Jak vybrat digitální fotoaparát

Vydáno: 29.1.2015   

Podle čeho bychom měli vybírat fotoaparát? Především podle plánovaného využití, nároků na kvalitu fotografií a funkčnost, technických parametrů, podle rozměrů a hmotnosti přístroje. Za různé peníze můžete koupit různou kvalitu. U fotoaparátů to platí obzvlášť. Rozdíly v cenách jsou značné, rozdíly v kvalitě snímků zdaleka ne tak velké. V každé kategorii lze nalézt jak levnější dobré přístroje, tak dražší „nic moc“ výrobky.
 

1. Kompaktní fotoaparáty

Digitální fotoaparáty ve spotřebitelské (nikoliv umělecké, poloprofesionální a profesionální) sféře již plně nahradily přístroje na klasický kinofilm. V současné době jsou nejprodávanějším druhem fotoaparátů takzvané kompakty. Slouží hlavně k zachycování vzpomínek – dovolených, výletů, rodinných oslav, akcí s přáteli anebo dětí. Kompakty lze rozdělit na dvě základní kategorie, a to kompakty pokročilé a kompakty jednoduché.

Jednoduché kompakty nabízejí jak malé, praktické rozměry a nízkou hmotnost, tak jednoduché ovládání pouze základních funkcí. Jsou určené především pro nenáročné fotografování pro ty uživatele, kteří se nechtějí nebo neumí zabývat ručním nastavením. Veškeré nastavení probíhá automaticky a možnosti ručního nastavení jsou obvykle omezené. Většina jednoduchých kompaktů nemá hledáček, byl nahrazen displejem.

Pokročilé kompakty jsou obvykle větší a těžší přístroje určené pro náročnější fotografování. Lze se také setkat s označením bridge kamery nebo EVF (electronic viewfinder) fotoaparáty anebo „falešné zrcadlovky“. Mohou být vybaveny jak elektronickým hledáčkem, tak displejem. Umožňují kompletní ruční nastavení parametrů expozice a mají také množství automatických funkcí. Nemají výměnné objektivy, ale některé umožňují připojit další příslušenství, například externí blesk. Lze je použít jako jednoduché kompakty, ale také pro pokročilejší fotografování.

Na www.dtest.cz/fotoaparaty naleznete výsledky mnoha otestovaných fotoaparátů, detailní hodnocení jednotlivých zkoušek a přehled jejich vybavení. Fotoaparáty lze třídit a řadit podle různých kritérií a vzájemně porovnávat.

2 . Fotoaparáty s výměnným objektivem

Jedné se o přístroje určené náročnějším a kreativnějším uživatelům, zvláště pak těm, kterým je fotografie koníčkem či profesí. Setkat se můžeme také s označením systémové fotoaparáty. Oproti kompaktům jsou dražší, větší a těžší, obvykle ale poskytují vyšší kvalitu snímků, zejména při nižším osvětlení. Nabízejí také větší kontrolu nad výslednou podobou fotografií, tedy možnost manuálního nastavení parametrů expozice a řadu dalších manuální funkcí, preciznější ruční ostření a samozřejmě možnost volit objektivy dle situace.

K hlavním přednostem systémových fotoaparátů patří jejich stavebnicová povaha. Systém tvoří tělo fotoaparátu, více či méně široká škála kompatibilních objektivů a dalších komponent, jako je třeba silnější blesk či dálková spoušť. Fotoaparáty a objektivy můžete koupit samostatně, nebo sáhnout po tzv. kitu, tedy sadě obsahující fotoaparát a základní objektiv vhodný pro běžného či začínajícího uživatele. Tyto přibalené objektivy mívají zpravidla nižší kvalitu než samostatně prodejné a mnohdy i několikanásobně dražší objektivy.

Pokud máte specifičtější požadavky (například chcete fotit divokou zvěř, portréty, sport či makro snímky), pak vám základní objektiv asi nepostačí. Třeba na pokrytí stejného rozsahu ohniskových vzdáleností, jaký nabízejí kompakty s tzv. superzoomem, budete potřebovat objektivy alespoň dva nebo tři. Náklady se tím pádem pohybují v zcela jiných úrovních než u kompaktů.

V této oblasti můžete vybírat z digitálních zrcadlovek s optickým hledáčkem a tzv. bezzrcadlovek, které mají hledáček elektronický, nebo vůbec žádný.

