Permakultura a jiné návraty k přírodě

Obsah prosincového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 12/2019 Obsah prosincového dTestu

Publikováno v časopise 2/2019

Nevíte přesně, co se skrývá pod pojmy permakultura, přírodní zahrada nebo jedlý les, natož „kápézetka“...? Zajímá vás samozásobitelství zdravým jídlem, ať už tím, které si vypěstujete sami, nebo takovým, které získáte od spřízněného farmáře? Osvětlíme si, co tato slova a odpovídající módní hnutí znamenají.

Přírodní zahrada pro krásu, diverzitu – a pro lenochy

Začneme tím, co je nejjednodušší, a pokud máte vlastní zahrádku (balkón, terasu, dvoreček…), můžete to udělat hned. Nesmírně tím prospějete přirozené síti života, která nás obklopuje a jejíž jsme součástí, ale přesto neustále přetrháváme její vazby násilnými zásahy.

V přírodní zahradě především nepoužíváme žádné pesticidy – tedy přípravky hubící hmyz a další živáčky, houbové nemoci i nežádoucí druhy rostlin. Vynecháme i průmyslová hnojiva, která sice nepůsobí jako vyložené jedy, ale ničí symbiózu rostlin s houbami a mikroorganismy, a tím snižují přirozenou úrodnost půdy. Všechno se dá nahradit přírodními „eko“ alternativami – kompostem, rostlinnými výluhy a odvary, nebo už hotovými přípravky, které běžně dostanete v zahradnických centrech (například žížalí hnojivo a další).

Dále v takové zahradě ponecháváme nebo zřizujeme útočiště pro naše přírodní druhy, což se týká jak živočichů (hmyzí domečky, hromádky větví pro ježky, kamenné zídky, neostříhané stvoly rostlin ponechané přes zimu), tak rostlin (dáte prostor „dobrovolnickým“ rostlinám a nevyplejete je všechny – mnohé jsou jedlé, třeba mladý ptačinec nebo brutnák, léčivé jako pampeliška, kostival nebo divizna, nebo prostě hezké a dobře doplňující zahradu, jako vlaštovičník nebo kakost). Místo náročných, přešlechtěných zahradních rostlin nasázejte naše staré a místní odrůdy, které jsou přirozeně odolné vůči drsným podmínkám. Získáte tak nízkoúdržbovou přírodní zahrádku, kde přírodě vyjdete vstříc a ona zase vám.

Možná vás napadne, jestli tím nevzniknou ideální podmínky pro množení takzvaných škůdců; záměrně píšeme „takzvaných“, protože podle zásad přírodního zahradničení má každý živý organismus v systému své místo a jde jen o to systém vyvážit, aby žádný prvek nepřevládl až příliš. Tomu můžeme zabránit pěstováním rostlin v pestrých kombinacích, tak jak je to v přírodě, protože hodně škůdců se řídí čichem a aromatické rostliny je zmatou. Vytvoření rovnováhy může ovšem nějakou dobu trvat; obvykle zabere asi tři roky, než se dostatečně namnoží přirození nepřátelé škůdců.

Permakultura: člověk je součástí přírody

Permakulturní zahrady – nebo i větší kusy krajiny – představují abychom tak řekli další úroveň, ve které člověk začleňuje do přírodního systému své vlastní potřeby.

Permakulturní hnutí vzniklo v 70. letech minulého století v Austrálii a autor tohoto pojmu Bill Mollison vycházel z anglických výrazů „permanent“ a „agriculture“. Uvědomoval si, jak průmyslové zemědělství ničí životní prostředí a vyčerpává přírodní zdroje, a navrhl model trvale udržitelného zemědělství, přátelského k přírodě a napodobujícího její ekosystémy. Zatímco průmyslové zemědělství pracuje s vysoce nepřirozenými monokulturami jednoletých plodin, a neobejde se tak bez velkého množství vnějších vstupů v podobě pesti­cidů, průmyslových hnojiv a množství agrotechnických zásahů, v přírodních systémech zůstává vytvořená organická hmota na místě, zbytky rostlin se rozkládají a pasoucí se zvířata hnojí půdu. Celý systém je tak daleko méně náročný na údržbu a lidské zásahy.

Základem permakultury jsou porosty vytrvalých rostlin, podobné řídkému lesu, a omezení ploch s jednoletými plodinami. K lepšímu napodobení přírodních koloběhů se většinou zařazují i zvířata, která ve vhodný čas pomáhají svou „prací“ – zkonzumují opadané plody, přeryjí půdu, vysbírají škůdce a podobně. Lidé z takového systému získávají pestřejší a zdravější obživu než z konvenčního zemědělství. Nesmí ovšem jít o krátkodobý zisk, spíše o „zážitkové“ pozorování přírody, učení se od ní a využívání zdrojů, které jsou po ruce, například i planých rostlin.

