Neslyšící a nedoslýchaví

Obsah říjnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2020 Obsah říjnového dTestu

Publikováno v časopise 9/2020

Přesný počet Čechů s poruchami sluchu není znám, podle některých odhadů jich ale včetně seniorů může být až kolem jednoho miliónu. I když se na první pohled zdá, že porucha sluchu nemusí být pro život tak zásadní jako třeba onemocnění zraku, není tomu tak. V tomto materiálu se dozvíte, s jakými nástrahami se v běžném životě neslyšící a nedoslýchaví potýkají nebo jak s lidmi s poruchami sluchu dobře a efektivně komunikovat.

Každoročně si 23. září připomínáme Mezinárodní den neslyšících. Jeho cílem je zejména rozšířit povědomí o úskalích života lidí s poruchami sluchu. Ti se každodenně dostávají do řady obtížných situací, které jsou pro slyšícího člověka zcela banální.

Život bez telefonování

Pro slyšícího jde o rutinní činnost, která ho mnohdy třeba i otravuje. Neslyšící člověk však telefonovat nemůže. Většina životních situací se dá naštěstí vyřešit jinými způsoby komunikace; ale například u přivolání záchranky, u něhož hrají roli i sekundy, může být možnost zavolat a dostávat po telefonu pokyny klíčová.

Nejen telefonická, ale i osobní komunikace je pro lidi s poruchami sluchu komplikovaná. Řada z nich sice umí odezírat, klasický rozhovor však obvykle vést nemohou. Kromě faktu, že nejsou schopni slyšet a nezřídka ani mluvit, bývají velkým problémem i rozporuplné reakce okolí.

Se slyšícími to nemají jednoduché

„Češi jsou často rezervovaní a při prvním kontaktu se špatně slyšícím či neslyšícím člověkem, který například požádá o pomoc, reagují nevstřícně, leknou se a z komunikace vycouvají. Často je patrné, že si se situací nevědí rady,“ říká v rozhovoru pro dTest Šárka Prokopiusová, prezidentka Svazu neslyšících a nedoslýchavých (SNN).

Rozpaky slyšících podle ní pramení i z toho, že na rozdíl od tělesného či zrakového postižení má to sluchové velkou nevýhodu – není totiž vidět. Člověk na vozíku nebo nevidomý s bílou holí je pro okolí srozumitelný a lidé si spíše dokážou představit, co ten člověk potřebuje. U neslyšících ale dochází ke zjištění, že komunikace nebude probíhat úplně běžně, obvykle až ve chvíli, kdy k pokusu o ni dojde. Není výjimkou, že lidé považují neslyšícího za mentálně postiženého, a podle toho se k němu také chovají – přezíravě nebo dokonce s despektem. Že příčinou zvláštního chování je sluchová vada, je vůbec nenapadne.

Za hranicemi jsou napřed

V tomto směru mají Češi velké rezervy a ve srovnání s obyvateli řady jiných států máme hodně co dohánět. „V zahraničí jsem mnohokrát zažila zcela jiný přístup, kdy lidé po sdělení, že neslyším, automaticky začali více artikulovat, gestikulovat, popadli papír a tužku, prostě věděli, co mohou pro zdárnou komunikaci udělat. A byli to lidé napříč pozicemi, od taxikářů přes číšníky, personál na letišti až po běžné lidi na ulici,“ vysvětluje Prokopiusová. Svaz neslyšících a nedoslýchavých, jejž vede, se kromě sociálního poradenství či půjčování kompenzačních pomůcek lidem s poruchami sluchu věnuje právě i osvětě slyšících ve vztahu k neslyšícím například prostřednictvím akcí a besed nazvaných Jsem jedno ucho.

Rozhovor

V rozhovoru s ředitelkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých (SNN) Šárkou Prokopiusovouse můžete dočíst, jaké jsou možnosti léčby poruch sluchu, zda lze alespoň stařeckým potížím se sluchem nějak předcházet nebo jak jsou na tom lidé s poruchami sluchu stran vzdělávání a pracovního uplatnění.

Kolik lidí u nás trpí nějakou formou poruchy sluchu a kolik z nich je zcela neslyšících?

Přesné statistiky neexistují. Kvalifikovaným odhadem (počet vydaných sluchadel zdravotními pojišťovnami – cca 25 až 30 tisíc ročně, počty absolventů škol pro žáky a studenty se sluchovým postižením apod.) se uvádí cca 450 až 500 tisíc osob se sluchovou vadou (včetně seniorů a později ohluchlých osob) a z toho 8 až 10 tisíc jsou uživatelé znakového jazyka.

