Obal je v podstatě ring, v němž se střetává několik protichůdných zájmů. Na jedné straně musí dávat zákazníkům pravdivé informace o kupovaném produktu a na druhé stojí stará obchodnická pravda, že obal prodává, a s ní spojená snaha zvýhodnit výrobek před konkurencí. V tomto nelítostném zápasu musejí mít navrch zájmy spotřebitelů a platí, že etiketa slouží především pro jejich informování.
Základní povinné údaje na potravinách
- název potraviny
- seznam složek
- zvýraznění všech alergenních složek
- množství složek zvýrazněných v názvu, na obrázku nebo typických pro daný výrobek
- čisté množství potraviny
- datum trvanlivosti nebo použitelnosti
- zvláštní podmínky uchování nebo podmínky použití
- adresa výrobce, prodejce nebo dovozce
- ve vybraných případech země původu
- návod k použití, je-li nutný
- obsah alkoholu u nápojů s více než 1,2 % alkoholu
- výživové údaje
„Biblí“ označování potravin je evropské nařízení č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům. Předpis byl vydán v roce 2011 a od prosince roku 2014 v celé Evropské unii sjednocuje okruh povinných údajů na balených potravinách a způsob, jakým mají být na obalu uvedeny.
Nezbytné údaje v českém jazyce musíme najít na každé balené potravině. Mohou být natištěny přímo na obalu nebo na pevně připojeném štítku. V každém případě se uvádí tak, aby je nikdo nemusel složitě hledat a mohl si je bez obtíží přečíst. Proto se klade velký důraz na dostatečný kontrast písma a pozadí. Rovněž byla zavedena minimální velikost použitého písma. Ta se odvíjí od největší plochy obalu. Pokud je větší než 80 cm2, musí být výška malých nízkých písmen, například „v“, „n“ nebo „x“, nejméně 1,2 mm, u obalů s menší plochou pak 0,9 mm.
Fair play
Informace o potravinách musejí být pravdivé a nesmějí zákazníky klamat ve složení potraviny, jejím původu, vlastnostech, způsobu výroby, trvanlivosti nebo množství. Za klamání se považuje jak záměrné uvedení nesprávných údajů, tak nedodržení deklarovaných hodnot, byť neúmyslné. Také není dovoleno vychvalovat potravinu za něco, co je samozřejmé. Příkladem by mohl být nápis „bez konzervantů“ na bílém jogurtu. Ten totiž konzervanty vůbec obsahovat nesmí, tudíž se jejich nepřítomností nemůže ani chlubit. Stejnými pravidly férovosti se řídí i všechny použité obrázky, ani ty nesmějí vyvolávat jakékoliv mylné dojmy.
Jak ti říkají?
Nejdůležitější a také nejzapeklitější je název výrobku. Na obalu běžně najdeme dva. První z nich je obchodní a jedná se o marketingové jméno nebo obchodní známku, například označení „Nutella“. Druhým je takzvaný zákonný název, což je pojmenování, které potravině dává příslušná legislativa. Pokud potravina speciální zákonné jméno nemá, vytváří se na základě jejího popisu. V případě zmíněné Nutelly je na boku sklenice popisné označení „pomazánka lískooříšková s kakaem“.
Volba správného zákonného nebo popisného názvu je klíčová. Výrobce se tím totiž buď zavazuje k určitým kvalitativním požadavkům, které na příslušně pojmenovanou potravinu kladou speciální předpisy, nebo se jim vyhýbá. V našich testech jste mohli najít mnoho ukázek „šikovně“ zvolených jmen – například vepřové maso ve vlastní šťávě není totéž co vepřová konzerva. V prvním případě musí být obsah masa alespoň 70 %, ve druhém není minimální množství stanoveno. Velký rozdíl je také mezi zákonným názvem „oříšková oplatka“ a popisným „oplatka s oříšky“. První musí obsahovat alespoň 2,5 % oříšků, u druhé spodní hranice neexistuje.
V řadě případů musí být název doplněn speciálními informacemi, například upozorněním na obsažená náhradní sladidla. Pouhé uvedení sladidel v seznamu složek nestačí. Podobně musí být spotřebitel upozorněn názvem „s přidanou vodou“, pokud masný výrobek v podobě kusu čerstvého masa nebo ryby obsahuje více než 5 % přidané vody.
Seznam složek
Přiznání použitých surovin považujeme dnes za samozřejmé, avšak ještě před 30 lety bychom složení na obalu hledali marně. Na začátku výčtu ingrediencí najdeme složky, které výrobce použil v největším množství, následující se uvádějí sestupně. Toto řazení neplatí pro ingredience s nižším než 2% podílem, ty mohou být uvedeny v libovolném pořadí. Mezi složky potravin patří i přídatné látky. Vlastní přídatná látka může být napsána pod svým názvem nebo E kódem a u každé se musí zároveň uvádět kategorie, do které patří, například emulgátor, sladidlo nebo zahušťovadlo.
