Něco málo o vodě

Obsah březnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 3/2024 Obsah březnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 11/2009

Naše další povídání o vodě, které navazuje na říjnový test balených vod a pitné vody z kohoutku, začneme trochu netradičně. Citátem. „Mezi mnoha podobnostmi, které má čistá voda s ctností, není zajisté nejméně významná ta, že se obě mnoho chválí a málo se o ně dbá.“ Snad jedině slůvko „ctnost“, které se už příliš nepoužívá, napoví, že od jeho napsání uplynulo hodně vody. Tuto moudrost, která nic netratí na aktuálnosti, napsal v druhé polovině 18. století Georg Christoph Lichtenberg (1742–1799), německý satirik, fyzik, astronom a matematik.

Náš test vedle výsledků analýz přinesl i základní informace o vodě. A protože jsme se přesvědčili nejenom prostřednictvím našich dotazníků, které se vázaly k vodě balené a kohoutkové, že o vodu se vskutku málo dbá, pokračujeme v osvětě.

 

Co o pitné vodě víme a nevíme

… kohoutek na prvním místě
Kritici pitné vody z vodovodu velice často uvádějí, že voda se sleduje na výstupu z vodárny, ale co teče z kohoutku, už nikoho nezajímá. Zda tak činí z neznalosti nebo záměrně, netušíme. Ale troufneme si říct, že toto falešné tvrzení může ovlivňovat veřejné mínění. Ukázalo se to i na výsledcích našeho dotazníku k pitné vodě, kdy 31 procent z 2700 účastníků u otázky „Na kterém místě se domníváte, že musí pitná voda splňovat požadavky kvality?“ označilo špatnou odpověď.

Místo, kde musí pitná voda splňovat požadavky kvality, je kohoutek u spotřebitele! Vzorky pitné vody určené k rozborům se odebírají jak z kohoutků spotřebitelů, tak samozřejmě po trase, kudy proudí (např. vodojemy a přivaděči). Dalšími odběrovými místy jsou úpravny vody. Každý rok musí vodárny obměnit 50 procent odběrových míst a vybírat je metodou náhodného výběru nebo jinou vhodnou, která zaručí, že žádný ze zásobovaných objektů nebude dopředu vyloučen z možnosti kontroly.

… vnitřní (domovní) rozvody
Jen 13 procent z 2700 účastníků našeho dotazníku k pitné vodě dokázalo správně odpovědět na otázku „Kdo odpovídá za kvalitu pitné vody, která teče z kohoutků v nájemních domech a domech soukromých majitelů?“ Ano, jsou jimi pronajímatelé bytů, respektive soukromí majitelé.
Výrobce vody (respektive její dodavatel, jedná-li se o dvě různé osoby) není vlastníkem vnitřního vodovodu a nemůže ovlivnit jeho stav. Je-li nevyhovující kvalita vody způsobena tímto rozvodem, není sice výrobce vody za tuto situaci odpovědný, ale má v ruce právní nástroj, jak spotřebitelům pomoci. Je povinen informovat odběratele, kterým dodává pitnou vodu, a současně uvést i možná nápravná opatření, kterými by se omezilo nebo odstranilo riziko, že v dodávané vodě nebudou dodrženy hygienické limity.

Odpovědnost vlastníků obytných nájemních domů (pronajímatelů bytů) za jakost vody vyplývá z povahy právního postavení pronajímatele, neboť dodávka pitné vody odpovídající jakosti je nezbytnou součástí nerušeného výkonu nájemního práva k bytu, případně i k nebytovým prostorám. Je jejich povinností zjistit příčinu nedodržení kvality pitné vody a přijmout nápravná opatření.

Dodejme, že výše uvedenou povinnost nemají majitelé rodinných domů a že záleží na jejich rozhodnutí, zda opatření přijmou či nikoliv. Ovšem, čistě teoreticky, pokud by neodstranili závady na vodovodní přípojce nebo vnitřním vodovodu, mohlo by jim hrozit přerušení nebo omezení dodávky vody.

 

Právo na informace o pitné vodě

Spotřebitel má právo vyžádat si od vodárny údaje o tom, jaká je kvalita dodávané vody podle posledního rozboru. Má také právo vědět, jak se voda upravuje a jaké látky se při její úpravě používají. Tento přístup by se dal přirovnat k povinné etiketě na obalech potravin, kde musí výrobce uvést složení daného produktu. V případě vody však nedostává spotřebitel onu informaci spolu s její dodávkou, ale musí se o ni sám ucházet.