Jaké jsou stupně či druhy nedoslýchavosti?

Historickým termínem byla hluchoněmota; tento termín ale není vhodné používat. To, že člověk neslyší, automaticky neznamená, že je němý. Tomuto termínu odpovídají děti, pokud neslyší a k tomu mají vadu řeči (dysfázii), případně v dospělosti neslyšící po cévní mozkové příhodě, kteří ztratí schopnost mluvit a rozumět řeči (afázie). „Běžní“ neslyšící však nemají omezenou schopnost mluvit, pouze je jejich řeč symptomatická k hluchotě, například mají atypickou intonaci, nekontrolují hlasitost a posazení hlasu (jejich hlas je velmi vysoko), nemají správnou artikulaci a zaměňují hlásky, kupříkladu sykavky, ale nejde o němotu.

K termínům, které jsou v souvislosti s poruchami sluchu používány, pak patří tyto: 1) neslyšící člověk – to je ten, jehož slyšení je poškozeno takovým způsobem, že znemožňuje porozumění řeči pouze sluchem, ať již bez sluchadla, nebo se sluchadlem; 2) nedoslýchavý člověk – ten, jehož slyšení je poškozeno do takové míry, že činí velice obtížným, ale nikoliv nemožným porozumění řeči samotným sluchem, ať již bez sluchadla, nebo se sluchadlem; 3) prelinguální hluchota – stav osoby, která se narodila jako neslyšící nebo která ztratila sluch v raném věku před vytvořením mluvy a jazyka; 4) postlinguální hluchota – stav osoby, která ztratila sluch po spontánním vytvoření mluvy a jazyka; 5) vrozená hluchota – vada sluchu existující v okamžiku narození, bez ohledu na příčinu; 6) dědičná nebo genetická hluchota: je zpravidla vrozená, ale někdy se projeví až v pozdějším věku.

Jsou problémy se sluchem dědičné?

Mohou být, a nemusejí. Většinou se neslyšící dítě rodí do slyšících rodin, ale zároveň jsou typy vad, které jsou dědičné, a v rodině se hluchota objevuje pravidelně.

Co kromě dědičnosti stojí za vznikem vrozené hluchoty?

Příčiny vad sluchu jsou velmi těžko diagnostikovatelné. Až na poměrně malé procento případů, u kterých je příčina jasná (u získaných například nádor na mozku či v uchu, úraz, následek zánětu mozkových blan, u vrozených prokázaná dědičnost), většinou získaná hluchota během života (a stejně tak část vrozených, které nejsou prokázány jako dědičné) není přesně odůvodněna.


Jaké jsou možnosti léčby jednotlivých poruch sluchu?

I když jsou některé případy ztráty sluchu vratné lékařskou léčbou, mnohé vedou k trvalému postižení. Většinou se jedná o kompenzaci sluchadly, což jsou pomůcky umožňující předání příslušné informace pomocí zvuku. Zvukem se rozumí každé mechanické vlnění, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem.

U nejtěžších vrozených ztrát a v malém procentu i u získaných ztrát během života se přistupuje ke kochleární implantaci. Kochleární implantát je smyslová náhrada, která se vkládá do vnitřního ucha (stimuluje nervy ve vnitřním uchu) a nahrazuje funkci hlemýždě (kochley).

Je možné nějak předcházet ztrátě sluchu ve stáří?

Škodlivý vliv má jednoznačně dlouhodobé vystavení hlasitému zvuku, tedy určitě platí, že je třeba chránit si sluch v průběhu celého života. Nebezpečím jsou sluchátka s hlasitou hudbou, častá přítomnost na hlasitých koncertech nebo práce v hluku bez ochranných pomůcek. Sluch může poškodit i jednorázové vystavení velmi hlasitému zvuku (výstřel blízko ucha, výbuch), případně může vliv pobytu v hlasitém prostředí zhoršit aktuální stav člověka, který má například omezenou imunitu, chřipku apod. Předcházet ztrátě sluchu ve stáří se tedy dá jedině ochranou vlastního sluchu.

Jak často se hluchota pojí s tím, že je člověk němý?

Jde o velmi výjimečný stav. Bude se jednat o desetiny promile.

Jakým způsobem je nejvhodnější s neslyšícím člověkem komunikovat a jakých chyb se v komunikaci vyvarovat?

