Léčba popálenin vyžaduje celostní přístup

Obsah březnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 3/2024 Obsah březnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 4/2022

Drobná opaření v kuchyni nebo spálení od sluníčka na dovolené známe skoro všichni. Velká popálenina je však životním milníkem s celoživotními následky. Jak rozsáhlé popálení lze přežít a za jakých předpokladů? Kdy je pacient vyléčený a co všechno pro něj čeští popálenináři dělají? Jaké má popáleninová medicína limity a proč pociťuje nedostatek mladých lékařů? Na naše otázky trpělivě odpovídal přednosta Kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, doc. MUDr. Robert Zajíček, Ph.D.

Kterými zraněními se zabývá popáleninová medicína?

Řešíme opaření, popálení plamenem, chemické úrazy neboli poleptání, úrazy elektrickým proudem. Teoreticky také radiační postižení, ale těch naštěstí není moc, někdy jen případy způsobené ozařováním u onkologických pacientů. Dostanou se k nám také některé typy omrzlin, kde je šance na nápravu. Omrzlina je termické zranění se ztrátou kůže, podobně jako popálenina, jen původce je odlišný. Pokud pacient nemá už zčernalé nohy, které lze amputovat kdekoliv jinde, a je šance zachovat kožní kryt omrzlého místa, snažíme se mu pomoct. Když někoho strhne autobus, táhne ho a on z toho má svlečenou kůži na dolních končetinách, stává se také často naším pacientem. Popáleninová medicína zahrnuje i netermické ztráty kožního krytu, kterých naštěstí moc není. Jde například o onemocnění, při němž si vezmete běžný lék a v reakci na něj se úplně celá svléknete z kůže a zasáhne to i sliznici. Z lékařského hlediska jde o velmi zajímavou chorobu – člověk vypadá jako popálený, ale není to popálenina, nýbrž jakási alergická reakce na podaný lék. Na dermatologii mají také takové pacienty, kteří v důsledku autoimunního procesu ztratí kůži a o které se snažíme starat. Na naší klinice jsou k tomu vhodné sály, příslušné zařízení a máme zkušenosti s tímto druhem ran. Možností uplatnění popáleninové medicíny je poměrně hodně.

Doc. MUDr. Robert Zajíček, Ph.D.

Od roku 2015 je prednostom Kliniky popáleninové medicíny pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a 3. LF UK. Svojmu odboru sa venuje už 23 rokov. Špecializuje sa na komplexnú liečbu popálených pacientov. Absolvoval zahraničné odborné stáže, zúčastnil sa na mnohých medzinárodných vedeckých stretnutiach, je autorom mnohých vedeckých publikácií a učí budúcich lekárov. Aj napriek svojej početnej administratívnej a manažérskej povinnosti neustále pracuje s kolegami, operuje, slúži na klinike. V roku 2003 sa podieľal na založení neziskovej organizácie Bolíto, ktorá pomáha nielen detským pacientom po prepustení z popáleninovej liečby. Jeho pracovňu zdobia veselé kresby detských pacientov a obrovské akvárium prekypujúce životom.

 

Neustále hovoříte o kůži...

Kůže je povrch celého těla a je to jeden z nejdůležitějších orgánů. Podívejme se na to například po stránce neurologické – na jednom čtverečním centimetru kůže je tolik receptorů! Předávají všechny informace o dotyku, vibracích, tlaku, teplu, chladu, bolesti, poloze těla. Píše se, že 10 % kapacity mozku dostává informace o okolním světě z kůže. Přidejte k tomu třeba změny teploty, termoregulaci, pocení. A teď si představte, že vám to chybí... Kůže je podceňovaný orgán. Všichni řešíme oko, ucho, ruku, ale tady je něco, bez čeho se zkrátka vůbec neobejdeme.

Jak si máme představit první, druhý nebo třetí stupeň popálení? Co všechno má vliv na závažnost termického poranění?

