Rizikové pojištění, aneb cena života

Obsah srpnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 8/2020 Obsah srpnového dTestu

Publikováno v časopise 9/2009

Na pojišťovacím trhu nalezneme celou řadu různých produktů, které odškodní naše blízké v případě smrti. Většinou se jedná o kombinaci s úrazovým pojištěním nebo nám poradce nabídne investiční životní pojištění. Co když nás ale investice nezajímají a proti úrazu se pojišťovat nechceme? Pak přichází na řadu rizikové životní pojištění.

Pojišťovací a finanční poradci nám někdy nabízejí více produktů, než bychom skutečně chtěli. A „pojištění proti smrti“ je toho zářným příkladem. Chceme-li mít jistotu, že naši blízcí v případě tragické události nezůstanou bez prostředků, stačí nám „obyčejné“ rizikové životní pojištění.
Je to sice základní služba, která nás, resp. naši rodinu, chrání jen pro případ smrti. Ne vždy jsou ale potřeba široká doplňková připojištění nebo investičně-spořící složka, za které pojišťovně přirozeně zaplatíme.
Na tomto místě si dovolíme menší historický exkurz. Stojí totiž za zmínku, že právě rizikové pojištění bylo vůbec tím prvním pojištěním, které se ve světě objevilo – tedy v moderním světě. Bylo to totiž počátkem novověku, kdy takové zajištění nabídl jeden z anglických finančních domů. To nám napovídá, že takový finanční instrument může být skutečně tím základním, o kterém bychom mohli přemýšlet.

Jenom jedno krytí

Jak už bylo řečeno, je rizikové životní pojištění specifickým nástrojem, který nás kryje jenom proti jednomu riziku. Samozřejmě – většina pojišťoven nám nabídne i různá připojištění. V takovém případě se ale produkt přiblíží spíš úrazové pojistce rozšířené o krytí proti smrti (které mimo jiné většina „úrazovek“ tak jako tak nabízí).
K čemu se dá takové pojištění využít? Vzhledem k výše popsanému účelu to asi nebude služba, kterou bychom ocenili, když si zlomíme nohu na dovolené v zahraničí. Hodí se spíš pro zajištění rodiny – proti smrti nás neochrání, přinejmenším ale nenecháme na holičkách naše příbuzenstvo.
A nejenom příbuzenstvo – rizikové pojištění můžeme vinkulovat ve prospěch třetích osob. Lidsky řečeno můžeme případnou výplatu pojistky převést na jiný subjekt – například banku. A právě díky tomu tak můžeme zajistit třeba nějaký úvěr. Bude-li vyššího objemu, třeba hypotéka, banka to po nás bude určitě požadovat. (Pokud se tedy spokojí s takto omezeným krytím a nebude chtít komplexnější produkt.)

Stát nám uzdu nepovolí, ale ušetřit se dá

Oproti kapitálovému nebo investičnímu životnímu pojištění má rizikové jednu nevýhodu. Stát ho neuznává jako daňový náklad. A tak zatímco třeba u investičního pojištění ušetříme za platby něco na daních, tady tomu tak nebude. Pokud ale nebudeme sjednávat nejrůznější připojištění, vynahradí nám to jeho cena.
Ta se bude odvíjet hlavně od toho, na kolik si ceníme svého života. A jak provést takto „cynickou kalkulaci“? V první řadě bychom měli ohodnotit své příjmy a potřeby rodiny. Kdyby v nejhorším zůstalo naše příbuzenstvo bez nás, s jakými prostředky by si vystačilo? To je základní otázka pro každého z nás.

Cena života

Pojistné krytí nám mohou diktovat i jiní. Právě v případě hypotéky se třeba budeme muset pojistit minimálně na výši úvěru, nebo na hranici velmi blízkou k ní. Bez toho by nemělo význam pojistku uzavírat. O něco nižší může být proto, že zbytek mohou doplatit naši blízcí z běžných příjmů. A navíc velmi pravděpodobně zaplatíme sami alespoň část úvěru, než by nás úmrtí mohlo zastihnout.
Co když se ale máme rozhodnout a „ocenit se“ sami? Je to velmi těžké a nepříjemné přemýšlení, přijměme ale pár rad. Určitě se nechovejme jako průměrný Čech. Podle nedávného průzkumu České pojišťovny je totiž běžná pojistka uzavřena na sto tisíc. A to je příklad, kdy si podobnou službu platíme zcela zbytečně. Vzhledem k průměrné mzdě přes dvacet tisíc by totiž v případě neštěstí naše rodina nedostala ani náš plat na pět měsíců dopředu. A s trochou nadsázky by jí to nemuselo stačit ani na pohřeb.

