Císař je nahý

Obsah listopadového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 11/2020 Obsah listopadového dTestu

Publikováno v časopise 7/2010

Co mohou mít společného třeba takové smažené bramborové lupínky, prášek na čištění nádobí, koření, vitamíny, instantní polévky a mnohé další výrobky, které běžně nacházíme na pultech našich samoobsluh, lékáren a dalších obchodů? Sáčky, plastové dózy, papírové krabice či jiné druhy obalů, do kterých by se vešlo někdy o polovinu, někdy i několikanásobně více prodávaného obsahu.

Kamiony po našich silnicích vozí „vzduch“ a zákazníci si tento „vzduch“ spolu s výrobky nedobrovolně kupují. Obalové materiály pak v lepším případě skončí v kontejneru na separovaný odpad a jsou určeny k recyklaci, v tom horším putují z obyčejné popelnice do spalovny či na skládku nebo dokonce skončí pohozené někde na ulici nebo v příkopu u silnice a v každém případě tak zatěžují životní prostředí. Jelikož u nás platí ústavní zásada, dle které každý smí činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, část výrobců podobného zboží bohužel zcela legálně využívá toho, že na tento nešvar naši zákonodárci – ať již úmyslně pod vlivem příslušných lobbistů, či nedopatřením – při přebírání evropské legislativy tak trochu pozapomněli. Počínání takových výrobců sice není protiprávní, to ovšem neznamená, že by bylo chvályhodné a že by na něj spotřebitelská veřejnost nemohla reagovat.


„Bota“ zákonodárců

Dne 20. prosince 1994 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES o obalech a obalových odpadech. Tento právní předpis, který členským státům Evropské unie ukládá jeho převedení do místní legislativy, byl přijat též z toho důvodu, že nejlepším způsobem, jak předcházet vzniku obalového odpadu, je omezit celkový objem obalů; mezi zvláštními požadavky na výrobu a složení obalů pak výslovně uvádí, že obaly musí být vyráběny tak, aby objem a hmotnost obalu byly omezeny na minimální hodnotu přiměřenou pro zachování nezbytné úrovně bezpečnosti, hygieny a přijatelnosti pro balený výrobek i pro spotřebitele.
V České republice byla výše uvedená směrnice převzata v podobě zákona č. 477/2001 Sb., zákona o obalech. Tento zákon v § 3 odstavec 1 stanoví, že osoba, která uvádí na trh obal, je povinna zajistit, aby hmotnost a objem obalu byly co nejmenší při dodržení požadavků kladených na balený výrobek a při zachování jeho přijatelnosti pro spotřebitele nebo jiného konečného uživatele, s cílem snížit množství odpadu z obalů, který je nutno odstranit. A je-li obal pro určitý výrobek zhotoven v souladu s harmonizovanými českými technickými normami, považují se tyto požadavky za splněné.
Porušení této povinnosti však u nás může být pokutováno pouze tehdy, dopustí-li se takového správního deliktu „osoba, která uvádí na trh obal“ – tedy podnikatel, který dováží či vyrábí a prodává obaly a dodává je dalším výrobcům, nikoli již podnikatel, který obal koupí jinde a balený výrobek dodá do obchodní sítě či prodá konečnému spotřebiteli – takové podnikatele náš zákon označuje jako „osoby, které uvádí na trh balený výrobek“ a ukládá jim v zásadě pouze povinnost zajistit, aby obaly neobsahovaly nad-měrné množství škodlivých chemických látek či prvků a aby po použití mohly být recyklovány, spáleny či kompostovány.
Uveďme příklad: výrobce obalu prodá továrně na výrobu čistícího prášku na nádobí jako obalový materiál plastovou dózu, která je dostatečně objemná k tomu, aby pojala 2 kg čistícího prášku. Pokud by tato plastová dóza měla třeba bezdůvodně předimenzovanou tloušťku stěn, její výrobce by se mohl dopustit správního deliktu po-dle zákona o obalech a mohl by být pokutován. Takový problém však v praxi pravděpodobně nevznikne, neboť materiál na výrobu obalu stojí peníze a sami výrobci obalů se tak budou snažit vyrábět je s vynaložením co nejnižších nákladů; jinými slovy použijí co nejmenší možné množství materiálu. Pokud však výrobce prášku koupí od jiného podnikatele větší obal, naplní jej pouze do poloviny a dodá jej do maloobchodní sítě, porušení zákona o obalech se tím nedopustí, neboť na trh nedodává (pouze) obal, nýbrž balený výrobek a tato povinnost na něj nedopadá.


Proč se prodává „vzduch“?

Je logické, že finanční náklady na nákup většího obalu budou pravděpodobně vyšší než náklady na výrobu menšího obalu, minimálně z hlediska ceny použitého mate-riálu. Proč tedy výrobci prodávají „vzduch“? Jednak si značná část spotřebitelů zvláště u neprůhledných obalů vůbec nevšimne, že je obal poloprázdný, jednak je větší obal v regálu samoobsluhy nápadnější, navíc má rozsáhlejší plochu, kterou lze využít pro reklamní potisk; ostatně činí tak spousta dalších výrobců srovnatelného zboží a výrobce, který bych chtěl jít v daném segmentu trhu „proti proudu“, by sám sebe znevýhodnil, neboť jeho menší balení, obsahující kilogram výrobku, by na pultě ve-dle jiného kilogramového balení vypadalo o polovinu menší – pokud by ovšem obal naplnil po okraj, bylo by takové jedno balení oproti konkurentům dražší.
A protože „vzduch“ se hodně prodává a prodávat bude, nezbývá nám než na tento problém, o kterém se příliš nepíše, upozornit a ukázat, kteří výrobci této skutečnosti zneužívají na úkor spotřebitelů a životního prostředí...

JUDr. Martin Sochor


Přihlásit