Označení zrcadlovka odkazuje na zrcadlo v těle fotoaparátu, které odráží světlo pronikající skrz objektiv do optiky hledáčku. Část světla míří také na senzory systému automatického ostření a expozice. Díky tomu mívají zrcadlovky minimální zpoždění závěrky. Při stisknutí spouště se zrcadlo sklopí, světlo dopadne na obrazový snímač a zase se vrátí do původní pozice. Právě tento pohyb zrcadla je příčinou tolik typického cvaknutí.

Bezzrcadlovky, jak název napovídá, žádné zrcadlo neobsahují. Díky tomu mohou být přístroje menší a lehčí než klasičtější zrcadlovky. Ani objektivy nemusí být tak veliké, čočky lze totiž umístit blíže ke snímači. Světlo je v bezzrcadlovkách elektronicky přenášeno do LCD displeje v hledáčku či na zadní straně přístroje. Oproti optickým hledáčkům zrcadlovek mají elektronické hledáčky omezené rozlišení, což může trochu znesnadnit ruční ostření. Obvykle je však možné zabíraný objekt zvětšit a tím tento neduh do značné míry eliminovat. Řada modelů v této kategorii ovšem hledáček vůbec nemá, nebo je pouze volitelnou výbavou. Bezzrcadlovky používají jiný systém autofokusu (měření na obrazovém snímači, nikoliv na samostatném senzoru) a za zrcadlovkami tak obvykle zaostávají, co se týče prodlevy mezi zmáčknutím spouště a samotným pořízením snímku. I když dnes už to neplatí vždy.

Prakticky všechny systémové fotoaparáty dnes nabízejí funkci živého náhledu na displeji, která zohledňuje nastavení expozice a dalších parametrů. Díky tomu získáte dobrou představu o vzhledu výsledné fotografie ještě před jejím pořízením. Zrcadlovky jsou však při focení s živým náhledem výrazně pomalejší než při použití hledáčku. Také spotřeba elektrické energie je v tomto režimu obecně vyšší.

Většina systémových bezzrcadlovek používá nových typů bajonetů, které jsou kompatibilní jen s novějšími, speciálně navrženými objektivy. Jejich nabídka nemusí být ve srovnání s déle existujícím segmentem objektivů pro zrcadlovky tak bohatá, byť se postupně rozrůstá. Můžete nicméně sáhnout po konverzních adaptérech, které připojení starších objektivů umožní. Na druhou stranu však zamezí použití automatického ostření.

3. Optický systém a snímač

Pomyslným okem fotoaparátu je optický systém neboli objektiv. Nejlevnější fotoaparáty jej mají v plastovém provedení a jeho kvalita často limituje výslednou fotografii – u těchto přístrojů bývá právě optika nejslabším článkem celého přístroje. Naproti tomu kompakty střední a vyšší střídy a řada systémových fotoaparátů již mají optiku zcela odpovídající kvalitám ostatních součástí přístroje.

Velmi často výrobci fotoaparátů sahají k označování svých objektivů zvučnými jmény výrobců objektivů (např. Carl Zeiss, Leica, Schneider Kreuznach). Zvučná značka ovšem nemusí o kvalitě objektivu vypovídat vůbec nic. Co se týče snímačů, používají se zejména CCD a CMOS čipy – obdobně jako u digitálních videokamer. Dalším důležitým hlediskem výběru je pro mnoho uživatelů stabilizátor obrazu. V následující části jsou uvedeny nejdůležitější parametry, které je třeba při výběru sledovat.

Rozlišení a velikost snímače

Výrobci a prodejci na prvním místě často uváděný parametr je právě rozlišení snímače. Obecně lze říci, že čím vyšší rozlišení, tím více bodů (pixelů) tvoří výsledný snímek. Měl by tedy zachytit více detailů a může sloužit i pro opravdu velké zvětšeniny či výřezy. Už i snímač s rozlišením 3 megapixely dokáže vytvořit kvalitní fotografie pro tisk v rozměrech 10 × 15 cm a s rozlišením 5 megapixelů i ve formátu A4.

Nicméně není pravdou, že čím vyšší rozlišení, tím lépe. Za jistých okolností může totiž nastat situace, kdy ze dvou fotoaparátů stejné třídy a ceny bude mít kvalitnější fotografie ten s rozlišením 5 MPx než jeho kolega s rozlišením 12 MPx. O kvalitě fotografie v závislosti na rozlišení totiž mimo jiné rozhoduje velikost obrazového snímače neboli čipu, která se udává v palcích (např. 1/3“).

