Když už doma není vůbec nic k jídlu, přichází zpravidla na řadu konzerva se sardinkami. Někdy i dříve. Malé rybky napěchované v kovové krabičce (alias olejovky) patří ke spížovému inventáři mnoha domácností. A není divu. Pokrmy z nich jsou velmi nenáročné na přípravu, nutričně nabité a skvěle chutnají. Zřejmě také významně přispívají k více než pěti kilogramům ryb, které průměrně za rok sní každý Čech. Kdybychom je nejedli, těžko bychom chápali význam slov „mačkat se jako sardinky“.
Sardinky často nakupujeme tak, že s vidinou pomazánky vhodíme do košíku konzervu s rybičkami, kterou nejspíše vybereme hlavně podle typu nálevu nebo podle toho, zda jde o tuňáka, sledě nebo sardinky. Druhů rybiček však existuje celá řada a pro spotřebitele není snadné se v nich orientovat.
Příliš nápomocná není ani legislativa, která do výkladu rybiček vnáší spíše mlhu než světlo. Nařízení č. 2136/89 za pravé sardinky považuje pouze ryby s názvem Sardina pilchardus žijící v mořích obklopujících Evropu (vyjma Baltického moře), zároveň však povoluje „sardinkami“ nazývat i konzervy, ve kterých jsou naloženy jiné druhy ryb.
My jsme se rozhodli poslat do laboratoře nejběžnější sardinky v oleji a ve vlastní šťávě s olejem. Podrobili jsme je zkouškám na nežádoucí látky, na dodržení deklarované hmotnosti i na senzorické kvality. Na největší rozdíly jsme narazili při hodnocení smyslovém. Testování rybiček se ujalo pět odborných hodnotitelů, kteří je ochutnávali a posuzovali chuť, vůni, celkový vzhled a konzistenci.