Označování potravin

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 2.4.2009    Publikováno v časopise 3/2009

Podle harmonogramu Evropské unie se letos na jaře mají evropští politici zabývat revizí současného způsobu označování potravin i zásad podmínek jejich bezpečnosti. Uvedené téma tak časově spadá do našeho předsednictví v EU a ministr zemědělství Petr Gandalovič také již několikrát v minulosti potvrdil, že jde o jednu z tuzemských priorit.

Konference na nejvyšší úrovni

K politice kvality také proběhne v březnu letošního roku v ČR mezinárodní konference za účasti komisařky EU pro zemědělství a rybolov Mariann Fischer Boel a řady dalších osobností. Základním smyslem je přitom zhodnotit dosavadní diskuse kolem takzvané „Zelené knihy“, což je návrh Evropské komise z druhé poloviny loňského roku zabývající se právě revizí současné potravinářské legislativy. Z podkladů pro argumentaci ČR přitom vyplývá poněkud schizofrenní postoj k uvedenému tématu. Na jednu stranu totiž hodlá ČR „zabránit dalšímu rozvolnění současných kvalitativních standardů“, například návrhu na liberalizaci podmínek týkajících se chemického ošetření drůbeže. Na druhou stranu je ČR „proti další byrokracii v oblasti kvality potravin“, podporuje ale „přehledné informace pro spotřebitele a jasnou indikaci kvality“. Jenže byrokracii by omezilo právě určité rozvolnění podmínek výroby potravin a informace pro spotřebitele, většinou na obalech potravin, zmiňovanou byrokracii spíše přitvrzují.

Co by bylo žádoucí

Zejména aktivity některých poslanců Evropského parlamentu nebo i jednotlivých zemí EU přitom míří na povinnost zveřejňovat další než v současnosti povinné údaje, případně na diskriminační označování potravin podle jejich dopadu na lidské zdraví, například prostřednictvím takzvaného „semaforu“. Zatímco červená na obalech by – schematicky řečeno – znamenala přítomnost pro zdraví nevhodných složek potravin, zelená by avizovala výrobky vhodné pro zdravý životní styl. A to i přesto, že je již v současné době jednoznačně vědecky prokázáno, že na každého jedince mají látky přítomné v potravinách a skladba jeho jídelníčku zcela individuální vliv.
Bohužel, v podkladech „Zelené knihy“ a ani v oficiální pozici ČR k tomuto dokumentu se vůbec nezmiňuje označovací povinnost, která by byla pro všechny spotřebitele v EU, tedy nejen v ČR, velmi potřebná. Totiž povinnost uvádět na obalech výrobků zemi původu, ve které byla vyprodukována hlavní surovina, z níž se potravina skládá (například kde bylo produkováno maso k výrobě prodávaných uzenin či mléko, ze kterého je vyroben příslušný sýr). To v praxi znamená, že se zákazník faktický původ potraviny opět, i po úpravách evropské potravinářské legislativy, nedozví. A to přesto, že by takový údaj uvítali jak zemědělci a zpracovatelé zemědělských surovin, tak – a to především – právě spotřebitelé.