Při komunikaci musí být mluvčímu vidět na obličej, především na ústa, ale podstatná je celá mimika obličeje a především oční kontakt. Tedy nemluvit, když jsem k člověku zády, dívám se do počítače – to je častý nešvar lékařů. Dbát na to, aby světlo vždy dopadalo na náš obličej a ruce, světelný zdroj nesmíme mít v zádech. Mluvit jasně a zřetelně, ale neartikulovat přehnaně. Mluvit hlasitě, ale nekřičet.

Nezakrývat si při řeči ústa (ruce, papír, mikrofon, problém jsou i vousy), při řeči nežvýkat ani se moc nesmát, neboť se tím mění mimika a možnost odezírání.

Dodržovat určitou vzdálenost – není vhodné na člověka s vadou sluchu mluvit z více než dvou metrů, je tím ztíženo odezírání a z větší vzdálenosti se zvuk odráží od zdí a mění se jeho charakter.

Dbát na akustický klid. I lehce nedoslýchavý člověk je v hlučném prostředí neslyšící.

Pokud se komunikace ani přes tato opatření nedaří, je možné použít tužku a papír nebo mobil a vše si psát.

Pokud je možnost, například u plánovaných schůzek, vždy objednat tlumočníka znakového jazyka (ZJ) nebo přepis mluvené řeči.

Jakými způsoby komunikují neslyšící mezi sebou?

Nedoslýchaví běžnou řečí při dodržování pravidel uvedených v předchozí odpovědi, uživatelé znakového jazyka pak používají ten. Pokud potřebují například něco vyřídit na úřadě, využívají službu tlumočníka znakového jazyka. Podobně mohou nedoslýchaví nebo ohluchlí využívat službu simultánního přepisu.

Jaké mají možnosti slyšící rodiče když se jim narodí neslyšící dítě?

V současné době je již poskytován novorozenecký screening, takže jsou vady sluchu zjišťovány mnohem dříve než v minulosti, kdy se často ztráta sluchu zjistila třeba až po jednom či dvou letech či ještě později. Nyní je zpravidla diagnóza jistá do půl roku a nastupuje kompenzace – sluchadla nebo příprava na kochleární implantát, který se dětem dává nejčastěji ve věku kolem jednoho až jednoho a půl roku.

Kromě lékařské péče je k dispozici i raná péče, na kterou se mohou rodiče obrátit hned, jakmile se o postižení dozvědí, a mohou zde získat potřebné informace, sdílet zkušenosti s ostatními rodiči, učit se znakový jazyk apod. Od tří let věku pak péči dětem poskytují i speciálně pedagogická centra, která navazují na ranou péči a pomáhají rodině po celou dobu školní docházky a přípravy na povolání.

Pro rodiče je důležité získat podporu co nejdříve, aby se rychle zorientovali v situaci a byli schopni s dítětem komunikovat tak, aby se rozvíjelo. Čím později se tvoří komunikační systém, tím hůře pro dítě. Deficit z prvních dvou let života se jen velmi těžko dohání.

Kromě novorozeneckého screeningu se toto vyšetření opakuje ještě v pěti letech věku dítěte, kdy dochází k záchytům spíše lehčích vad.

Jak vnímáte v současné době vzdělávání osob s poruchami sluchu, mají dost možností od mateřských až po vysoké školy nebo by se systém mohl v některých ohledech zlepšit?

V současnosti je možnost integrace na všech stupních škol s podporou, jakou je například tlumočník či asistent, úpravy vzdělávacího procesu včetně studia na vysokých školách. Kromě toho jsou k dispozici školy pro děti s postižením sluchu, takže možnosti vzdělávání jsou poměrně široké.

Problémy jsou v zajištění některých podpůrných opatření, například tlumočníků znakového jazyka je velmi málo, a tak je jen výjimkou, že student v integraci sežene tlumočení v rozsahu, jaký potřebuje. Naproti tomu jsou u vysokých škol zřizována střediska na podporu studentů se specifickými vzdělávacími potřebami, jež zajišťují zmíněné tlumočení, přepis a další služby pro všechny studenty, kteří mají nějaké potřeby z důvodu zdravotního postižení.

Myslím tedy, že situace je nyní mnohem lepší než kdy v minulosti, ale samozřejmě ne na všech školách je praxe vyhovující.


Jaká jsou pracovní uplatnění neslyšících?

Velmi záleží na komunikačních schopnostech každého. Neslyšící či člověk s těžkým sluchovým postižením, který má problém s komunikací se slyšícími, hledá odpovídající práci jen velmi těžko, přestože může být velmi schopný. Nabídku primárně pro neslyšící tvoří zpravidla manuální obory a jen velmi málo se daří získávat pozice na vyšší úrovni v různých oblastech.

