Test mikroplastů v mořských plodech a soli

Obsah říjnového vydání

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2018 Obsah říjnového vydání

Vydáno: 31.5.2018    Publikováno v časopise 6/2018

O pronikání plastového odpadu do životního prostředí jste určitě slyšeli. „Konečnou“ na cestě plastu přírodou často představují moře a oceány. Tam je nechtěně požírají mořské organismy a naší konzumací plodů moře se kruh uzavírá. Ve spolupráci se zahraničními partnery jsme pátrali po mikroplastových částicích v potravinách mořského původu. Volba padla na korýše, mušle a mořskou sůl. Na plast jsme narazili ve dvou třetinách vzorků.

Seznamte se s mikroplastem

Slovo mikroplast může znít cize a nebezpečně, ale tyto částice jsou nám velmi blízké – typickým příkladem jsou totiž vlákna uvolněná z fleecového oblečení.

Vědci označují jako mikroplasty částice v podobě granulí, vláken nebo útržků fólií o velikosti od 100 nanometrů do půl centimetru. Jsou různého původu a podle něj se třídí do dvou základních skupin.

Mezi primární mikroplasty patří částice, které byly přímo, částečně i záměrně, vyrobeny. Sem patří například granule používané v kosmetice, vlákna z umělých tkanin a částice gumy uvolňované při otěru pneumatik o vozovku.

Rodina sekundárních mikroplastů zahrnuje částice vzniklé rozpadem plastového odpadu v přírodě, například sáčků nebo lahví.

Před šedesáti lety zachvátilo svět plastové opojení. Tehdy moderní, praktická a levná umělá hmota vytlačila v mnoha podobách dřívější materiály a změnila spotřebitelské zvyklosti na celém světě. Nikdy předtím nebylo snadnější a lacinější použitou věc zahodit a koupit novou. Tomu odpovídá i světová výroba plastů – v roce 1950 činila půldruhého miliónu tun, v současné době se odhaduje na 320 miliónů tun. Mimochodem, zhruba 40 % produkce představují jednorázové obalové materiály.

Věčná vlákna

Dnes nadšení pro plast spíše vyprchává a nahrazují ho obavy z jeho „nesmrtelnosti“ a iniciativy ke snížení produkce odpadu (píšeme o tom i v článku Život bez odpadu). Často nám ji připomínají záběry na místa v oceánech, kde se hromadí plastový odpad z celého světa. Podle údajů OSN tvoří umělé hmoty aktuálně okolo 80 % veškerého mořského smetí. Pole plovoucích odpadků jsou však jen jeho viditelnou částí. Vedle ní totiž existuje i na první pohled neviditelný svět mikroplastů.

Konečnou stanicí téměř poloviny uvolněných mikroplastů je právě moře. Každý měsíc se podle různě pesimistických odhadů uvolňuje 1,8 až 5 miliónů tun primárních mikroplastů. V mořích jich kvůli větru a odpadním vodám skončí asi 0,8 až 2,5 miliónů tun. Vzhledem k malé velikosti a mimořádné trvanlivosti mohou mikroplastové granule, kousky fólií a vlákna pronikat do těl mnoha mořských organismů. Zatímco nechtěný požer plastových tašek je problémem velkých obyvatel moří, částice velikosti několika mikronů jsou dostupné i pro drobné krevety či mušle. V nich se může část mikroplastů vrátit zpět na místo vzniku – na souš, přímo na náš talíř. To je důvod, proč jsme se v tomto malém testu zaměřili na potraviny mořského původu.

Jak jsi na tom, Evropo?

Mezinárodní tým, v němž byly kromě nás zapojeny Francie, Itálie, Dánsko, Španělsko, Belgie, Finsko a Rakousko, zaslal do specializované laboratoře vzorky mořské soli, mušlí a krevet nakoupených v různých evropských státech se zadáním zjistit, zda se v nich nacházejí mikroplastové částice.

Během testu se vzorky rozpuštěly – sůl ve vodě, mušle a korýši v louhu. Získaný roztok se přefiltroval a povrch filtru se zkoumal pod mikroskopem.