Právo spotřebitele „vědět“ vyplývá ze zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (v platném znění). Způsob poskytnutí informace není dán, ale lze nepochybně akceptovat různé způsoby: zveřejnění aktuálního rozboru na webové stránce vodárenské společnosti nebo jiném veřejně přístupném místě, zaslání výsledků žadateli (elektronickou) poštou nebo jen možnost osobního nahlédnutí do výsledků v sídle společnosti. Důležité však je, že informace musí být poskytnuta zdarma! A musíte u pitné vody dostat informaci o všech povinně sledovaných ukazatelích, kterých je okolo šedesáti. Z etikety balené vody se dozvíte přinejlepším o obsahu 10 až 15 látek přírodního původu, ale nic o bakteriích a cizorodých látkách – na to právo nemáte.

Výrobce vody má vůči spotřebitelům i další povinnosti. Musí je informovat, že orgán ochrany veřejného zdraví mu povolil dodávat po určité období vodu nižší kvality (což je možné za podmínky, že nebude ohroženo zdraví spotřebitelů). A taktéž musí informovat o omezení použití pitné vody či o zákazu jejího používání.

Právo spotřebitele být informován nebo mít přístup k informacím o kvalitě vody se nevztahuje pouze na aktuální kvalitu jemu dodávané vody, nýbrž i na souhrnný stav v celé republice. Zde samozřejmě neposkytuje informace místní vodárenská společnost, ale spotřebitel je může získat ze zprávy, kterou Česká republika (konkrétně ministerstvo zdravotnictví) jako člen Evropské unie musí každé tři roky vyhotovovat. Zpráva zahrnuje poznatky minimálně o všech zdrojích s průměrnou kapacitou nad 1000 m3 nebo počtem zásobovaných osob nad pět tisíc.

Ještě podrobnějším zdrojem informací jsou webové stránky Státního zdravotního ústavu, kde každoročně zveřejňují souhrnnou zprávu o kvalitě pitné vody ve všech vodovodech v celé ČR, včetně veřejných studní.

 

Voda a olověné potrubí

Jeden z kohoutků, ze kterých jsme odebírali pitnou vodu pro náš test, se nacházel v domě s olověnými rozvody. Když voda v potrubí stojí (nejenom při delší nepřítomnosti obyvatel bytu, ale i v průběhu noci, kdy je nejnižší či žádný odběr), může se obsah olova ve vodě zvýšit. Pitnou vodu z kohoutku jsme odebírali dvakrát. Poprvé aniž bychom ji odpustili, podruhé jsme ji nechali volně odtékat a v okamžiku, kdy byla chladná, jsme ji natočili do nádoby. Názorně se poté při měření obsahu olova ukázalo, jak důležité je vodu odtáčet. V prvním vzorku činil obsah olova 0,61 μg/l, ve druhém již jenom 0,19 μg/l (limit v podobě nejvyšší mezní hodnoty činí 25 μg/l).

Přítomnost olověného potrubí nemusí nutně znamenat, že ve vodě se olovo nachází, protože na mnoha místech – v závislosti na kvalitě místní vody – je vnitřní povrch potrubí pokryt vrstvičkou uhličitanu vápenatého (vodního kamene), takže voda s olověnou trubkou není v kontaktu. Protože se však může kvalita dodávané vody trochu změnit nebo se mechanickými otřesy může vrstva uhličitanu někde narušit, je žádoucí olověné potrubí vyměnit; lze k tomu využít i dotaci od ministerstva pro místní rozvoj.

Máte-li v domě olověné trubky, dodržujte následující preventivní kroky:

  • pro ranní nápoje raději použijte vodu natočenou večer do nádoby a na noc ji dejte do chladničky,
  • přednostně proveďte ranní hygienu a teprve potom po následném odtočení vody z kuchyňského kohoutku ji použijte,
  • v průběhu dne či večera vodu před pitím a vařením odtočte,
  • pro malé děti a těhotné ženy je vhodné v těchto případech k pití používat např. i balenou kojeneckou vodu.