Čím větší úhlopříčka snímače při stejném rozlišení, tím méně bude výsledný snímek zatížen obrazovým šumem, tedy kvalitnější. Proto fotoaparát s rozlišením 10 MPx se snímačem o úhlopříčce 1/2,5“ bude mít více zašumělou fotografii než přístroj se stejným rozlišením ale úhlopříčkou snímače 1/2,33“.

Zoom neboli přiblížení

Po rozlišení je přiblížení druhým nejčastěji sledovaným parametrem. Stejně jako u videokamer slouží funkce zoom (česky transfokátor) fotografovi k plynulému přiblížení vzdálenějších předmětů v záběru.

Přiblížení dělíme na dva druhy – optické a digitální (elektronické). Prvně jmenované - optické přiblížení - nemění kvalitu snímaného obrazu. Záznam si uchovává své rozlišení, ale čím více přibližujeme, tím více se snižuje účinnost stabilizátoru obrazu. Proto při větším přiblížení doporučujeme fotit ze stativu či přístroj opřít nebo položit na nehybný předmět.

Druhý způsob přiblížení je digitální neboli elektronický - jedná se o vypočítaný výřez obrazu. Jde tedy o úplně stejný efekt, jako když si budete na počítači zvětšovat pouze část fotografie. Při přiblížení nad rozumnou mez se obraz rozpadne na kostičky. Proto při nákupu fotoaparátu nemusíte tento parametr vůbec sledovat – je naprosto zbytečný! Potřebné zvětšení nad rozsah možností optického přiblížení ve fotoaparátu provedete snadno a rychle pomocí editačního softwaru, který bývá přiložen k přístroji. Často pak takovéto zvětšení pomocí počítačového programu dopadne lépe než digitální zoom v přístroji.

Ohnisková vzdálenost

Dalším důležitým parametrem optického systému fotoaparátu je jeho ohnisková vzdálenost. Objektivy se podle ohniskové vzdálenosti dělí na širokoúhlé, normální a teleobjektivy. Pokud má objektiv ohniskovou vzdálenost proměnlivou, hovoříme o funkci zoomu. Čím nižší je první číslo udávaného rozsahu ohnisek, tím širokoúhlejší je záběr při největším oddálení; čím vyšší je druhé číslo, tím větší přiblížení při maximálním zoomu. Velikost zoomu pak vyjadřuje poměr mezi největší a nejmenší možnou ohniskovou vzdáleností objektivu.

Vedle skutečné ohniskové vzdálenosti bývá uváděna také ekvivalentní ohnisková vzdálenost. Ta slouží k porovnání fotoaparátů s různými velikostmi obrazových snímačů. Říká, jakou by měl objektiv s daným zorným úhlem ohniskovou vzdálenost v klasickém fotoaparátu na 35mm kinofilm. Za základní ohniskovou vzdálenost je považováno 50 mm, což je hodnota poskytující fotografii přirozený úhel záběru, který se blíží zornému úhlu, ve kterém lidské oko vidí ostře. Například pro focení architektury, krajin nebo větších skupin lidí v menší místnosti se však hodí širokoúhlejší objektivy, ideálně s ohniskem 28 mm a méně. Této hodnoty dosahuje většina současných kompaktů.

Stabilizátor obrazu

Stabilizace obrazu je funkce, která má kompenzovat třesení obrazu vlivem chvění rukou fotografa. Jedná se o velmi důležitou funkci u každého amatérského fotoaparátu. Jenže není stabilizace jako stabilizace. Pro dosažení nerozmazaného obrazu existuje několik metod. Nejlevnější jednoduché kompakty mohou mít stabilizátor elektronický (někdy označovaný jako digitální), vyšší modely pak mívají stabilizaci mechanickou či optickou.

Každý výrobce si funkci stabilizátoru označuje pod svým marketingovým názvem (Mega OIS, OIS, SteadyShot, AntiShake, IS, DIS) a ne vždy je z názvu patrné o jaký způsob stabilizace se jedná. Pro úplnost ještě dodejme, že při použití stativu anebo pevné podložky při focení můžeme stabilizátor i vypnout anebo správným držením a zapřením přístroje při focení výrazně napomoci účinnosti stabilizátoru.

Základní stabilizace je tzv. elektronická (někdy označována jako digitální). Tato metoda je nejméně účinná a používá se u levnějších fotoaparátů. Pracuje na principu elektronické úpravy snímku – např. zvýšení citlivosti snímače a zkrácení expozičního času, aby se pohybová neostrost snímku minimalizovala. Díky zvýšení citlivosti ale snižuje výsledné rozlišení a ostrost fotografie. Navíc se zvyšuje digitální šum snímku. Použitelnost tohoto druhu stabilizátoru je tedy mnohdy velmi diskutabilní.