Stupně popálenin vypovídají o hloubce zranění. V Německu jsou čtyři, u nás tři, v Americe je zjednodušují na dva. My používáme starou klasifikaci, abychom si rozuměli s lékaři, kteří používají klasické určování, tedy 1., 2.a, 2.b a 3. stupeň. Jde o historicky vytvořenou klasifikaci, abychom nemuseli používat odborné pojmy a dorozuměli se zjednodušeně. Když se popálíte od sluníčka, jde o 1. stupeň – nic moc se neděje, trpí jen pokožka. Druhý stupeň už zasahuje do hlubší vrstvy, která se jmenuje škára, třetí stupeň znamená, že všechny vrstvy kůže jsou pryč. Já první stupeň nevídám, protože popálenináře zajímají až stavy od druhého stupně. Při něm lze ještě něco dělat, aby se kůže zachránila a aby se následně sebeobnovila. Děláme vše pro to, aby se rána zahojila sama, pomáháme jí. Při třetím stupni popálení se musí operativně odstranit zbytky spálené kůže, protože tam můžou být bakterie a z mrtvé kůže se do těla dostává velké množství toxinů a škodlivých látek. Je třeba na místo dát kůži novou – kožní štěp, kožní transplant.

Podstatná je rovněž plocha. Závažnost se označuje v procentech povrchu těla, který činí skoro 2 m2, přesněji 1,8–1,9 m2. Dlaň s roztaženými prsty tvoří zhruba 1 %. U dospělých bereme jako velice závažnou popáleninu na 20 % těla. To už je indikace pro transport pacienta na specializované pracoviště, protože jde o hranici, při které se rozvine šok. U dětí je tato hranice nižší, batolata bereme už od 10 %. Záleží i na spoustě dalších okolností – jestli jsou na místě schopni se o popáleného pacienta starat, jestli je tam třeba anesteziolog, který umí pracovat s malými dětmi, jestli pracoviště disponuje expertním týmem, prostředky, materiály, ...

Hodnotíme taky etiologii, tedy původ zranění. Když se popálíte elektrickým proudem, máte malou povrchovou změnu, ale uvnitř mohou být závažná zranění. Pořadí je tedy věk – rozsah – etiologie – hloubka – lokalizace.

Hraje tedy roli i místo popálení či věk pacienta?

Samozřejmě. Nejhorší jsou popáleniny obličeje a krku, protože pacient otéká a nastává riziko, že se bude dusit. Pak ruce, protože je hodně používáme, a nohy, zejména od kotníků dolů, protože je potřebujeme k chození. Komplikovaná je oblast genitálií, a to kvůli infekci. Pacienty s takovými úrazy přijímáme bez ohledu na rozsah popálení, protože jejich ošetřování je náročné a je těžké zvládnout rizika.

Záleží také na věku, jak jsem zmínil. Čím jste starší a čím jste menší, tím menší komplikace může vyvolat velké komplikace. Nejlepší prognózu mívají teenageři ve věku zhruba 12–15 let, protože ještě nejsou zatíženi komplikacemi dospělých – obezitou, vysokým krevním tlakem, srdečními problémy a dalšími nemocemi, které nabíráme během života.

Jak se popáleninový úraz liší od jiného zranění nebo příhody vyžadující chirurgický zákrok? Narazila jsem na termíny popáleninový šok či nemoc z popálení – jak si je máme představit?

Popáleninový šok je kombinace několika šoků dohromady. Při šoku principiálně dochází k špatnému prokrvení tkání. Ty nedostávají dostatek kyslíku a nemohou správně fungovat. Součástí popáleninového šoku je také ztráta tekutin popálenou plochou. K tomu se přidává i šok tzv. distributivní – z popálených ploch se uvolňují toxické látky, které způsobují propustnost cév a následný otok. Spojí se to s kardiogenním šokem, jako když máte selhání srdce – toxiny z popálenin působí na srdeční sval, jenž je pak jako omráčený a není schopen efektivně přečerpávat krev. Všechny tyto šoky dohromady tvoří popáleninový šok, který má jinou dynamiku, jinou rychlost a vypadá jinak než každý z nich zvlášť. Navíc to velmi bolí, což je další faktor, který v tom hraje roli.