Potraviny původem z EU

Podle mluvčí ministerstva zemědělství pro české předsednictví Terezy Dvořáčkové je sice „otázka označování původu suroviny v současné době projednávána jak v Radě ministrů, tak i na půdě Evropského parlamentu na základě návrhu nařízení o poskytování informací o potravinách spotřebitelům, základní požadavky týkající se označení země původu nebo provenience potraviny ale zůstávají v navrhovaném právním předpisu nezměněny“. Označování zemí původu potraviny by tak bylo podle dosavadního návrhu i nadále pouze dobrovolné, s výjimkou případů, kdy by neposkytnutí takovéto informace mohlo spotřebitele uvést v omyl. V takovém případě je pak označování povinné.
„Návrh nařízení také nově upravuje situaci, kdy provozovatel potravinářského podniku se dobrovolně rozhodne uvést zemi původu nebo místo provenience potraviny, aby informoval spotřebitele o tom, že potravina pochází z Evropského společenství nebo dané země či místa. Zde je zdůrazněn aspekt takzvané primární (hlavní) složky, která tvoří více než 50 procent potraviny. Jestliže se například země původu nebo provenience, kde došlo k poslední zásadní úpravě potraviny, liší od země původu nebo provenience této primární složky, uvede se i země původu nebo provenience této složky (suroviny) – například výrobek vyrobený v dané členské zemi ze suroviny pocházející z jiné členské země,“ uvádí Dvořáčková. To zní dost nesrozumitelně, tak tedy překlad do češtiny: Když bude třeba čtyřicetiprocentní podíl masa v uzenině z Rumunska a třeba 30 procent mouky z Polska a výrobek bude zabalen v ČR a prodáván jako česká potravina, může se spotřebitel tak maximálně dozvědět, že potravina byla vyrobena v EU.
Bohužel záměr neuvádět povinně zemi původu (dobrovolně to ale, jak vidno, lze) hlavní suroviny, z níž se potravina skládá, prosazují politici z většiny zemí EU. Podle všeho tím zřejmě ignorují potřeby svých občanů, ale o ty se politici většinou zajímají jen před volbami.
Oficiálně je přitom podle EU „označování potravin, včetně údajů o jejich původu, v první řadě nástrojem sloužícím k informování spotřebitele“. Unie ve své argumentaci dále správně uvádí, že na „informování o původu potraviny jsou stanovena jasná a jednotná pravidla tak, aby spotřebitel mohl být informován a současně nebyl uváděn v omyl“. Problém ale je, že pouhým zabalením výrobku v jedné zemi bez povinnosti uvést zemi původu základní suroviny v úplně jiné zemi spotřebitel v omyl uváděn je. Podle Unie by ovšem „mohlo být povinné uvádění země původu u potravin chápáno jako překážka volného obchodu na jednotném trhu“.
A je to. Zdá se tedy, že možnou nápravu, pokud to spotřebitele skutečně zajímá, má v rukou pouze nakupující veřejnost. Ta by měla na obalech výrobků označování země původu základní suroviny vyžadovat a v případě, že takový údaj na obalu potravin nebude, příslušné výrobky nekupovat. To je patrně jediný nástroj, jak výrobce donutit k tomu, aby se zatím dobrovolné uvádění takových údajů stalo v jejich vlastním zájmu „nepsanou povinností“.

Další nápady a postoj ČR

České předsednictví je nicméně obecně pro některé celkem rozumné kroky. ČR například vítá záměr Evropské komise stanovit, že písmo uvedené na obale musí zajišťovat dostatečně velký kontrast mezi tiskem a pozadím. Zavedení minimální velikosti písma na tři milimetry ale ČR nepodporuje. „Důvodem jsou zejména ekonomické dopady na značnou část provozovatelů potravinářských podniků. Pro spotřebitele je rozhodující kontrast a odlišení mezi tiskem a pozadím. Nicméně zájem spotřebitele, zejména jeho informovanost, je v celém návrhu nařízení velmi silně zdůrazňován, a je proto možné očekávat, že určité definování minimální velikosti písma uváděné na obale bude v nařízení nakonec uvedeno,“ uvádí ministerstvo zemědělství. Zdá se skutečně, že tohle je racionální postoj. Kdyby totiž bezezbytku platila povinnost třímilimetrového písma a zároveň povinnost uvádět v této velikosti všechny současné povinné údaje, musely by být například některé jogurty prodávány v třílitrovém balení, aby se na jejich obal všechny údaje vešly. Ano, tak daleko to evropská byrokracie dopracovala.
ČR také nehodlá podpořit aplikaci systémů označování potravin způsobem „semafor“, jak bylo uvedeno v úvodu článku, ani kategorizaci potravin švédským systémem „klíčových dírek“ –  porovnávající obsah nutrietů v jednotlivých typech potravin, jako povinný systém pro všechny země. Na druhou stranu by nějaký jednotný systém v EU při označování potravin existovat měl, právě proto, aby měli spotřebitelé všude srovnatelné údaje. Hlavním cílem aktivit českého předsednictví, konkrétně ministerstva zemědělství, je tedy „snaha o zjednodušení systému poskytování údajů o nutričním označování“. Právě tyto údaje podle ministerstva spotřebitele nejvíce zajímají – co vlastně jedí a zda-li jedí zdravě.
K tomu jen jedna poznámka: To jistě, ale odkud ta potravina skutečně je, spotřebitele zajímá taky.

Přihlásit