Do seznamu se píší téměř všechny obsažené přísady. Pokud výrobce používá surovinu, která je sama složena z dalších složek, do seznamu finálního výrobku se musejí uvést i tyto „podsložky“. To znamená, že do složení lahůdkového salátu nelze napsat pouze „majonéza“, ale musíme se dočíst, z čeho se skládá. Způsoby praktického provedení jsou dva. Buď je možné za název majonézy uvést složky v závorce, nebo je lze uvést bez závorky jako složky celého výrobku a slovo majonéza ze složení zmizí.
Za ingredience se považují i jedlá střívka masných výrobků a jako taková se rovněž promítají ve složení. Naopak uzeniny v nejedlých střívkách musejí nést upozornění, že jejich obal není určen ke konzumaci.
O některých přísadách však lze beztrestně pomlčet. Pokud se do potraviny (kromě masných výrobků) přidává méně než 5 % vody, na obalu se to nedočteme. Stejně tak se nedozvíme o vodě použité pro obnovu sušených či koncentrovaných složek, což je typické například u džusů z koncentrátu.
Pojmenovávání ingrediencí je svázáno řadou pravidel. V případě rostlinných olejů se musí vždy uvést, z jaké konkrétní rostliny pochází, u částečně nebo plně ztužených tuků se uvádí i příslušný stupeň úpravy. Svůj zvláštní význam má i slovo „maso“. Ve složení tento pojem zahrnuje pouze maso s omezeným obsahem tuku a šlach. A přísně se chrání pojmenování mléka, jogurtu, sýru, másla nebo smetany. Smějí se použít jen pro pravé mléčné výrobky, nikoliv pro jejich náhražky, například sýry s rostlinným olejem.
Potraviny s nečitelnými etiketami nebo výrobky zcela bez českých etiket určitě nekupujte a vyhýbejte se i výrobkům s nečitelným nebo chybějícím datem trvanlivosti. Za nejvýznamnější lze považovat informace o složení. Zde si kromě podílu důležitých složek můžete ohlídat i případné potravinové alergeny. Doporučujeme sledovat i skladovací podmínky. Stává se, že místo v chladničce vyžadují i výrobky, které tak podle obalu nevypadají, například nepasterovaný džus v krabici nebo chlazená polévka v zavařovací sklenici.
Počtářská pětiminutovka
Když výrobce v názvu, na obrázku či kdekoliv jinde na obalu zmíní některou z obsažených složek, musí v seznamu uvést i její podíl ve výrobku. Ten se uvádí v hmotnostních procentech a vyjadřuje, kolik suroviny se přidalo v okamžiku výroby. Pravidla však nejsou úplně jednoznačná a výrobcům se nabízí řada možností, jak nás vyzkoušet z matematiky.
Například u jahodového jogurtu se chce zákazník dočíst, jaký podíl jahod obsahuje finální výrobek. V ideálním případě se to z obalu dozví. Je však třeba mít se na pozoru, protože obsah jahod není totéž, co například „jahodový přípravek“. V takovém případě je třeba zapojit znalost matematiky ze základní školy. Když výrobce napíše, že jogurt obsahuje 20 % jahodového přípravku a v něm je 60 % jahod, musíme spočítat, kolik je 60 z 20 % (20×60/100), čímž dojdeme k 12% podílu v celém jogurtu.
Další háček číhá v konzervách. Pokud složení sardinek v tomatě deklaruje, že obsahuje 70 % ryb, říká se tím, kolik ryb se do konzervy vložilo při plnění. Během záhřevu při konzervaci se však z ryb uvolňují tuk a voda, takže po otevření plechovky můžeme najít pevného masa výrazně méně. Z hlediska označení je to však v pořádku, množství ve složení se vztahuje na okamžik výroby a nemusí být totožné s pevným obsahem hotového výrobku. Proto se někdy údaje o množství doplňují hvězdičkou s vysvětlením, že sterilace může způsobit úbytek hmotnosti.
V řadě případů hmotnost vstupních surovin převyšuje hmotnost výsledného výrobku. Typickým příkladem je sušený trvanlivý salám. Pokud by se obsah masa deklaroval v procentech, bylo by ho více než 100 %. Proto se v těchto případech namísto procent uvádějí gramy masa použité na výrobu 100 g produktu.
Alergikům na pomoc
Nařízení č. 1169/2011 přineslo i novou povinnost zvýrazňovat ve složení alergeny použité při výrobě. Oficiálně jde celkem o 14 látek a od prosince 2014 musí být přítomnost každé z nich patrná již při letmém pohledu. Výrobci to vyřešili různě, používají kapitálky, proložené písmo nebo alergeny podtrhávají.