Mechanická či optická stabilizace pracuje na principu pohybu snímače či optického systému v protisměru chvění přístroje, takže dokáže nechtěné jemné pohyby do jisté míry skutečně kompenzovat. Oproti elektronické stabilizaci bývá účinnější.

Zpoždění závěrky

Zpoždění závěrky je doba uplynulá mezi stisknutím spouště a okamžikem, kdy dojde ke skutečnému pořízení snímku. Počítá se do ní i čas nutný k automatickému zaostření na snímaný objekt. U některých digitálních fotoaparátů je toto zpoždění znatelnější a snadněji tak můžete prošvihnout onen zlomek vteřiny trvající moment, který jste chtěli zachytit. Abyste podobným situacím předešli, zvolte model s co nejnižší prodlevou. Tento parametr obvykle není ve specifikacích uváděn - v našich testech však konkrétní časy zjišťujeme.

Tip: také můžete při komponování snímku stlačit spoušť jen napůl. To aktivuje autofokus fotoaparátu a když přístroj zaostří, vydá signál. Jakmile chcete fotit, spoušť domáčknete a prodleva bude kratší.

4. Hledáček versus displej

Dnešní kompakty hledáček již téměř vůbec nepoužívají. Při focení se uživatel orientuje podle displeje na zadní stěně fotoaparátu. Přestože je kvalita hledáčků i u dražších kompaktů a leckdy i zrcadlovek diskutabilní (nevystihují přesně obraz, který je ve skutečnosti pořízen), jsou alespoň praktické při focení při silném světle. Displejům dominují větší a větší úhlopříčky i rozlišení. S vrůstající úhlopříčkou však stoupá i spotřeba elektrické energie z akumulátoru. Dejte přednost displeji spíše matnému (neodráží se od něj tolik světla, což může přijít vhod při focení na sluníčku), s vyšším kontrastem a vyšším rozlišením.

5. Natáčení videa

I nejlevnější fotoaparáty dnes umějí kromě focení také natáčet videa. A je tomu i naopak. Téměř každá videokamera umí fotit. Otázka je jak? Z dlouhodobé praxe testů vyplývá, že kamera nechť natáčí pohyblivé video a fotoaparát zaznamenává statické snímky. Zkrátka a dobře lze říci, že každému co jeho jest. Fotoaparáty mají natáčení videa pouze jako přídavnou funkci, kterou uvítáme především k zachycení momentek (které by nám utekly, než vypneme fotoaparát a zapneme videokameru). Přestože se některé modely honosí nápisy Dolby Digital & AVCHD či HD Video, kvalita obrazu a zvuku není vždy příliš dobrá. Častým problémem je například hluk práce autofokusu či zoomu slyšitelný ve zvukové stopě.

6. Interní paměť a zdířka na paměťovou kartu

Přístroje mají z výroby instalovanou vnitřní flash paměť anebo přiloženou paměťovou kartu menší kapacity. Pro plnohodnotné využití přístroje se nevyhnete nutnosti dokoupit kapacitně větší kartu. Před nákupem karty se dobře informujte s jakým typem karty a jakou maximální kapacitou umí fotoaparát pracovat. Nejčastější jsou karty typu SD či její zmenšené verze mini SD nebo micro SD. SD karty mají ještě dvě vývojové mutace, a to v podobě SD-HC a SD-XD, které dosahují vyšších rychlostí a kapacit. 

7. Přípojná místa 

Fotoaparát obsahuje rozhraní USB pro přenos fotek do počítače. Velmi častý je video a audio výstup (audio pouze umí-li video se zvukem) pro prezentaci videí a fotografií na televizoru. Základní video-audio a USB kabel bývá běžně v příslušenství přístroje. Některé modely (zejména, které umí natáčet tzv. HD videa) jsou opatřeny YUV a nebo i mini/micro HDMI výstupem pro prezentaci na televizoru ve vysokém rozlišení. Nicméně potřebný HDMI či YUV kabel je často zapotřebí dokoupit.

8. Doplňkové funkce

Výrobci své modely obdařují novými a novými funkcemi, tak aby se odlišili od konkurence a nabídli nám něco více, než měli přístroje starší. Proto vyjmenovat zde všechny obvyklé funkce není asi účelné. Omezme se pouze na ty, které jsou pro laika nejzajímavější. Jednou z nejdůležitějších funkcí fotoaparátu bude jistě automatika, která bude za uživatele nastavovat před každým pořízením fotografie optimální nastavení všech klíčových parametrů (clona, čas, zaostření, vyvážení atd.).