 

Starejte se o vodu i kohoutek

Aby si voda zachovala svoji kvalitu, musíme se o ni alespoň trochu starat. V době, kdy stagnuje v potrubí vnitřního vodovodu, může svoji kvalitu ztrácet a hlavně – není čerstvá. Po vícehodinové (noční) či vícedenní (nikdo není doma) stagnaci je vhodné ji nejdříve odpustit (nebo využít na splachování, mytí atd.) a teprve potom ji pít či použít na vaření.

Nešvarem, se kterým jsme se setkali i v odpovědích našeho dotazníku k pitné vodě, je používání teplé vody dodávané dálkovým teplovodem, ohřívané centrálně nebo vlastním bojlerem či průtokovým ohřívačem k vaření. Teplá voda není určena k pití ani k vaření, i když je vyráběna z pitné vody a splňuje požadavky na jakost.

Voda je živým systémem a jak už asi mnozí z vás ví z našeho testu balených vod a vody z kohoutku, žijí v ní organotrofní bakterie. Jejich přítomnost ve vodovodní vodě nepředstavuje vzhledem k jejich nízkým počtům riziko. Nicméně my sami jim můžeme umožnit, aby využily našeho „pohostinství“ a nerušeně se množily. Kde? Přece v neudržovaných kohoutcích. Názorný příklad z našeho testu. Nejdříve jsme pro zkoušku natočili vodu z kohoutku v takovém stavu, v jakém byl. Potom jsme odšroubovali a vyčistili perlátor, mechanicky očistili a vydezinfikovali ústí kohoutku, důkladně opláchli, odpustili vodu a odebrali její vzorek. Zatímco v prvním vzorku vody z neudržovaného kohoutku jsme vykultivovali při teplotě 22 °C 240 kolonií a při teplotě 36 °C 620 kolonií organotrofních bakterií, ve druhém vzorku z vyčištěného kohoutku jen pět, respektive jednu kolonii.
Ruku na srdce – kdy jste naposledy čistili kohoutky a jejich perlátory? A co takhle hlavici sprchy?

 

Proč jste netestovali...

… perlivé vody?
Vody sycené oxidem uhličitým sice patří mezi oblíbené nápoje, avšak na druhou stranu by se neměly pít denně v neomezeném množství. Náš test byl zaměřen na ty balené vody, jejichž míru konzumace nic neovlivňuje. Vyšší obsah oxidu uhličitého ovlivňuje funkci mnoha orgánů a orgánových systémů:

  • dutina ústní (silnější prokrvení sliznice, snížená citlivost chuťových receptorů, zvýšené vylučování slin),
  • žaludek (například překrvení žaludeční sliznice, zvýšení sekrece žaludeční šťávy, podráždění žaludeční hybnosti),
  • ledviny (zvýšené vylučování vody a minerálních látek),
  • dýchací a oběhový systém (vzestup dechové frekvence, zvýšená vzrušivost centrálního nervového systému, nárůst krevního tlaku a tepové frekvence, bolesti na hrudníku imitující infarkt).

Někteří nemocní (například kardiaci, diabetici se sklonem k acidóze, lidé s vředovou chorobou či jinými poruchami gastrointestinálního traktu) by neměli sycené vody pít vůbec.

… Mattoni, Poděbradku, Magnesii?
Už z odpovědí na otázky dotazníku k balené vodě, který předcházel testu, bylo zřejmé, že značná část spotřebitelů nerozlišuje druhy balených vod. Výčitky, které jsme obdrželi po publikování testu, ač v něm bylo zdůrazněno, že jsme se soustředili na kojenecké, pramenité a pitné vody (výjimkou byly dvě minerální s deklarací „vhodné pro přípravu kojenecké stravy), svědčí o absenci osvěty a o vlivu reklam. Právě reklamy na některé minerální vody vzbuzují dojem, že se mohou pít den co den v libovolném množství.

Podle dosavadních poznatků je pro pravidelné pití nejvhodnější voda, jejíž obsah rozpuštěných látek se pohybuje mezi 150 až 450 mg/l, respektive až do 500 mg/l (minerální vody „slabě mineralizované“). Minerální vody s obsahem rozpuštěných látek 500 až 1500 mg/l („středně mineralizované“) se hodí k občasné konzumaci. Pro běžné pití se nehodí „silně mineralizované“ vody s obsahem rozpuštěných látek nad 1500 mg/l a zdraví dospělí lidé by je měli konzumovat jen výjimečně a v omezeném množství; jejich konzumace je na místě u některých vzácnějších zdravotních poruch, kdy je žádoucí vyšší příjem minerálních látek.