Nejdříve bylo nutno určit, co je a co není plast. Mikroplastové částečky totiž nebyly zdaleka jediné cizí příměsi. K vidění byl i písek a různá neplastová vlákna. Nalezené plasty se poté třídily podle tvaru na vlákna, granule a fólie. Zajímala nás i jejich velikost.

Výsledky našeho testu jsou zobecněné a místo obvyklé tabulky je uvádíme v několika grafech. Cílem totiž nebylo ukázat, jak je na tom s plastem ta která značka – vzhledem k proměnlivým lovištím by to ani nedávalo smysl. Nás především zajímalo, jak jsou na tom obecně s mikroplastovou kontaminací produkty, které se prodávají v Evropě.

vánoční banner 2016

Počítání částeček

Celkem se zkoumalo 29 vzorků korýšů, 35 vzorků mušlí a 39 vzorků mořské soli. Jak můžete vidět v grafu „úspěšnosti“, mikroplastovými částicemi byly zatíženy zhruba dvě třetiny testovaných vzorků v každé z kategorií (viz protější strana). Nejčastěji jsme se pod mikroskopem setkávali s plastovými vlákny, ale zastoupení jednotlivých typů částic se u jednotlivých druhů výrobků lišilo.

Rozdíly jsme zjistili i v množství nalezených mikroplastových částic. Nejvíce – více než 30 kusů ve 100 g – se jich našlo ve vzorcích mořské soli fleur de sel. V porovnání s jinými typy mořské soli šlo o výjimečně vysoké nálezy a laboratoř je vysvětluje specifickým způsobem výroby. Sůl fleur de sel (do češtiny lze přeložit jako solný květ) se totiž získává pomalým odpařováním mořské vody v mělkých pánvích a její výroba probíhá blízko moře, což možnost kontaminace plastem zvyšuje.

Relativně vysoké nálezy, rovněž okolo 30 částic ve 100 g, se objevily i v mušlích. V laboratoři se sešly mušle různých druhů. Jak ukazuje graf na protější straně, nelze s jistotou tvrdit, že by byl některý z druhů plastem výrazně kontaminovanější.

Převážnou většinu vzorků představovaly slávky středomořské Mytilus galloprovincialisa slávky jedlé Mytilus edulis.

Určitě jste si všimli vyšších hodnot u ostatních mušlí. Způsobil je nízký počet analyzovaných vzorků, díky kterému ojedinělé extrémní nálezy výrazně ovlivnily celkový průměr. Komu by se zdála míra znečistění testovaných mušlí vysoká, tomu můžeme nabídnout srovnání s Čínou. V roce 2015 našli výzkumníci v asijských mušlích 20 až 100 částic v 10 g, tedy 200 až 1000 kusů ve 100 g.

Posledními testovanými mořskými plody byli korýši. Hojné zastoupení měli garnáti obecní Crangon crangona krevety rodů Paneusa Pandalus. Zároveň se sešlo i několik různých typů co do původu a zpracování. Na přítomnost plastových částeček byli nejnáchylnější neloupaní korýši a vyšší nálezy byly rovněž patrné u exemplářů ulovených na volném moři. Loupaní a na farmách chovaní korýši byli o něco čistější.

  • Mikroplastová folie o rozměru 225 μm nalezená ve vzorku mořské soli.

  • Mikroplastová granule o rozměru 64,30  μm nalezená ve vzorku mušlí.

  • Mikroplastové vlákno o rozměru 612 μm nalezené ve vzorku mořské soli.

Běh na dlouhou trať

Co však zmíněné nálezy znamenají pro naše zdraví? Nutno přiznat, že zatím přesně nevíme. Výzkum mikroplastů je stále ještě na začátku. O jejich putování přírodou představu máme, stále však chybí dostatek podložených informací o jejich vlivu na zdraví živočichů, kteří je pozřou. Vědci prověřují několik možných negativních dopadů. Ještě než je blíže představíme, musíme zdůraznit, že dosavadní výzkum se věnoval zejména mořským organismům. O vlivu mikroplastových částic na zdraví člověka je dosud k dispozici jen velmi málo dat.