Nemoc z popálení je všechno, co popálení přináší. Popálenina není jen poranění kůže – pacient potřebuje léčbu šoku a má problém s infekcí, protože přišel o kožní bariéru, vše se kloubí dohromady. Kus spálené kůže odstraníme snadno, ale léčíme i to, co spálení kůže v organismu způsobí. Trvá dlouho, než z toho člověka dostaneme.

V jakém stadiu lze považovat popáleninu za vyléčenou?

Vážnější popáleninu v jistém smyslu nevyléčíte nikdy natolik, aby se vše vrátilo do původní podoby. Následky jsou celoživotní, přinejmenším v podobě jizvy. Od nás odcházejí lidé často ve stavu, který není z laického pohledu úplně optimální, protože následky jsou dlouhodobé. Když si zlomíte stehenní kost, tak vám to dají dohromady, rehabilitujete a za tři roky vůbec nemusíte vědět, že jste si něco zlomili. Když se popálíte, tak to víte ještě po 10 letech a třeba se už nikdy nesvléknete do plavek kvůli jizvám.

Dělá nám velkou radost, jak se s tím dokážou někteří pacienti vyrovnat, jak s tím dokážou žít a vrátit se do společnosti, je to úplně úžasná věc. O to jsme nešťastnější z někoho, kdo tohle nedokáže a stále se k nám vrací. Snažíme se s tím bojovat a dělat úplně všechno. Ale je to také sociální i osobnostní problém... Jsme tu pořád v takovém domečku, kde jsou všichni popálení, a dokud jsou na klinice, nevnímají problém tak, jak na ně dopadne po propuštění. Užijete si bez ostychu pobyt na pláži, kde všichni okukují vaše zjizvená záda, hrudník, krk a jste tam jediný takový? Mimo kliniku se pacient musí se vším poprat naostro. Rozsáhlé popáleniny často způsobují životní trauma. Po povrchním opaření nebo jiném popálení, co se zahojí a následky nejsou vidět, zůstává přinejmenším vzpomínka na bolest a pobyt v nemocnici.

Lze hovořit o nových trendech v popáleninové medicíně?

V posledních desetiletích jsme dosáhli určitého chirurgického vrcholu a už nelze zachránit více lidí, než zachraňujeme. Popálení 80–90 % povrchu těla je ve vyspělých zemích světa maximum, které jsou pacienti za určitých okolností schopni přežít. Nemůžeme zvládnout stoprocentní kožní ztrátu, tedy když pacient přijde o veškerou kůži. To je náš limit. Proto čekáme na umělou kůži, kterou laboratoř bude umět připravit na míru. Objednáme si plochu, barvu, upřesníme detaily a dostaneme to. Kůže je však velmi komplikovaný orgán – má třeba vlastní žlázy, nervy atd. a probíhá v ní hromada interakcí. Kožní banky nejsou vždy ideální řešení. Je to tedy hudba budoucnosti a já věřím, že věda to určitě vymyslí.

Přemýšlíme, jak jít dále, a celý obor, stejně jako chirurgie obecně, mění svůj přístup, obrací se jinam. Snažíme se soustředit na následnou kvalitu života svých pacientů. Cílem naší práce přece není jen zahojit rány, ale navrátit člověka na stejné místo ve společnosti, pokud to jen trochu jde. Aby třeba romská holčička s amputovanou nožičkou po meningokokové sepsi bez problémů chodila s protézami do školy, vyrůstala normálně a žila běžný život. Nebo aby chlapeček, který si upekl ručičku v topinkovači a složitě jsme mu zachraňovali prstíčky, pak měl tu správnou rodinnou péči a netrpěl zraněním až do stáří. Soustředíme se na to, aby pacienti měli lepší jizvy a lepší svalovou hmotu, aby mohli rychle rehabilitovat, aby se dokázali vrátit do života i po stránce psychické a psychosociální.