Životní kalkulačka

Jak tedy postupovat a počítat? Nejprve si musíme sepsat, kolik vlastně stojí provoz naší domácnosti. A nepočítejme jen nájem a energie.
Domácností je tu myšlen kompletní rodinný rozpočet. Takže k bydlení přičtěme související služby. Dále částku navýšíme o nutné náklady na život celé rodiny – na jídlo, ošacení, školní pomůcky, ale i obnovu nezbytných spotřebičů. Pak musíme sumarizovat splátky nejrůznějších úvěrů. A nákladů nás určitě napadne víc – třeba už jen pohřeb není levnou záležitostí.
Od toho můžeme odečíst platby, které rodinám, jež zasáhla smrt, vyplatí stát. Tedy například sirotčí a vdovecké důchody. A odečíst můžeme i jiné pojistky, které by nám zajistily nějaké platby – třeba u úrazového pojištění zpravidla alespoň menší „náhrada za úmrtí“ bývá.
To, kolik nám vyjde, bude do značné míry záviset na fázi života. Mladší pojištěnci určitě budou muset počítat s tím, že rodina bude potřebovat platit výdaje i po další desítky let. Starší jedinci pak mohou přeci jen kalkulovat s „posmrtnou podporou rodiny“ mnohem kratší a tedy volit nižší krytí.

Poradci versus prodejci

Činnost poradce je pro uzavření kvalitní pojistky klíčová pro většinu z nás. Sami se v komplikovaných produktech vyznáme těžko a nezbývá tedy nic jiného, než se spolehnout na profesionály. Jenomže jak poznat, že člověk, který nám služby nabízí, je opravdu profesionálem?
Zaprvé musíme rozlišovat mezi prodejcem a poradcem. Zatímco ten první se sice může nazvat stejně jako druhý, odlišuje se jednou výraznou charakteristikou – nabídne nám produkt od jediného ústavu, který ho platí. Jeho služby tak vyjdou levněji, ale jenom zdánlivě. Jeho provize je totiž tak jako tak zahrnuta v ceně. A navíc – co když jmenovaný ústav nepatří mezi nejlevnější? Pak za radu ušetříme pár stovek, ale za několik let pojištění přeplatíme i desetitisíce... Správný poradce má tedy ve svém portfoliu několik společností.
Dále bychom se měli soustředit na jeho jednání. Je-li až příliš podbízivé a všechny pojistky zahrnuje superlativy, není to to pravé ořechové. Každý pojistný produkt má nedostatky, resp. nevýhody a poradce nás o tom musí informovat! Například – pokud nám vnucuje připojištění a říká, že stačí nastavit nižší limity, „ale vyplatí se to“, přepočítejte si sami, kolik byste v případě nehody z připojištění dostali. Drobné nás při několikaměsíční nemoci příliš nevytrhnou.
Konečně bychom se měli ptát, kdo k nám poradce poslal a komu slouží. V Česku jsou dobře známé firmy, jež kvalitou svého personálu neoplývají a poradcem se u nich stane takřka každý po několikahodinovém školení. Najít je na internetu není problém. Stačí zadat do vyhledávače „finanční poradce + stížnost“. Sami si pak uděláme obrázek o daných firmách.
Jistou zárukou kvality pro nás může být také členství v nějakém profesním sdružení. Zde máme přinejmenším jistotu, že si později můžeme někde stěžovat. Jestli ale stížnost bude vyřešena, je stejně otázkou, proto „průkazku asociační příslušnosti“ ohodnoťme, ale nepřeceňujme.
V poslední řadě pak jistě pomůže alespoň minimální vlastní povědomí o produktu. Dříve než si poradce pozveme, sami si řekněme, co za služby bychom požadovali. Odborníkovi pak předložme „hrubý plán“ pro doplnění a pro konzultaci. A pokud si jsme jistí, že nechceme nic navíc, nenechme se do „přípojistek“ přemluvit.

