Cholesterol, tuková buňka a obezita

Obsah listopadového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 11/2020 Obsah listopadového dTestu

Publikováno v časopise 9/2009

Abychom se v dnešním světě plném nových informací vůbec vyznali, nabízí média takzvané laické veřejnosti jejich výraznou redukci prostřednictvím jednoduchých a jednoznačných údajů. To platí také o obezitě, roli tuku obecně i o zlém a nebezpečném cholesterolu, který škodí lidskému zdraví. Ne vždy to, co čteme, slyšíme a vidíme, je úplná pravda…

Jak je to s cholesterolem

Ačkoli bylo na téma cholesterolu napsáno mnoho osvětových článků, většina veřejnosti vnímá tento pojem stále jednoznačně negativně a přítomnost cholesterolu v potravě je pro část lidí vodítkem k odmítání celé řady potravinářských výrobků. I proto je na začátku nutné opět připomenout, že není cholesterol jako cholesterol.
V zásadě můžeme jeho formy rozdělit na dvě základní – takzvaný „zlý“ cholesterol označovaný jako LDL a „hodný“ cholesterol s označením HDL. Co je přitom docela zásadní, je skutečnost, že v potravinách jsou obě formy cholesterolu obvykle přítomny společně a nelze tak konzumovat stravu obsahující pouze „hodnou“ nebo „zlou“ formu cholesterolu. Vzhledem k tomu, že naše tělo si cholesterol samo vyrábí, je také zřejmé, že tuto látku potřebuje. Odmítáním „cholesterolové“ stravy tak organismu vlastně škodíme.
Jinou věcí je poměr obou forem cholesterolu v různých typech potravin – ten se s různými produkty mění a je samozřejmě žádoucí konzumovat takovou stravu, v níž je podíl obou cholesterolů příznivější pro ten „hodný“. HDL cholesterol chrání cévy před usazováním „zlého“ cholesterolu a snižuje tak riziko vzniku aterosklerózy, zejména je-li jeho obsah v krvi vyšší než 1,6 mmol na litr. Za nízkou koncentraci se považují hodnoty nižší než 1,0 mmol/l u mužů a nižší než 1,2 mmol/l u žen. „Zlého“ cholesterolu máme v krvi standardně zhruba třikrát až čtyřikrát více. Doporučované hodnoty LDL cholesterolu se proto pohybují kolem 3 mmol/l, hladina vyšší než 4,1 mmol/l je považována za vysoké riziko srdečně cévních onemocnění. Hladinu LDL cholesterolu zvyšují zejména nasycené mastné kyseliny a snižují ji naopak vícenenasycené mastné kyseliny. Tolik základní informace.

Počet tukových buněk se nemění

Ačkoli u většiny lidí panuje obecné povědomí o tom, že vyšší konzumací tučných a kaloricky vydatných potravin stoupá v našem těle počet tukových buněk a obecně roste riziko infarktu, není to pravda ani náhodou. Respektive, platí to pouze zhruba do 20. roku věku. Do té doby se mohou tukové buňky v organismu jedince s nadměrným přísunem kalorií skutečně množit více než v organismu dětí a mladistvých s optimálním přísunem energie ze stravy do těla. Poté se ale již počet tukových buněk, jak prokázal tým švédských vědců, v našem těle nemění, a tedy jich ani nepřibývá ani neubývá.
Nadměrnou a nevhodnou stravou si však můžeme tukové buňky „vykrmit“, stejně tak prostřednictvím diet a dostatku pohybu mohou tyto tukové buňky zase „zhubnout“.
I když zůstává počet tukových buněk v lidském těle po 20. roce věku stejný, tuková tkáň se průběžně obměňuje. Podle vědců tak naše tělo ztratí ročně zhruba desetinu tukových buněk, které ale následně opět nahradí. Za osm let vyměníme polovinu tukových buněk za zbrusu nové. Stále však platí, že nám tukové buňky neubývají. A to ani obézním lidem, kteří v rámci diet snížili podstatnou část své původní hmotnosti.
Z uvedeného vědeckého výzkumu tak vyplývá, že o dispozicích k možné obezitě prostřednictvím stravy se rozhoduje zejména v dětském věku.

Podkožní tuk není tak nebezpečný, jak se zdá

Nepříliš známou informací je také již prokázaná skutečnost, že obézní ženy s rovnoměrným rozložením podkožního tuku zdaleka nečelí takovým zdravotním rizikům, jako je tomu u mužů s koncentrací tuku v útrobách, laicky řečeno s „pivním mozolem.“ Dokázal to tým vědců, tentokrát z Michiganské univerzity, při pokusech na myších. Prokázali, že v okolí tukových buněk transplantovaných do útrob myší (viscerální tuk) začaly vznikat záněty právě až po transplantaci tuku. To podle vědců vyloučilo jiné příčiny zánětů, takže skutečným jejich viníkem byl tuk. Myši s „pivním mozolem“, tedy s tukem v dutině břišní, začaly následně trpět těžkou aterosklerózou. Naproti tomu ale myši, kterým vědci transplantovali zhruba stejně velký objem tuku, ale podkožního, sice také trpěly záněty, ale bez následného postižení aterosklerózou. V praxi to podle vědců znamená, že není tuk jako tuk a že viscerální tuk je ve srovnání s podkožním z hlediska rizika ohrožení zdraví horší variantou.
Pozitivní zprávou pro ženy je, že pokud váží více než muži, ale mají tuk uložen na bocích a stehnech, nečelí zdaleka tak vysokým zdravotním rizikům jako muži s „pivním mozolem“, kteří při pohledu zezadu vůbec nevzbuzují zdání obezity.

Nedostatek spánku zvyšuje riziko obezity

Posledním mýtem týkajícím se obezity jsou teze většiny lidí o tom, že k tloustnutí přispívá příliš dlouhá a pravidelná doba spánku. Prostě kdo se „dlouho válí v posteli“, vydává opticky méně energie, a ta přebytečná je pak jednou z příčin možné obezity. Překvapivě je tomu úplně naopak.
Vědecký tým vedený Francescem Cappucciem z Warwick Medical School sledoval na reprezentativním vzorku 600 000 lidí z celého světa a ještě k tomu na 30 000 dětech vliv spánku na vznik obezity a došel k překvapujícím výsledkům. Obézní lidé spí výrazně kratší dobu než lidé s normální tělesnou hmotností. Špatný spánek podle výzkumů zvyšuje riziko obezity u dospělých 1,89krát a u dětí 1,55krát. Vědci předpokládají, že mozek nevyspalého člověka výrazně mění regulační mechanismy pro příjem potravy. Při nedostatku spánku jsme totiž hladovější a máme chuť na kaloricky vydatnější potraviny.


Přihlásit