Voda a látky, jejichž přítomnost ve zvýšeném množství může vodu negativně ovlivnit

Obsah březnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 3/2024 Obsah březnového dTestu

Publikováno v časopise 10/2009

Mnohé z látek přírodního původu, které se nacházejí v podzemní a povrchové vodě, lidský organismus v malém množství potřebuje, aby se správně vyvíjel. Patří mezi ně například chloridy, zinek, železo, sodík, draslík, sírany. Ve zvýšeném množství však mohou negativně ovlivnit kvalitu, nebo-li jakost vody, případně i její zdravotní nezávadnost.

Obsah stopového prvku ve vodě se srovnává s hodnotou jakostního ukazatele, která je označena jako mezní. Dojde-li k překročení mezní hodnoty, voda v daném ukazateli ztrácí vyhovující požadavek. Překročení obvykle nepředstavuje akutní zdravotní riziko. Zdravotní nezávadnost vody hlídají především ukazatelé, které mají nejvyšší mezní hodnotu; při jejím překročení je vyloučeno použití vody jako pitné, balené se vylučují z oběhu.

O úpravě vody

Že se pitná voda upravuje, aby dosáhla požadované jakosti, je obecně známo. Ostatně na této skutečnosti si balené pramenité a minerální vody „vybudovaly“ svůj image. Že se ale také pramenité a minerální vody mohou upravovat a také se většina z nich upravuje, už obecně známo není. Jejich výrobci mají povoleno odstraňovat sloučeniny železa, síry, manganu a jiných nežádoucích složek, např. beryllia, niklu, arzenu; povolenými způsoby jsou dekantace (usazení), filtrace a okysličení (vzduchem nebo vzduchem obohaceným ozonem). Jenže…
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví neuvádí, jaké druhy filtrace jsou či nejsou dovolené. Přes písek za normálního tlaku? Přes jiné filtrační hmoty? Přes membrány za zvýšeného tlaku? Výrobci mají de facto volné ruce a mohou případně použít i metody, o kterých odborníci pochybují, zda jsou v souladu s duchem vyhlášky. Nejpřirozenější je filtrace přes písek, která představuje fyzikální metodu. Výrobcům ale nic nebrání v tom, aby písek naimpregnovali třeba manganistanem draselným, což už představuje spíše chemický a tedy sporný způsob úpravy vody. Sporná je i filtrace přes materiál na bázi uhlíku (aktivní uhlí), neboť se mimo jiné mohou spustit i negativní chemické reakce a narušit rovnováhu mezi složkami vody. A důležitý dodatek: to, co si mohou dovolit výrobci pramenité či minerální vody (byť s dovětkem „vhodné pro přípravu kojenecké stravy a nápojů“), je zakázáno výrobcům vody kojenecké. U ní musí být zcela zachováno její přirozené chemické složení, povoleno je pouze přidání oxidu uhličitého (CO2).

Železo a mangan

Je druhým nejrozšířenějším kovem na Zemi a zároveň i prvkem, který tvoří nezbytnou součást živého organismu. Aby voda vyhověla organoleptickým, tedy smyslovým vlastnostem (zejména chuti), byly pro ni stanoveny mezní hodnoty – pro pitnou z kohoutku a balenou přísnější (200 μg/l) a o polovinu vyšší pro pramenitou a kojeneckou (300 μg/l). Pro vody minerální žádná hodnota neexistuje, neboť se jedná o vody specifické.

  • Balené vody pramenité a minerální
    Narazili jsme na zajímavý úkaz. Až na dva výrobky (Aqua Bella a Prealphi) jsme nebyli schopni v těch ostatních železo detekovat, případně stanovit. U Dobré vody a Aqua Belly byl důvod jasný – výrobci na obalu uvádějí „odželezněno“. Že by ve zdrojích ostatních vod bylo železo v tak malém množství, že by se ani nedalo detekovat?
    Železo se ve vodě v různých formách běžně vyskytuje a jeho vyšší obsah bývá v podzemních vodách. Před osmi lety jsme v některých značkách balených vod železo naměřili, nyní už nikoliv. Že by současná voda pocházela z jiných vrtů než z těch před osmi lety? Nebo že by i další výrobci vodu odželezňovali, avšak její úpravu na obalech neuvádějí?
  • Pitná voda z kohoutku a balená
    U balené vody jsme se železem dopadli stejně jako u pramenité a minerální. Až na Euro Shopper jsme ho nebyli schopni detekovat či stanovit. U manganu to bylo přesně naopak – pod mezí detekce byl pouze u vody Deep. Dodejme, že u balené pitné vody nemusí výrobci uvádět její úpravy.
    Železo a mangan v pitné vodě, odebrané v pěti velkých městech, byly až na jednu výjimku pod mezní hodnotou. Voda z plzeňského kohoutku (Vojanova ulice, panelový dům) obsahovala 254 μg železa v jednom litru. Vzhledem k tomu, že se obsah železa v Plzni-městě pohybuje kolem 140 μg/l, může být příčinou případná koroze vodovodního potrubí. Překročením mezní hodnoty sice ztrácí tento konkrétní vzorek vody v tomto ukazateli vyhovující jakost, ale ze zdravotního hlediska se jedná o zcela nevýznamný nález a neškodné překročení, protože limitní hodnota je stanovena z hlediska prevence zhoršení chuti a barvy vody. V podzemních pitných vodách s přirozeně vyšším obsahem železa se dokonce podle vyhlášky na pitnou vodu toleruje až 500 μg/l, pokud je organo-leptická stránka vody v pořádku. Připomeňme, že limit pro pitnou vodu je oproti baleným pramenitým a kojeneckým tvrdší.

