Černé ovce: Kdepak ty lékárny jsou...

Obsah říjnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2020 Obsah říjnového dTestu

Publikováno v časopise 3/2009

Nedávno mi přišel velmi zajímavý mail. Paní Dana Hachlová, která bydlí v malé vesnici u Votic, si stěžovala, jak špatně fungují pohotovost a pohotovostní lékárny. Jednou v pátek přijela její dcera z práce a měla vysokou horečku. Naložila ji do auta a jela do benešovské nemocnice. Předpokládala, že tam bude jak pohotovost, tak lékárna. Do nemocnice přijela asi v devět hodin večer. Svítící cedule ji dovedly do zadního traktu, kde byla pohotovostní služba. Paní Hachlovou nejprve udivilo oznámení na dveřích, že pohotovost končí ve 22:00.

Lékař dceru prohlédl, řekl, že má angínu a napsal recept na penicilín. Když se matka zeptala, kdeže je lékárna, dozvěděla se, že nejbližší nonstop lékárna je v Praze. „Až v Praze?“ divila se paní Hachlová, která už do nemocnice jela téměř 30 kilometrů a nechápala, proč by měla jet dalších 40 km, aby dostala penicilín. „Vy nemáte penicilín tady?“ Od lékaře se dozvěděla, že oni určitě ne, nemocniční lékárna je prý otevřená pouze do 15:30 hodin a pokud chce dceři nasadit penicilín ihned, musí prostě do Prahy. Přišlo jí to nepochopitelné – skutečně musí dohromady ujet 140 km, aby se její dcera mohla začít léčit?
I nám v redakci Černých ovcí to přišlo nepochopitelné a tak jsme se s ní sešli, natočili rozhovor, ve kterém zdůraznila, že když jde na pohotovost se svým psem, tak mu píchnou injekci a dají léky s sebou, kdežto u lidí to funguje zcela absurdně. Jak je možné, že v nemocnici nemají základní antibiotika?

Začali jsme pátrat, jak to vlastně je. Mluvčí benešovské nemocnice Petr Ballek nám vysvětlil, že pohotovost v zadním traktu pod ně vůbec nespadá, že je řízena Záchrannou službou Středočeského kraje, a proto za ni nemocnice vůbec neodpovídá. Prý kdyby šla paní Hachlová se svou dcerou místo na pohotovost přímo na interní oddělení, byla by ošetřena a snad by taky dostala léky. A že v objektu není nonstop lékárna? I to nám vysvětlil – prostě pro nemocnici, která je tak malá jako ta v Benešově, je držení nonstop lékárny neekonomické.
Navštívili jsme ředitele Záchranné služby Středočeského kraje MUDr. Roberta Zelenáka. Vysvětlil nám, že není žádný zákon, ani vyhláška, které by nařizovaly lékařům výkon pohotovostní služby. Je prý pouze na dobrovolnosti praktických lékařů, zda pohotovost slouží nebo ne. A v nemocnicích prý musejí v rámci pohotovosti udělat kompletní vyšetření, jinak jim tento úkon pojišťovny nezaplatí. Potvrdil, že se praktičtí lékaři dohodli, že se pohotovost bude držet pouze do 22:00 hodin. Opět jim zákon, ani vyhláška nenařizují držet pohotovost nepřetržitě.
Z toho, co jsem zjistila, jsem pochopila, že vlastně musíme být rádi, že pohotovostní služba funguje aspoň takto. „A proč na pohotovosti nevydají pacientům aspoň léky, které překlenou čas do pondělka?“ divila jsem se. A zase jsem si vyslechla dlouhý výklad o tom, že výdejny byly zrušeny a oni nemohou jen tak odsypat pár léků bez krabičky a příbalového letáku. To prý není dovoleno. „A proč třeba lékař v tomto případě nezavolá do nemocnice a nepožádá na oddělení o krabičku antibiotik, která tam určitě mají?“ ptala jsem se. „Taková spolupráce prostě možná není a ptejte se na ministerstvu zdravotnictví, proč tomu tak je.“
A tak jsem před koncem loňského roku zamířila na ministerstvo zdravotnictví. Potvrdili, že se opravdu pohotovost slouží na bázi dobrovolnosti, vysvětlili, že ministr chce tuto praxi změnit a chystá nové zákony, které by měly řešit dostupnost pohotovosti a také vyjasnit, jak to v praxi má být s pohotovostí v nemocnicích. Jenže nové zákony – to je běh na dlouhou trať a nemocní, kteří potřebují ošetření právě nyní, na ty nové zákony čekat nemohou. „To máte pravdu,“ potvrdil tehdejší mluvčí Tomáš Cikrt a dodal, že proto je zapotřebí, aby pohotovost, kterou řídí záchranná služba jakéhokoliv kraje a zvlášť, když je v objektu nemocnice, s touto nemocnicí spolupracovala.
„Ale to se neděje!“ řekla jsem. Tomáš Cikrt se vyjádřil, že je to špatně a dodal, že léky by na pohotovosti měly být a pokud tam nejsou, tak by si je měl lékař zajistit v nemocnici. „No jo, ale takhle to prostě v praxi není! Alespoň v Benešově!“ tvrdila jsem. „My tady nemáme žádné stížnosti na nedostupnost lékáren ve večerních a nočních hodinách! Ani nemáme stížnosti na špatné fungování pohotovostní služby!“ Pochopila jsem, že se nedomluvíme.