Stále se vracíme k tématu uzdravení. Kdy je tedy popálený pacient skutečně vyléčený?

To je těžká otázka, protože v tom není hranice. Náš obor se liší od ostatních holistickým přístupem, který tu zavedla profesorka Radana Königová. K nám se pacienti vracejí celý život a na léčbě se podílí obrovské množství lidí. Naše klinika má zhruba 250 zaměstnanců, chirurgů popáleninářů je deset. Na výkon operačního týmu i s anesteziologem navazuje intenzivista, rehabilitace, práce sociálního pracovníka, nutričního terapeuta, mikrobiologa, psychologa a řady dalších. Klíčová v celém procesu je také práce sester. Součástí týmu je i etik, protože řešíme hromadu etických problémů. Snaha je obsáhnout všechno a každý hraje v příběhu pacienta svou důležitou roli, aby byl výsledek dobrý, a to včetně paní, která vytírá sál a odnáší kýble s nasáklými obvazy.

Myslíme na to, co bude s pacientem za rok i dále. Léčíme například mladého muže s 80 % popálenin třetího stupně, strávil u nás snad sedm měsíců. Zachránili jsme ho díky nejmodernějším technologiím a postupům, ale bylo to velmi náročné. Je tím samozřejmě postižený, protože má zjizvené čtyři pětiny těla, z dlouhodobého ležení má ochablé svaly, dlouhodobý umělý spánek také způsobuje potíže. Mladý kluk, který si stavěl domek, pracoval jako řemeslník – a co s ním bude dále? Nechceme, aby skončil někde skrčený doma a díval se na televizi. Chceme, aby pokračoval ve svém životě, aby znovu pracoval jako dřív, aby to fungovalo. K tomu je potřeba mít dostatečnou rehabilitaci a například elastické jizvy, čehož lze dosáhnout novými technologiemi. Proto se k nám stále vrací, my ho vedeme, sledujeme a včas zasáhneme, když je nutné něco upravit. Kontrolujeme metabolismus, protože do něj úraz zjevně zasáhl. Za naším psychologem chodí pacienti i se svojí rodinou. Jizvy pracují, proto časem vznikají omezení pohybu – ta pak také řešíme.

Pokud má pacient popálené dýchací cesty a hrozí riziko, že se bude plicní tkáň fibrotizovat čili zajizvovat, tak ho dispenzujeme na plicním oddělení. Máme projekt, který sleduje srdeční činnost pacientů. Popáleninový úraz velmi zatěžuje srdeční sval a myslíme si, že takoví lidé mají vyšší riziko rozvoje srdečních problémů. Sledujeme je tedy na kardiologii, abychom předcházeli problémům a mohli zasáhnout včas.

Díváme se za horizonty nemocnice. O některých pacientech, hlavně ve velmi komplikovaných případech, na kterých všichni trávíme mnoho času a zaberou nám obrovské množství energie, víme skutečně hodně. Čím víc známe jejich osudy a příběhy, komunitu, rodiče, partnera, fungování rodiny, tím spíše jim dokážeme pomoct i do budoucna.

Kde hľadať informácie

Informácie o prvej pomoci pri popáleninách u detí aj dospelých a rady, ako predchádzať popáleninám v domácnosti, nájdete na internetovej adrese 70stupnu.cz. Projekt je súčasťou aktivít neziskového spolku Bolíto, ktorý pomáha popáleným deťom predovšetkým v psychosociálnej oblasti a je úzko prepojený s Klinikou popáleninové medicíny FNKV. Návod na účinnú prvú pomoc sa dá na týchto stránkach stiahnuť vo formáte pdf.