Sodík

Ve vodě a v potravinách, i bez umělého přisolování, je přirozeně přítomen sodík. Jeho množství by dostatečně pokrylo denní příjem. Významnými, avšak nevítanými dalšími zdroji jsou průmyslově zpracovávané potraviny a samozřejmě individuální solení pokrmů při vaření nebo přímo na talíři. A protože populace v průmyslových zemích přijímá sodíku více, než by bylo zdrávo, jsou jeho mezní hodnoty ve vodě stanoveny poměrně nízko – pro vodu kojeneckou 20 mg/l, pramenitou 100 mg/l a pitnou 200 mg/l. Minerální vody vzhledem ke svému specifiku žádnou mezní hodnotu nemají.
Obsah sodíku v testovaných vodách se pohyboval hluboko pod uvedenými mezními hodnotami a u naprosté většiny nedosáhl ani k mezi stanovené pro vody kojenecké. Nicméně něco nás zaujalo…
Na etiketě pramenité vody Aquila aqualinea nepřehlédnutelně stojí „pouze 0,002 % sodíku“. To naprosto zanedbatelné procento vypadá velice vábně. A jistě je i dobrým reklamním tahákem (proč by to tam jinak bylo), neb ze všech stran zní doporučení snižovat příjem sodíku. V deklarovaném složení vody výrobce udává 18 mg sodíku v litru vody. Jen asi málokdo bude cíleně porovnávat, zda je to méně nebo více než v jiných pramenitých vodách. Z těch, které jsme testovali, se však jedná o hodnotu bezkonkurenčně nejvyšší; oproti deklaraci jsme naměřili ještě o něco více sodíku (19,73 mg/l).
Druhé zastavení bude u minerální vody Prealpi. Dříve ale musíme uvést, že v žádném případě neplatí: kojenecká voda rovná se voda vhodná pro přípravu kojenecké stravy, byť splňuje všechny její ukazatele. Kojenecká voda nesmí být upravována (vyjma UV záření a oxidu uhličitého), kdežto ta „vhodná“ pramenitá nebo přírodní minerální voda upravována být může. Na etiketě této minerální vody se skví tvářička dítěte, aby se hned na první pohled vědělo, že je vhodná pro přípravu kojenecké stravy. Ve složení se uvádí 18,8 mg sodíku na litr. Oproti ostatním vodám hodně vysoká hodnota, která se ale ještě vejde do mezní hodnoty pro kojenecké vody. Naměřená hodnota však tu deklarovanou převýšila – 23,07 mg/l. Můžeme tak pouze konstatovat, že do testu zakoupená šarže vody Prealpi nevyhovuje a není vhodná k přípravě kojenecké stravy.

Fluoridy

Podzemní a povrchová voda není až na lokální výjimky dané geologickým podložím významným zdrojem fluoridů, tedy sloučenin obsahujících fluor. Při koncentraci fluoridů ve vodě kolem 1,0 mg/l může docházet k prvním projevům toxického působení fluoru na organismus. Již před více než patnácti lety se pitná voda v ČR přestala uměle fluoridovat. Posléze došlo i k zpřísnění nejvyšší mezní hodnoty pro kojenecké a pramenité vody (0,7 mg/l) i stanovení zvláštního pravidla pro vodu minerální; je-li obsah fluoridů větší než 1,5 mg/l, musí to být na etiketě viditelně označeno současně s informací „není vhodná pro pravidelnou konzumaci kojenci a dětmi do 7 let věku“.
Nejvyšší obsah fluoridů byl zjištěn v přírodní minerální Dobré vodě – 0,65 mg/l. S ohledem na deklaraci o vhodnosti k přípravě kojenecké stravy musíme uvést, že toto množství je již téměř „na hraně“ nejvyšší mezní hodnoty.

Sodík: zdrojem je především kuchyňská sůl. Její denní příjem mnohonásobně převyšuje doporučený denní příjem 500 mg. Dlouhodobý nadbytečný příjem sodíku (a chloridů) se podepisuje na zadržování tekutin, přispívá k tvorbě ledvinových kamenů, vede k zvyšování krevního tlaku, k zvýšené reaktivnosti cév a objevuje se i zvýšená lámavost kostí.
Fluoridy: ve vodě v koncentraci kolem 1,0 mg/l mohou u dětí při pravidelném pití způsobit skvrnitost zubů (tzv. zubní fluoróza). Tento jev je považován za první projev toxického působení fluoru na organismus. Mnohem vážnější poškození – kostní fluoróza (změny v kostní struktuře vedoucí až k deformitám kostí) může vzniknout, pokud voda obsahuje 3 až 6 mg fluoridů v jednom litru.


Přihlásit