Až budete muset na pohotovost a budou vám předepsány léky, žádejte, aby vám je dali.
Říkejte lékaři, že je mají mít a pokud je nedostanete a získáte pouze recept, se kterým máte jet ještě dalších několik desítek kilometrů, potom pište stížnosti na ministerstvo zdravotnictví, aby tam věděli, že je to problém a aby do těch nových zákonů také zanesli, že pohotovost musí být v nějaké dostupné vzdálenosti, stejně jako nonstop lékárny. Přece není možné ujet 140 km, abychom získali potřebný lék. A také je naprosto nepřijatelné, aby péče o naše domácí mazlíčky byla kvalitnější než péče o lidi. A pokud někdo tvrdí, že u veterináře musíme službu zaplatit, tak je zapotřebí připomenout, že si platíme zdravotní pojištění, platíme 90 Kč za pohotovost a doplácíme na léky…

Maria KŘEPELKOVÁ, pořad Černé ovce, který informuje a chrání nejenom spotřebitele

Slovo advokáta

Dnešní slovo advokáta začnu trochu netradičně kupeckými počty. Matematika není mou nejsilnější stránkou, na právnické fakultě se kupodivu nevyučuje a hned na začátku poctivě přiznávám, že jsem při přípravě tohoto článku vycházel z veřejně přístupných statistických a jiných zdrojů, které nemusí být zcela přesné či aktuální, berte mé výsledky proto jako přibližné a orientační. Pro ilustraci situace ve zdravotní péči, kam lékárnické služby spadají, však budou dle mého názoru zcela dostačující.

Podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, v platném znění, je nestátní zdravotnické zařízení, tedy i soukromá lékárna, povinna uzavřít smlouvu s krajem příslušným k vydání rozhodnutí o oprávnění, jestliže o to požádá z důvodu zajištění zdravotní péče v obvodu své působnosti, a na jejím základě se v únosné míře podílet na zajištění potřebných zdravotnických služeb, zejména pohotovostní služby včetně lékařské služby první pomoci atd. Zákon bohužel neukládá kraji konkrétní povinnost uzavření podobné smlouvy iniciovat, nicméně pokud je kraj ochoten a schopen lékařské a lékárenské pohotovosti financovat, k jejich zřízení dojít může a jak je vidět, v některých krajích se tak děje.
Státní ústav pro kontrolu léčiv zveřejňuje na svých webových stránkách www.sukl.cz databázi registrovaných lékáren. Podle údajů, které mají být aktuální ke konci roku 2007, by v naší zemi mělo být celkem 245 lékáren, které mají tzv. rozšířený provoz včetně sobot a nedělí (tyto lékárny jsou však pouze v 75 městech, ve větších městech je takových lékáren víc); lékáren s non-stop pohotovostním provozem je podle tohoto zdroje v celé České republice celkem 19, z toho však plných osm je v Praze; jelikož i zde platí, že v největších městech je takových lékáren víc, lze konstatovat, že pouze obyvatelé pouze 9 (slovy: devíti) českých měst mají jistotu, že pro nezbytné léky nebudou v případě nouze muset jezdit příliš daleko. Těmito „privilegovanými“ městy jsou v abecedním pořadí Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Kladno, Kolín, Ostrava, Pardubice, Plzeň a Praha.

Připomenu, že Česká republika je z hlediska státně správního uspořádání členěna na hlavní město Prahu, která má samostatné postavení dané zvláštním zákonem, dále 13 krajů a pět vojenských újezdů, které pro zjednodušení vynechám, neboť počet jejich obyvatel je vzhledem k počtu obyvatel našeho státu zanedbatelný.
V Praze je z hlediska dosažitelnosti pohotovostních lékáren situace ve srovnání s ostatními městy opravdu výborná, pohotovostních lékáren je zde i z mého laického pohledu dost; ani motorizovaní obyvatelé obcí, které jsou součástí Středočeského kraje a mají do Prahy dobré silniční spojení, si nemusejí příliš stěžovat, obdobně jsou na tom i obyvatelé privilegovaných měst a jejich blízkého okolí. Spoluobčané šesti krajů, konkrétně Karlovarského, Libereckého, Olomouckého, Ústeckého, Vysočiny a Zlínského kraje však ani ve svém krajském městě žádnou pohotovostní lékárnu nemají a nezatlačí-li na volené představitele svých krajů, asi ji hned tak mít nebudou. Co do počtu obyvatel se jedná cca o tři miliony tři sta tisíc občanů, tedy o třetinu naší populace, připočteme-li k tomu obyvatele obcí opravdu vzdálených od správních center svého kraje, troufám si tvrdit, že se problém (ne)dostupnosti pohotovostních lékáren dotýká více než poloviny obyvatelstva naší vlasti.

Každá non-stop lékárna si na svůj noční provoz zřejmě sama nevydělá a lékárníky jistě nelze nutit, aby tyto náklady nesli z vlastní kapsy. Potřeba takových zařízení však objektivně existuje, z rozpočtů všech krajů se zdravotnictví běžně financuje a bývají z nich dotovány i obdobné, ekonomicky ztrátové služby. Nejsem schopen odhadnout, nakolik náročné je najít a zaměstnat lékárníky, kteří budou v pohotovostních lékárnách pracovat i v noční době; z výše uvedeného je však patrné, že je-li dobrá vůle, v některých krajích toto možné je.
Snad si během přípravy další varianty neustále přepracovávané reformy zdravotnictví na podobné kupecké počty jednou udělají čas i odpovědní úředníci ministerstva zdravotnictví, které je ústředním orgánem státní správy pro zdravotní péči a které má dbát na to, aby nedocházelo k situacím podobným té, díky které tento článek vznikl.
Jak je vidět, uvedený problém nevyřeší „neviditelná ruka trhu“, bylo by proto vhodné uložit zajištění lékárenské i lékařské pohotovostní péče alespoň v minimální
míře jako zákonnou povinnost krajům, případně najít jiné řešení, například umožnit a uložit pohotovostním lékařům zajistit vydávání nejnutnějších léků alespoň v akutních případech přímo pacientům. Jezdit si v noci pro léky například z Děčína do nejbližší lékárny, která je v Kladně, je totiž opravdu postavené na hlavu.

JUDr. Martin Sochor, advokát

Přihlásit