Je návrat do života ovlivněn věkem?

Ano. Je to obzvlášť zajímavé u dětí, protože ještě rostou a mění se. Když se popálíte v 5 letech, je to jiné, než když je vám 15. Problém se vzhledem bývá v dospívání mnohem vážnější než v útlém dětství. Jizvy umíme zredukovat, ale neumíme vrátit kůži do původního stavu. Představa, že to vyřeší plastický zákrok, je naivní a nemůžeme to nikomu slibovat. Jizvy budou, otázka je však jaké – jak budou viditelné, jak budou fungovat, jak ovlivní funkci třeba rukou nebo jiné části těla. Rozdíly pak vidíme i na úrovni psychiky. Šestileté děti se někdy perfektně adaptují na následky úrazu, chodí normálně do školy a nevšímají si jich. V dospívání se to mění, ve věku hledání partnera také. Proto jsou větší popáleniny u dětských pacientů skutečně celoživotním příběhem.

Dospělí mají více životních zkušeností, ale u mladých se teprve čeká, co prožijí. A jejich svět je velmi zaměřený na „good looking“. Musíte mít všechno hezké, cool, krásné věci – ale kazí vám to ošklivá jizva. Není jednoduché se s tím poprat v období, kdy se vytvářejí hodnoty, názory a nadhled. Některé věci tu byly vždycky, ale v dnešní době jsou požadavky krásy posíleny komunikačními možnostmi, sociálními sítěmi. Naši pacienti jsou pod společenským tlakem a jejich jizvy jsou jak funkční, tak estetický problém.


Jak jim pomáháte?

Vykročení za hranice základní péče a zdi kliniky a celostní pohled na problémy popáleného člověka jsou známkou vyspělé společnosti. Před dvaceti lety se mě někde v Německu tamější šéf popálenin při obědě ptal, co děláme pro děti po propuštění z nemocnice, jaké máme spolky. Nedělali jsme nic. Uvědomil jsem si, že musíme. V roce 2003 vznikla naše nezisková dobrovolnická organizace Bolíto, která se věnuje popáleným dětem. Pořádáme pro ně kempy, tábory, pobyty u moře v Bulharsku, rehabilitace, jezdíme s nimi na hory a snažíme se je podporovat. Bývá to skupina 15–20 sociálně hendikepovaných dětí, všechno mají hrazené, stará se tam o ně psycholog, naše sestry, připravujeme jim program, velmi se snažíme.

Na fungování Bolíto se podílejí lidé od nás, rodiče, ale i další lidé, které to baví. Všechno děláme ve svém volném čase, kterého moc není. Tím je to cennější, protože lidé, kteří pracují na klinice, se věnují dětem i mimo ni. Nikdo nedostane ani korunu, žádný benefit z toho nemáme. Všechny prostředky jsou určeny pro pomoc. Máme sponzory, otevřené účetnictví, transparentní účet. Práce na klinice a to, co děláme potom, k sobě patří. Jsem hrdý, že personálu není jedno, co s pacienty dál bude, a angažuje se v podpůrných spolcích.

Už máme také pacienty, kteří byli v dětství popálení, vyrostli, prošli pubertou a říkají: „Vy se tu staráte o ty prcky, ale my jsme měli problémy i potom, když jsme dospívali. Na tábory jsme nejezdili, protože nám bylo skoro 16, a v té době to začalo být těžké.“ Máme plno přeživších, kteří se starají o jiné přeživší, protože si vším prošli a vědí, jaké to je a jak pomáhat. Mají vlastní platformu Burn Fighters asociovanou k Bolíto. Takže jdeme dál.

Co zahrnuje prevence popálenin?