Sečteno a podtrženo

Když se dobereme ke konečné částce, můžeme konečně zavolat poradce, který nám spočítá měsíční platby. A pokud vedle nás už sedí, nezapomeňme se ho zeptat, jestli ho nenapadnou další možné výdaje naší (konkrétní) domácnosti. Kvalitní poradce totiž nenosí jen smlouvu, ale v takových počtech by měl mít větší zkušenosti. A už označení „poradce“ napovídá, že to není jen „podržpero“ a „podržsmlouva“.
Výše spočítaná částka ale nemusí být konečná. A trochu překvapivě nemusí už jen růst. Většina pojišťoven totiž umí sjednat produkty s klesající pojistnou částkou. Říkáte si, jak počítat s klesajícími rodinnými náklady? Těžko. Tahle služba je totiž nabízena hlavně kvůli krytí úvěrů. Jak je postupně splácíme, snižuje se zůstatek a i banka bude požadovat stále nižší krytí.
Pozor ale na to, že klesající pojistná částka je skutečně vhodná jen pro zajištění úvěrů. Budoucí náklady domácnosti jsou těžko předvídatelné a v dlouhém období musíme počítat s inflací. Takže tam spíš krytí musíme zvyšovat.
Další volbou pak bude, na jak dlouho smlouvu podepíšeme. Pojišťovny mají zpravidla minimální hranice, třeba 2 až 3 roky. Jinak by to pro ně bylo příliš velké riziko, že klient bude svou zoufalou finanční situaci řešit ještě zoufalejším způsobem. Stačí vzpomenout na nejeden kriminální příběh, kdy se bankrotující spoluobčan rozhodne, že nadále bude jeho blízké radši živit pojišťovna. S delší pojistnou dobou tak klesnou měsíční platby.
Kromě doby pojištění a výše krytí ovlivní cenu pojištění ještě další faktory. Přinejmenším náš věk a pohlaví. Čím starší jsme, tím pravděpodobněji nás smrt může zastihnout a pojišťovna podraží. Obdobné je to i s muži, kteří jsou rizikovější než ženy – statisticky častěji jezdí autem, více holdují nebezpečným zábavám a v neposlední řadě umírají dříve.

A nakonec – na kolik to všechno přijde? Záleží hlavně na výši krytí a výše popsaných okolnostech. Nicméně obecně tento produkt koupíme u českých pojišťoven od několika stokorun měsíčně, typicky od pětistovky výše. Pro ty, co mají vyšší životní standard a chtějí ho rodině „pojistit“, mohou jít ale měsíční platby i do tisíců.)

Neinvestujeme, nespoříme...

Proč hned na úvod článku zmiňujeme až zázračné schopnosti poradců, kteří často člověku vemluví produkt, o který by jinak nestál? Stačí se podívat na penetraci investičního životního pojištění v české populaci. Nejeden člověk se nechal zlákat „k takovému lepšímu spoření s ochranou“. Jenomže ono „ížetpéčko“ ani zdaleka nemusí vyhovovat všem, co si ho pořídili.
Jaký je rozdíl mezi rizikovým a investičním životním pojištěním? Investiční pojištění je daleko více investičním produktem, než by se na první pohled zdálo. Slovo pojištění zde dokonce nemá moc velký smysl. Velká část klientů má totiž nasmlouvanou jen základní pojistnou ochranu a jinak jde hlavně o formu spoření typickou třeba pro podílové fondy. S několika odlišnostmi.
Tou hlavní – oproti fondům – je patrná nelikvidita peněz. Tedy to, že si je nemůžeme kdykoliv vybrat. Nebo ještě lépe – můžeme. Ale zaplatíme za to poměrně vysoké sankční poplatky. Nemálo lidí se divilo, proč z „takového lepšího spoření“ dostali sotva pár korun, když ho chtěli ukončit po roce nebo po dvou. Investiční životní pojištění je totiž dlouhodobým nástrojem a sankce za předčasnou výpověď smlouvy bývají nelidské.
Proč tomu tak je? Tak trochu to souvisí i s tím, proč poradci rádi investiční pojištění nabízejí. Finanční instituce jim za ně dávají velmi slušné provize, které se odvíjejí od celkové částky, která má být uložena za dobu třeba 20 let. Jenomže – tyto peníze se pojišťovně musí vrátit. A proto nám při výrazně dřívějším ukončení smlouvy nezbyde z dosud vynaložených financí skoro nic.
Na samostatný článek by pak byla analýza, kolik investiční životní pojištění reálně vydělává. Ony i samotné pojišťovací fondy totiž nemají zrovna malé manažerské poplatky a poplatky za správu. Takže mnohdy dostaneme víc (zvláště v dnešní době) i z obyčejného spořicího účtu.
Když se tedy nechceme spoléhat na investiční dovednosti pojišťoven, měli bychom se tomuto produktu vyhnout. A raději zvolit buď úrazové pojištění, nebo to rizikové životní.
Z výše popsaného vyplývá základní rozdíl. S rizikovým pojištěním neinvestujeme ani nespoříme. Po jeho skončení tedy nemůžeme čekat žádné peníze navíc. Jedinou možnou výplatou je ta nemilá situace, kdybychom „odcházeli nohama napřed“. Na druhou stranu alespoň tato výplata je jistá...

Přihlásit