Princip černého pasažéra

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Publikováno v časopise 3/2009

Jak vysvětlit princip černého pasažérství u havarijního, resp. jakéhokoliv jiného pojištění?

Je to stejné jako z akční scénky v městské hromadné dopravě. V hlavní roli vystupuje revizor a jako obyčejně se utká s černým pasažérem. „Správňák“ se vytasí s odznakem příslušného dopravního podniku, ten „špatný“ sklopí pohled.
Mělo by nám ho být v tu chvíli líto? Není černý pasažér spíš dobrým statistikem? Stačí počítat – jízdenka za pětadvacet a pokuta za sedm set. To dává přibližně 30:1. Pokud ho tedy revizor „nečapne“ víc než jednou za třicet jízd, vyhrál a zaplatil na pokutách méně než za jízdné. To má ale jeden háček.
I když je naprostá většina poskytovatelů městské hromadné dopravy dotována ze strany měst a obcí, zadarmo nejezdí. A ostatní platící cestující tak úspěšné černé pasažéry nechtěně sponzorují. Navíc ona „úspěšnost“ se dá poměrně rychle navýšit například volbou večerních hodin, kdy je kontrol poskrovnu.
Říkáte si, co to má společného s havarijním pojištěním? Stačí černého pasažéra přejmenovat na silničního piráta a revizora převléct za „dopraváka“. Co se bude dít? Když chce někdo porušovat dopravní předpisy, má poměrně velkou pravděpodobnost, že unikne pozornosti mužů zákona.
Jednak může, stejně jako černý cestující, volit správnou dobu projížďky a ono ani ve hlavním dopravním čase není dozor policie příliš patrný. Jinak by bylo také těžké vysvětlit, že jsou někteří účastníci silničního provozu stále držiteli řidičského oprávnění.
Pokud se zamyslíme nad smyslem havarijního pojištění, tedy že kryje škodu na vlastním autě, když nejde úhrada z povinného ručení viníka – druhé strany... Nutně vychází, že na vině stál ten, kdo si vůz pojistil. A kdo má tedy větší motivaci pořídit si havarijní pojištění? Ten kdo se bojí (nebo dokonce tuší), že bude havarovat vlastní vinou.
Samozřejmě musíme vzít v potaz majitele nových vozidel, u kterých i menší „ťukanec“ od nezjištěného viníka na parkovišti bude otázkou desetitisíců. A jsou i řidiči opatrní, kteří se rádi cítí bezpečně a proto se pojistí. Jenomže stále se vracíme k tomu, že motivaci má nejspíš ten, který s nehodami jaksi počítá – ať už jezdí nebezpečně, nebo jen najezdí mnoho kilometrů.
Pojišťovny sice mají poměrně promyšlený systém, jak si za takové riziko nechat připlatit. Přes veškeré posuzovací nástroje ale nemohou zjistit všechno. Třeba to, že klient způsobil dvě nehody za poslední měsíc, které vyřešil takříkajíc „domluvou na místě v hotovosti“, neodhalí. A velká nehoda je přitom u takového klienta spíš otázkou času než pravděpodobnosti.
Slušní a málo jezdící řidiči tak část ze svého pojistného musí věnovat na předem nepodchycené hříšníky – černé pasažéry. O to je jejich pojistka samozřejmě dražší. Stejně jako v tramvaji „kusem“ jízdenky sponzorují nešvary druhých...
Samozřejmě – čím více otázkami nás bude pojišťovna při uzavření smlouvy „obtěžovat“, tím větší je pravděpodobnost, že dobře filtruje své klienty. Tedy že každý platí přibližně za to, jaké představuje riziko. U ústavů, které se na mnoho věcí neptají, bude „průměrování“, které uškodí méně rizikovým majitelům aut, větším nešvarem.


Přihlásit