Pro specifické podmínky focení se mohou hodit i tzv. scénické režimy neboli programy focení – jedná se o přednastavené profily, které jsou uzpůsobené nejčastějším situacím a podmínkám focení (např. s nedostatkem světla nebo při příliš intenzivním světle, za umělého osvětlení, pod vodou, pořizování portrétů anebo focení krajiny). Každý výrobce tyto funkce nazývá jinak (např. Program AE, Scenery), nicméně jejich podstata zůstává stejná.

Další, dnes velmi populární funkcí, je detekce obličeje. Elektronika fotoaparátu velmi spolehlivě pozná obličej nebo obličeje v popředí snímku a právě na ně zaostří. Nadstavbou zaostření na jednotlivé obličeje na snímku je detekce úsměvu. V menu si můžeme vybrat, jak se fotoaparát zachová, když se lidé před objektivem usmějí – zda je ihned vyfotí či jen graficky zvýrazní v náhledu na displeji či hledáčku a samotné zmáčknutí spouště nechá na uživateli.

Poměrně častou je také funkce pro vytváření panoramatických záběrů. S některými fotoaparáty lze fotit i trojrozměrné snímky, a to i přesto, že mají jen jeden objektiv. 3D snímky se vytváří jednoduchým fíglem – scénu zkrátka vyfotíte z rozdílných úhlů. Pro vychutnání plastického obrazu je samozřejmě třeba fotoaparát připojit k 3D televizoru.

Vybrané modely mají dokonce GPS modul, díky kterému lze pořízené snímky doplnit o souřadnice místa jejich pořízení a následně je můžete zobrazit na mapě. A pro hračičky je tu třeba funkce vysokorychlostního záznamu videa, byť v omezeném rozlišení.

9. Napájení přístroje

S výjimkou nejlevnějších jednoduchých kompaktních fotoaparátů balení s přístrojem obsahuje nabíječku a speciální dobíjecí akumulátor (běžně se používá technologie Li-ion). Tvar a elektrické parametry akumulátorů si liší nejen výrobce od výrobce ale i model od modelu. Pokud budete chtít dokoupit náhradní dobíjecí článek, nemusí to být až tak jednoduché. Je výhodné, když dobíjení probíhá mimo samotný fotoaparát – to ocení zejména vášniví fotografové a cestovatelé, kteří budou mít dva či více akumulátorů. Jeden akumulátor totiž můžete např. nabíjet v hotelovém pokoji a s druhým můžete fotit v terénu. Přístroje, které ve výbavě dobíjecí článek a nabíječku nemají, fungují obvykle na tužkové baterie či tužkové akumulátory. Doporučujeme v každém případě dobíjecí akumulátory, neboť neustálé dokupování nových článků je neekologické a neekonomické díky faktu, že digitální fotoaparáty jsou velkými jedlíky elektrické energie. 

10. Příslušenství

Kromě přístroje, českého návodu, záručního listu, softwaru pro zpracování a archivaci fotografií, USB a základního AV kabelu ještě bývá přibalen popruh či šňůrka na nošení a držení fotoaparátu. Vše ostatní si dokupuje uživatel dle své potřeby. V příslušenství fotoaparátu často chybí kompletní potřebná AV kabeláž (např. YUV či HDMI kabel), paměťová karta a u nejlevnějších modelů pak i nabíječka a akumulátory.

Drtivá většina fotoaparátů má na spodní části přístroje závit na stativ. Ten lze doporučit všem, kdo chtějí fotit i v šeru, večer anebo autoportréty a skupinové fotografie. Dnešní nabídka stativů je široká – od malých kapesních trojnožek až po poloprofesionální systémy.

Budeme-li přenášet fotoaparát pouze na menší vzdálenosti a na kratší dobu (např. na rodinné akce, na chatu, na dětskou besídku) vystačíme si pouze s pouzdrem, do kterého dáme pouze samotný přístroj. Budeme-li však přístroj přenášet na delší vzdálenosti a na delší dobu (např. léto na chatě, dovolená, delší výlety) hodí se spíše brašna, do které můžeme pohodlně kromě fotoaparátu uschovat i veškeré příslušenství jako náhradní akumulátor, další paměťové karty, potřebnou kabeláž či kapesní stativ. Existují i dvoudílné brašny, které je možné rozdělit na dvě samostatné části – prostor s fotoaparátem a druhou část s příslušenstvím.


Přihlásit