Naše snahy o celistvost přístupu i v sociálním kontextu zahrnují zcela samozřejmě také prevenci. Koruna na prevenci ušetří čtyři koruny v léčbě. Velký smysl to má hlavně u dětí. Máme dvě kampaně. Velice úspěšní jsou naši vagonáři, najdete je na internetové adrese vagonari.cz. Snažíme se tam ovlivnit mládež, která leze na vagóny, kde dochází k špatným a zcela zbytečným úrazům, jichž není málo. Takoví pacienti mají zpřelámané různé kosti, jsou hodně spálení, leží u nás dlouho a mají těžké následky. Jsou to většinou teenageři. Běhají po nádražích, střílejí kuličkovkou nebo si dělají selfíčka. Zapůsobit na teenagery je ovšem výzva. Nepomůže zakazovat nebo radit. Vzpomeňte si na film Obecná škola – ředitel varuje před olizováním namrzlého zábradlí, ale kluci si to přece musejí vyzkoušet a přimrznou jim tam jazyky. Využili jsme proto sociální sítě, pomohli nám youtubeři a propracovaný, ani ne půlminutový videoklip měl 5,5 miliónu zhlédnutí. Zjistili jsme od přeživších, kteří se takovým aktivitám věnují, jak vnímají svět, proč to dělají. Většinou říkali, že chodí v partách, je tam krapet násilí, jde o trošku sociálně vyloučenější oblasti, fotí se, lezou na vlaky a nevědí, že jsou tam dráty a že může vzniknout elektrický oblouk. Vytvořili jsme příběh, se kterým se mohou identifikovat – to jsem já a takhle blbě to může skončit, nesmím to podělat. Na webovkách jsou také příběhy těch, co to přežili a vyprávějí o tom.

Další kampaň se týká opařených batolat, jmenuje se 70 °C a na adrese 70stupnu.cz je jak v češtině, tak v angličtině. Zaměřuje se na maminky a snaží se je přesvědčit, že mohou změnit několik drobných věcí v domácnosti, které výrazně sníží riziko úrazu jejich dětí. Nejde o to, že by někdo byl dobrá nebo špatná máma, prostě je třeba dávat pozor. My je na klinice vidíme a ptáme se jich, co se stalo, jak a proč se jejich dítě dostalo k nám. Pak to můžeme ukázat ostatním. Míříme na normální maminku, která žije třeba v menším městě, má malé děti, ty jsou nemocné, zlobí, lítají, strhávají různé věci, ... Je tam velmi srozumitelně zpracována taky informace o první pomoci. Opařených batolat je stále relativně hodně. Není to vždy závažné trauma, ale bolí je to, musejí k nám, dlouho leží v nemocnici a není to jednoduché.

Jak máme reagovat, když se někdo v naší blízkosti popálí?

To je téma na hodinovou přednášku. Na internetu je mnoho rad a řada nesmyslů. My jsme správné postupy sjednotili a shrnuli na 70stupnu.cz. Vyčtete tam, jak poznat stav, kdy musíte zavolat doktora nebo záchranku, jak a kdy chladit, jak dlouho chladit, co na to popálené místo nedávat a co ano, na co si dát pozor.

Chlazení popáleniny sníží otok a bolest, ale chlaďte s rozumem. Neprochlaďte. Když se opaří batole a strčíte ho do studené vany, tak mu nepomůžete, protože se signifikantně celé prochladí. U malých domácích spálenin je chlazení dobrá první pomoc. Když jde o větší nebo hlubší popálení, které nezvládnete doma ošetřit obyčejnou náplastí, běžte k doktorovi, protože on je schopný ránu sterilně ošetřit.

