno zkomolit na „Pěstování veškeré rostlinné produkce škodí, vegetariánství je zbytečností“.

Žíznivé potraviny zdaleka

pole zelenina zelí
I když jsou potraviny pěstovány v bio kvalitě, nemusí to nutně znamenat, že jsou ekologické. Foto © marcuspon – Fotolia.com

Náročnost některých plodin je dobře známá. Například na jihu USA zvýšená poptávka po cereáliích a ořeších v posledních letech způsobuje vysychání vodních zdrojů. Podobně náročné jsou i nyní módní „tradiční“ obiloviny. Typickým příkladem je kamut, který některým spotřebitelům vyhovuje svou výraznější chutí a strukturou. To, že byl po stovky let okrajovou plodinou, má však své opodstatnění. Oproti klasické pšenici je jeho pěstování neefektivní a náročné na zavlažování, výživové hodnoty obou obilovin jsou však zcela totožné. Další módní plodinou, jejíž pěstování má na svědomí vysychání půdy, je jihoamerická quinoa. Problém quinoy má navíc i sociální rozměr – z obilniny dostupné nejchudším vrstvám se stala módní potravina na export pro americkou a evropskou střední třídu.

Podobná situace je u bio potravin. To, že byly pěstovány bez pesticidů tradičními metodami, nemusí nutně znamenat, že se jedná o výraznou ekologickou úsporu. Biozemědělství je oproti klasickému výrazně méně efektivní, podle belgické spotřebitelské organizace Test-Achats se na něj například spotřebuje více vody a energií, výnos ze stejné plochy je pak nižší než u standardního zemědělství.

Zdravé ovoce a zelenina také mohou zanechat výraznou ekologickou stopu i v případě, že byly pěstovány s co největším důrazem na ekologičnost. Může za to poptávka, kdy často nestačí produkce lokálních farem a velká část plodin, včetně těch tradičních, se musí dovážet přes celou planetu. Jak ale ukázala dřívější studie Carnegie-Mellon University, někdy je lepší nechat například rajčata dovézt, než se je snažit pěstovat v zimě ve vyhřívaném a značně neekologickém skleníku.
 

Přihlásit