Uvažuje se o tom, že částice mikroplastu mohou škodit mechanicky samy o sobě. To by přicházelo v úvahu buď po jejich strávení, nebo vdechnutí.

Riziko po pozření je poměrně malé. Velikost většiny mikroplastových částic totiž znemožňuje jejich vstřebávání v trávicím traktu a ty pak volně procházejí tělem. Studie uvádějí, že střevní tkáň je prostupná pro částice o velikosti do 130 µm. U částic s velikostí do 10 µm se uvažuje i o jejich možném vstupu do lymfatického a imunitního systému. Jak můžete vidět v grafu na této straně, nejvyšší podíl částic „průchozí“ velikosti jsme našli v soli (20 %), v mušlích a korýších se jich vyskytovalo o poznání méně – okolo 5 %.

Rizikovější by mohly být mikroplasty v ovzduší, které se dostávají do plic. Zde se naopak ukazuje, že čím větší částice, tím horší dopad na plíce. Zatímco částečky malé velikosti je možné vydechnout zpět, případně si s nimi poradí plicní čisticí mechanismy, velké by v plicích mohly zůstávat.

Výzkumníci věnují pozornost také možnému chemickému působení mikroplastů v organismech. Jejich povrch totiž odpuzuje vodu a dokáže na sebe navázat řadu chemikálií, například polychlorované bifenyly (PCB) nebo polyaromatické uhlovodíky (PAH). To by mohlo být z pohledu vědců zdrojem skutečné jedovatosti mikroplastů.

Výzkumy zatím přinášejí spíše uklidňující zprávy. Vědci sledovali několik norských humrů, kteří ve stravě přijímali plastové částečky „obohacené“ polychlorovanými bifenyly. Ve výsledku se však ukázalo, že ani toto úmyslné dopování nevedlo k výraznému zvýšení obsahu PCB v těle pokusných humrů. Nicméně výzkum pokračuje a hypotéza, že mikroplasty mohou zvyšovat biologickou dostupnost některých chemikálií pro organismy, je stále ve hře. To samé však může platit i naopak. Není vyloučeno, že vazba na plast dostupnost chemikálií pro tělo naopak snižuje, případně že je příjem nežádoucích chemikálií skrz plastové částice v porovnání s ostatními zdroji zanedbatelný.

Poslední možný negativní vliv by mohl souviset s mikroby usazenými na povrchu plastových částic. Jakmile se totiž vlákno, granule či kus fólie objeví v mořské vodě, záhy je zabydlí nejrůznější mikroorganismy a vytvoří na nich takzvaný biofilm. Studie ukazují, že poměr zastoupení jednotlivých mikroorganismů v biofilmu na povrchu plastů se liší od poměrů v samotné vodě, případně mořském sedimentu. Mohou se v něm objevit i některé choroboplodné mikroby. Možné dopady na zdraví konzumenta „obydleného“ plastu však zatím zůstávají otázkou.

 

Jak testujeme

Laboratorní stanovení spočívalo v důkladném rozpuštění vzorků, zachycení případných plastových částic na filtru a následné mikroskopické analýze. Postup rozpouštění se u jednotlivých druhů vzorků lišil.

Mořská sůl: Vzorek 100 g mořské soli se rozpustil ve vodě s přídavkem peroxidu. Po 7 dnech byl roztok přefiltrován a na filtru se pod mikroskopem identifikovaly nalezené částice.

Korýši a mušle: Vzorek 20 g se po dobu 24 hodin rozpouštěl v roztoku hydroxidu. Následně se roztok filtroval a mikroskopicky se analyzovaly částice zachycené na filtru.

Při mikroskopické analýze se částice měřily a dělily do tří skupin na granule, vlákna a kusy fólií. Pro ověření, zda je nalezená částice skutečně z plastu, se používal test horkou jehlou. Podle typické reakce plastu na kontakt z rozžhaveným kovem se odlišily plastové částice od neplastových.


Přihlásit