Velká část neslyšících absolventů vysokých škol se uplatňuje ve školství a v sociálních službách, kdy jsou zaměřeni opět na práci s dětmi a lidmi se sluchovým postižením. Samozřejmě jsou v komunitě i lidé, kteří se navzdory těžké vadě sluchu prosadili například ve vědě, ale je jich velmi málo.

S jakými největšími problémy se neslyšící v současné době potýkají?

Největší problém je nedostatek informací. Uživatelé znakového jazyka mají často problém s češtinou, která je jejich druhým jazykem, a tak nemusí vždy dobře rozumět tomu, co si mohou přečíst na internetu nebo v novinách. V době začátku koronavirové epidemie to bylo velmi zřetelné. Bylo třeba co nejvíce informací překládat do znakového jazyka a apelovat na stát, aby zajišťoval tlumočení důležitých informací, například televizních zpráv, do znakového jazyka. Česká televize k tlumočení přistoupila velmi odpovědně a dokonce se některá zavedená opatření, jako je tlumočení hlavních zpráv na ČT24, zachovala i po skončení nouzového stavu.

Kromě toho jsou neslyšící v důsledku nedostatku informací a neschopnosti dostatečně se v nich orientovat velmi manipulovatelní, a tedy ohrožení snadným zneužitím (podpis smlouvy, které nerozumí, snadnější uvedení v omyl apod.).

Palčivý je rovněž nedostatek tlumočníků znakového jazyka a přepisovatelů, často tedy neslyšící nedostanou tlumočení nebo přepis na jednání, která jsou pro ně důležitá, například na úřadu práce. A pak samozřejmě již zmíněné zaměstnávání a zajištění životních potřeb.

Historie vzdělávání neslyšících v českých zemích

Vzdělávací ústav pro lidi s poruchami sluchu byl otevřen v Praze už roku 1786. Šlo o Ústav pro hluchoněmé a v Evropě byl teprve pátý svého druhu (první vznikl v Paříži v roce 1770). V tomto zařízení byli neslyšící vzděláváni všemi v té době dostupnými prostředky, učili se tak například prstovou abecedu nebo vyjadřování pojmů pomocí znaků.

K průlomu ve vzdělávání osob s poruchami sluchu došlo díky Václavu Frostovi, který v polovině 19. století Ústav pro hluchoněmé i vedl. Frost vytvořil novou metodu vzdělávání neslyšících; v té době se nazývala Frostovou kombinovanou metodou nebo také metodou pražskou. V podstatě šlo o bilingvální vzdělávání neslyšících. Jeho principem je, že některé předměty se vyučují ve znakovém jazyce bez mluvení, v jiných se zase mluví bez ukazování. Tato metoda měla žáky připravit na život a komunikaci jak s neslyšícími, tak se slyšícími. Frost předběhl svou dobu zhruba o sto let, jeho metoda byla znovuobjevena v 60. letech 20. století ve skandinávských zemích.

Významnou osobností v historii vzdělávání lidí s poruchami sluchu u nás byl také Václav Koťátko. Po smrti Frosta byl ředitelem zmiňovaného vzdělávacího zařízení, navíc sepsal Slabikář nebo Čítanku pro žáky hluchoněmé.

Kromě pražského Ústavu pro hluchoněmé se postupně začala otevírat další školská zařízení pro žáky s poruchami sluchu po celé zemi. V roce 1829 to byl Moravsko-slezský ústav pro hluchoněmé v Brně, v roce 1844 Ústav pro neslyšící děti židovského náboženství v Mikulově, v roce 1858 pak Diecézní ústav pro hluchoněmé v Litoměřicích. Postupně pro žáky a studenty s poruchami sluchu vznikala i další zařízení, pomocné školy, pokračovací školy, vyšší osvětová škola či střední škola.

V roce 1948 byla zavedena pro děti s poruchou sluchu povinná školní docházka, v období komunistické éry však o kvalitním vzdělání pro tyto žáky moc mluvit nemůžeme. Zlom v této oblasti přineslo až období po sametové revoluci – od devadesátých let minulého století mají žáci a studenti s poruchami sluchu poměrně široké možnosti vzdělávání. V poslední době jsou často integrováni do běžných tříd a obecně je jejich šance na dobré vzdělání, pracovní uplatnění a kvalitní život vyšší.


Přihlásit