Nedlužíte na koncesionářských poplatcích?

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 4/2021

Poslední měsíce trávené v souladu s neúprosnými protiepidemickými opatřeními vyhnaly celosvětovou populaci ze sportovišť a kulturních zařízení před obrazovky počítačů a televizí. Standardní nabídka neplacených kanálů ovšem ne každého diváka uspokojí, a tak si mnoho z nich pojem „televize“ čím dál častěji spojuje spíše s placenými digitálními platformami typu Netflix nebo Skylink. My si však používání televizního přijímače tentokrát připomeneme v mnohem užší souvislosti, a to s koncesionářskými poplatky.

Ačkoliv tento obecný název za dobu existence platební povinnosti zcela zdomácněl, v české legislativě byste jej hledali marně. Právní předpis, jenž koncesionářské poplatky již řadu let upravuje, totiž důsledně odděluje dvě služby a místo tohoto rozšířeného dvouslovného pojmenování užívá označení rozhlasové a televizní poplatky. Co je těmto fixním nákladům za přijímače, spojující jejich uživatele se světem, společné a čím se od sebe naopak odlišují?

Proč, komu a kolik?

Nejednoho diváka či posluchače už jistě někdy napadlo, proč by měl za příjem televizního a rozhlasového signálu odvádět poplatky, když bývají obě formy vysílání přímo prošpikovány značným množstvím jistě dobře placených reklam. Právě u této myšlenky je potřeba zdůraznit, že financování prostřednictvím reklamních spotů je doménou pouze komerčních médií, kdežto ta veřejnoprávní – tedy Česká televize a Český rozhlas – hradí svůj provoz a působení převážně právě z koncesionářských poplatků. Jaké částky od poplatníků obě instituce pravidelně inkasují? Ani pro letošní rok se výše zmíněných poplatků doposud nijak nezměnila – u rozhlasového přijímače činí 45 korun měsíčně a v případě přijímače televizního se rovná částce 135 korun za měsíc.

Odvody koncesionářských poplatků bývají velice častou nejasností u pronájmů nemovitostí. Padá tato povinnost na bedra nájemce nebo pronajímatele? Odpověď na zmíněnou otázku poskytuje zákon, který situaci řeší stanovením konkrétního časového úseku, a to v délce jednoho měsíce. Bydlíte-li v pronajatém (nikoliv vlastním) bytě, kde držíte nebo z jiného právního důvodu užíváte dané přijímače po dobu alespoň jednoho měsíce, povinnost úhrady těchto poplatků vzniká vám coby nájemci, ačkoliv je vlastníkem přijímačů pronajímatel. Výjimku představují pouze ty případy, kdy by v nájemní smlouvě bylo výslovně ujednáno, že se platby spojené s užíváním bytu vztahují i na televizní a rozhlasové poplatky.

Jaká je výše poplatků, kdo je jejich příjemcem a k jakému účelu následně slouží, tedy již víme. Do čtyřlístku základních informací tak zbývá doplnit pouze samotnou podstatu platby. Ta je oběma poplatkům společná. Jedná se o zákonem stanovený měsíční odvod finančních prostředků za vlastnictví či užívání televizního a rozhlasového přijímače. Pojem „užívání“ je v minulé větě sice podstatný, ale zároveň také značně zavádějící. Kdo by totiž proti zákonným poplatkům chtěl namítnout, že se na něj nevztahují, neboť přijímače sice vlastní, ale nevyužívá, ten by zanedlouho takový vzdor pocítil ve svém rozpočtu. Pro vznik povinnosti odvádět koncesionářské poplatky totiž není určující, zda rádio či televizi skutečně využíváte, ale zda jsou takové přijímače technicky způsobilé k reprodukci rozhlasového či televizního vysílání. I kdyby vám televizor sloužil pouze jako odkládací plocha pro suvenýry z dovolené, je-li funkční a schopen vysílání, jste povinni za něj televizní poplatek pravidelně odvádět.

Jsem, či nejsem poplatníkem?

V odpovědi na tuto otázku se opět dostává ke slovu známé slovíčkaření. Zákon totiž uvádí, že poplatníkem je každá fyzická (nebo právnická) osoba, která vlastní, drží či jiným způsobem užívá rozhlasový nebo televizní přijímač. Tuto charakteristiku je však třeba vyložit si ve významu vzniku povinnosti, nikoliv automatického titulu. Co tím máme na mysli? To, že nachází-li se určitý přijímač v něčí domácnosti, ještě dané osobě titul poplatníka nepřináší. Jinými slovy – poplatníkem se nerodíte, poplatníkem se stáváte. A stanete se jím ve chvíli, kdy splníte oznamovací povinnost vůči provozovateli vysílání, tedy tehdy, kdy podáte přihlášku k úhradě poplatku. Takové přihlášení je třeba učinit do 15 dnů ode dne, kdy povinnost úhrady poplatku vznikla (například přestěhováním do nového bydliště). Po podání přihlášky pak následuje zápis do evidence poplatníků, jejímž správcem je provozovatel vysílání ze zákona.

A jakým způsobem je možné rozhlasový a televizní poplatek uhradit? Pro provedení platby si lze vybrat ze dvou možností: prostřednictvím služby SIPO České pošty,  bankovním převodem přímo České televizi a Českému rozhlasu.


Přihlásit