Pustit se do „zpermakulturňování“ zahrady není nic těžkého, můžete to dělat postupně. Základem je uzavírání koloběhů energií, živin a zdrojů tak, aby se každý odpad pokud možno hned stal zase zdrojem, jako se to děje v přírodě.

Důležité je zadržovat dešťovou vodu, zvlášť v současném měnícím se klimatu, kdy se přívalové deště střídají s dlouhým spalujícím suchem. Zakládáme tedy podle možností tůňky, jezírka, příkopy vedoucí po vrstevnicích a umožňující vsakování (takzvané svejly – průlehy), a také svádíme a schraňujeme vodu z každé střechy.

Další nezbytností je kompost, a to nejen pro zahradní, ale i kuchyňské odpady (ty ovšem mohou zkonzumovat i prasata nebo drůbež). Možná přidáme kompostovací záchod, který sice zatím patří do kategorie pro odvážné, jenže splachovat pitnou vodou je opravdu neudržitelný luxus a separační kompostovací záchody mají určitě budoucnost...

Zásadně žádnou biomasu ze svého pozemku neodvážíme a už vůbec ji nepálíme. Ořezané větve můžeme použít na štěpku k mulčování nebo jako výplň do zvýšených záhonů, kde se budou postupně rozkládat, posekanou trávou také mulčujeme. Stejně jako v přírodních zahradách dáváme přednost polykulturám před monokulturami a pěstujeme pestrá společenství rostlin; rozdíl je v tom, že získáváme úrodu a začleňujeme do systému člověka – samozásobitele.

Veškerou půdu se snažíme mít pokrytou rostlinami nebo mulčem, což nám ušetří mnoho práce se závlahou a pletím. Dále se v permakulturním designu používá řada dalších metod a postupů, například zónování, což znamená, že si pozemek rozdělíme na zóny očíslované podle toho, jak často je navštěvujeme. Zóna 1 je bezprostřední okolí domu, kam chodíme denně, zóna 2 je třeba ovocný sad s podrostem, kam stačí zajít jednou dvakrát za týden, a tak dále. Na každém pozemku, i na tom nejmenším, bychom měli pamatovat na zónu divočiny, kde nezasahujeme vůbec.

Pověstná bylinková spirála

Oblíbeným, ale velmi zjednodušujícím modelem toho, jak permakultura funguje, je bylinková spirála. Má ovšem smysl spíše „pedagogický“, protože ukazuje práci s mikroklimatem – různými podmínkami, vhodnými pro rozličné druhy rostlin. Spirálu můžete vystavět z kamenů, ale případně i z jiného materiálu, o průměru od dvou do osmi metrů a o výšce od metru do dvou. Konstrukce z kamenů a půdy se stáčí ke středu vzhůru, na špičce vzniká nejsušší místo spirály. Záleží také na orientaci ke světovým stranám; spirála poskytne velmi slunná i stinná útočiště, která posázíme různými bylinkami podle jejich nároků na vláhu a světlo. Úplně dolů přidáme jezírko pro bahenní rostliny.

V permakulturní zahradě ovšem žádná spirála být nemusí – ta se hodí spíš do stísněných podmínek, kde navíc máme hromadu přebytečné suti a kamení na její stavbu. Platí však zásada, že na pozemku vždycky využíváme místních podmínek a dotváříme mikroklima pro rostliny s různými nároky třeba pomocí kamenných zídek, jezírek, chráněných stanovišť obrácených k jihu a podobně. Nic ale takzvaně „nelámeme přes koleno“, a pokud například nemáme podmínky pro broskve a meruňky, raději se rozhodneme pro jiné ovoce.

Permakultura jako životní názor

Pojem permakultura se dnes rozšířil ze zemědělství a zahradničení na celý způsob lidského života – tedy na dlouhodobě udržitelnou kulturu, kde lidé spíše spolupracují, než aby si vzájemně konkurovali, kde spolu komunikují a sdílejí a kde respektují své odlišnosti, kořeny i podmínky dané krajiny a lokality. Patří sem třeba nehierarchický způsob rozhodování – sociokracie, hnutí ekovesnic (Ecovillages), hnutí Transition Towns (obce v přeměně – lidé tu tvořivým způsobem usilují o udržitelný život, využívání obnovitelných energií a samozásobitelství), systémy místní výměny (LETS – Local Exchange Trade System), a ve městech je to i současná vlna komunitních zahrad, jejichž smyslem je kromě drobného samozásobitelství hlavně obnova sousedských vztahů. Konečně sem patří i vytváření skupin odběratelů místní zemědělské produkce. Tyto skupiny se domluví s konkrétním farmářem na „kápézetce“ – komunitou podporovaném zemědělství (KPZ), což znamená, že sedlákovi zaplatí na celý rok dopředu a pravidelně pak od něj odebírají jeho výpěstky. Získají tak přísun zdravého jídla, zatímco výrobce má existenční jistotu pro případ, že se něco neurodí, na trhu dojde k výkyvům cen a podobně.


Přihlásit