Až do srpna 2006 se mohl spotřebitel při výběru minerální vody orientovat podle informací na etiketě – výrobci měli povinnost uvádět celkovou mineralizaci, tj. obsah rozpuštěných pevných látek. Od září 2006 má zvídavý spotřebitel smůlu, neboť už nemá právo dozvědět se, jaká je mineralizace té které vody. Úspěšný lobbing některých výrobců se totiž odrazil na vypuštění povinnosti uvádět mineralizaci minerálních vod. Pokud je na etiketách některých značek minerálních vod uváděna jejich kategorizace a celková mineralizace, slouží to ke cti jejich výrobců.

Napovíme vám z testu minerálních vod, které jsme před několika lety testovali, do které kategorie ta která voda patří:

  • slabě mineralizované: Pramen Excelsior, Dobrá voda
  • středně mineralizované: Mattoni, Korunní, Ondrášovka, Magnesia (pozor na obrácený poměr hořčíku ku vápníku – cca 5:1)
  • na hranici střední až silné mineralizace: Poděbradka
  • silně mineralizované: Hanácká

 

Co se může dít v lahvi?

Kvalita balených vod se může na své cestě za spotřebitelem změnit. Stačí tak málo – nedodržet základní pravidlo „Uchovávejte v chladu, chraňte před přímým slunečním světlem“. Sluneční paprsky opírající se do složených kartonů balených vod před sklady marketů, do vystavených kartonů před (zejména) menšími benzínovými pumpami, do výloh malých obchodů vyplněných lahvemi… Ale také vody pohozené v autě, karton vod či jednotlivé láhve „uskladněné“ v teplé kuchyni, zásoby na balkóně, kam svítí slunce. Ve vodě, i když je uzavřena v obalu, totiž dál „tepe“ její život. A teplo a sluneční světlo mu svědčí…

Organotrofní bakterie, podzemní a povrchová voda je jejich přirozeným biotopem, při nevhodném skladování rostou a množí se. A obsahuje-li voda dostatek živin, rostou a množí se rychlým tempem. Nevěříte? Přesvědčíme vás. Dvě láhve balené vody (zvolili jsme jednu pramenitou a jednu s pitnou vodou) jsme po dobu 48 hodin vystavili teplotě 36 °C. Potom jsme je otevřeli, odebrali vzorky a stanovili počty kolonií organotrofních bakterií (kultivace při teplotách 22 °C a 36 °C). Nárůst za pouhé dva dny byl zejména u pramenité vody značný. A protože se jednalo o pokus, neuvádíme značky vod, které jsme k němu použili. Dodejme, co už jsme před měsícem psali: pohybují-li se počty kolonií organotrofních bakterií do 1000 v 1 ml, nelze je považovat za rizikové. Kolik kolonií bakterií je v pramenitých vodách v okamžiku, kdy si je kupujete, se na rozdíl od balené pitné nesleduje (kdysi se to ale sledovalo). Při běžné kontrole se tento ukazatel kvality ani sledovat nemůže, protože vyhláška ministerstva zdravotnictví ho neupravuje a kontrolní orgán by ho tedy ani nemohl hodnotit. Ke smůle spotřebitele…

U organotrofních bakterií ještě zůstaneme. Napadlo vás, zda se něco děje v láhvi, když ji otevřete, přímo z ní upijete a potom odložíte buď do chladničky, nebo necháte stát v kuchyni? Nás to napadlo, a tak na řadu přišel další pokus. Otevřeli jsme čtyři láhve (dvě s pramenitou a dvě s pitnou vodou), trochu z nich upili, dvě dali do chladničky (teplota 4 °C) a dvě nechali při pokojové teplotě (22 °C). Potom jsme zase něco upili a zase odložili a zase upili a zase odložili… Láhve jsme v chladničce skladovali po dobu sedmi dní a u těch zbývajících jsme se spokojili s 36 hodinami. Počty kolonií bakterií se sice zvýšily, ale zdaleka nedosáhly toho, co jsme očekávali. V porovnání s prvním pokusem, kterým jsme simulovali nevhodné skladování, se jednalo vcelku o zanedbatelné počty (viz tabulka). Nespoléhejte se však, že tomu bude také třeba u vaší láhve. Pamatujte si, že voda z láhve by se měla vypít nejpozději do dvou dnů po otevření a že by měla být v chladu.


Přihlásit