U opaření žehličkou, kávou nebo při vaření, kdy popálenina není velká nebo hluboká, může nastat problém v okamžiku, kdy se do ní dostane infekce. Infekci nelze účinně zamezit v domácích podmínkách. Chirurg ovšem umí puchýř propíchnout, ošetřit, dát antiseptickou mast, zavázat – i u té malé popáleniny to pak proběhne bez komplikací. V okamžiku, kdy situace přesáhne rámec vaší domácí lékárničky, určitě navštivte nebo zavolejte doktora. On pak posoudí, jestli vás je nutné poslat k popálenináři. Doma je dobré popáleninu s puchýřem vždy obvázat, protože existuje riziko mechanického poškození. V noci se puchýř přilepí na triko, strhne se a vznikne rána vystavená snadnému zavlečení infekce. To všechno jsou však jen zjednodušené a schematické rady, vždycky existují výjimky.

Na jaké úrovni je česká popáleninová medicína?

U nás děláme medicínu na světové úrovni. V České republice jsou tři specializovaná pracoviště popáleninového lékařství – v Brně, v Ostravě a to naše. Pražská vinohradská klinika má obrovskou spádovou oblast – 9 krajů a 6 miliónů obyvatel. Máme velice podobné výsledky jako lékaři ve vyspělejších zemích a stejnou úmrtnost, ale prostředí není pro pacienty úplně ideální. I to se však mění. Letos začne velká rekonstrukce naší kliniky, která má být hotova do konce roku 2023. Byli jsme vybráni jako jediné centrum ve východní Evropě, jež bude mít akreditaci Evropské popáleninové společnosti pro případ hromadného neštěstí. Na severu, jihu, západě, východě a v centru Evropy bude síť center, která budou zvládat péči o pacienty v určité kvalitě, a když bude lidí hodně, budou si je předávat.

Nás vybrali jako prestižní etablované pracoviště pro východ – teritoriálně to odpovídá celé oblasti postkomunistických zemí kromě bývalého východního Německa. To je pro nás obrovská prestiž a také důvod vše přestavět, protože klinika byla postavena v 80. letech a nemůžeme ve stávající budově a se stávajícím zařízením zvládat všechno jako tenkrát. Budeme mít i vlastní heliport, což je dobře, protože máme velké množství příletů a budeme tak nezávislí na heliportu nemocnice. Rozhodnutí Evropské popáleninové společnosti je výbornou známkou pro naši republiku a pro českou popáleninovou medicínu. Věřím, že se tím kvalita péče výrazně posune dopředu.

Jaký je zájem o popáleninovou medicínu mezi nastupujícími lékaři?

Velmi malý. Jde o superspecializovaný obor, je to nadstavba nad chirurgií. Člověk musí být napřed hotový chirurg a teprve potom absolvovat certifikovaný kurz a dělat popáleniny. V dnešní době je obecně málo chirurgů, protože je to náročné a medikům se do toho nechce. Vyselektovat z nich dostatečný počet popáleninářů je tedy těžké. Znamená to upsat se jednomu oboru a jednomu pracovišti. Mám pocit, že spíše utíkají k lehčím věcem. Když my jsme končili školu, tak jsme všichni chtěli operovat... Dnes je zkrátka méně lidí, co k tomu tíhnou, a pociťujeme nedostatek mladých popáleninářů, které by práce bavila. U nás nelze přežívat s tím, že je to pouhopouhá práce, musíte být fanda. Je tu neustálý vývoj, věci se mění, pacienti jsou komplikovaní, nároční a dlouhodobí. Neodcházejí s drobnou jizvičkou, mají těžké osudy, nesou si to do života. Umírají děti i mladí lidé.

Jak to všechno zvládáte?

Stejně jako všichni ostatní. Hodně lidí má náročné zaměstnání. Každý něco děláme, je to práce jako každá jiná. Mám normální život – vychovávám své děti, hraju tenis. Ale nedá se úplně zapomenout na osudy pacientů. Představa, že sednu do auta, otočím klíčkem a vymažu je z hlavy, je nereálná. Není to možné. Člověk si pořád trochu nosí práci s sebou a přemýšlí o těch lidech, o jejich osudech, co pro ně může nebo nemůže udělat, jaká je situace. Asi to tak má být. K naší práci to patří.


Přihlásit