Potravinové alergeny
- obiloviny obsahující lepek (pšenice, žito,ječmen, oves)
- korýši
- vejce
- ryby
- arašídy
- sójové boby
- mléko a laktóza
- mandle, lískové ořechy, vlašské ořechy, kešu ořechy, pekanové ořechy, para ořechy, pistácie, makadamové ořechy
- celer
- hořčice
- sezam
- oxid siřičitý
- vlčí bob (lupina)
- měkkýši
Řada firem navíc bere v potaz, že alergeny se do výrobku mohou vloudit neúmyslně. Například prachové částice mouky ve vzduchu se dostanou i do výrobku, který ji obsahovat nemá. Množství těchto alergenů by mělo být velmi malé, ale výrobci si rádi kryjí záda a na obalech o potenciálním riziku dobrovolně informují, nejčastěji sdělením typu „výrobek může obsahovat stopy lepku“. To máme chápat tak, že se mouka ani lepek záměrně nepřidávají, ale mohly by se v nepatrném množství v potravině objevit.
Bohužel žádný předpis zatím přesně neříká, kolik je „stopa“, a každý stát Evropské unie na věc nahlíží jinak. V České republice se o stopě mluví tehdy, když laboratoř umí danou látku v potravině najít, ale protože jí je velmi málo, není schopna stanovit její množství. V každém případě jsou informace o stopovém množství pro alergika velice nepříjemné, nedá se totiž obecně říct, zda mu uškodí, či nikoliv. Proto je nutné, aby každý věděl, jak moc citlivě reaguje, a podle toho se potenciálně rizikovým výrobkům vyhýbal.
Kolik toho vlastně je
Informace o hmotnosti nebo objemu výrobku se zdá být zcela jasná a jednoduchá. Logicky vzato by při převážení čistého obsahu měla váha ukázat číslo uvedené na obalu. Tak tomu ale nemusí být vždy. České komoditní vyhlášky, které upravují podmínky výroby jednotlivých druhů potravin, totiž stanovují, o kolik nižší může skutečná hmotnost být. Povolené záporné hmotnostní odchylky závisí na velikosti balení a zpravidla nepřesahují 10 % z deklarované hodnoty.
Pokud třeba u litrového oleje doma naměříte jen 990 ml, je to v pořádku, stejně tak může 200g sýr ve skutečnosti vážit jen 190 g. Výjimku však nedostaly všechny druhy potravin, například balené ovoce nebo chlazený hotový pokrm musí deklarovanou hmotnost dodržet. Podobný režim tolerovaných odchylek platí i pro výrobky (nejen potravinářské), pokud údaj o jejich množství provází symbol "℮".
Vedle celkového objemu nebo hmotnosti se v určitých případech uvádí i hmotnost pevného podílu. Týká se to potravin prodávaných v nálevu. I tady je pár záludných výjimek – za nálev se totiž nepovažuje třeba olej nebo tomatová omáčka, u sardinek v obou zmíněných úpravách se proto gramáž pevného masa psát nemusí. A také pozor na to, že do hmotnosti pevného podílu se započítává veškerý netekutý obsah, například u nakládaných okurek i cibule a koření.
U koho si stěžovat?
Potraviny nelze uvádět na trh anonymně, ale pouze s adresou toho, kdo za ně zodpovídá. Není striktně dáno, že musí jít o výrobce, na obalu proto můžeme najít i adresu prodejce nebo dovozce. V každém případě to však musí být adresa podnikatele usazeného v Evropské unii.
Většina zákazníků se zajímá o zemi původu potravin. Tady je nutno upozornit, že sice jde o jeden z povinných údajů, ale na všech potravinách ho nenajdeme. V současné době se země původu musí uvádět u ovoce a zeleniny, masa, ryb, vajec, vína, medu, olivového oleje a chmelu. Pro ostatní povinnost obecně neplatí. Nicméně pokud by ze způsobu prezentace jakékoliv potraviny mohl vzniknout dojem, že pochází odjinud než ve skutečnosti, musí se země původu zmínit. Uvidíte-li slovenské slané tyčinky s italskou vlajkou na obalu, může to vypadat zvláštně, ale pokud je pravý původ tyčinek přiznán, je vše v pořádku.
Specialitou je nově zaváděné označení „česká potravina“. Od ledna příštího roku jej bude moci nést pouze výrobek vyprodukovaný v České republice s minimálně 75% podílem českých surovin. Mléko, víno nebo nezpracované potraviny budou muset být 100% tuzemskými produkty.
Do kdy to vydrží?
S výjimkou zvlášť vyjmenovaných potravin musí každý obal nést buď datum trvanlivosti, nebo použitelnosti. Mezi oběma daty jsou zásadní rozdíly.
Potraviny, které nemusejí mít datum trvanlivosti
- neupravované čerstvé ovoce a zelenina
- vína
- nápoje obsahující nejméně 10 % alkoholu
- pekařské výrobky, které mají být spotřebovány do 24 hodin od výroby
- ocet
- sůl
- cukr
- cukrovinky vyrobené téměř výhradně z ochucených nebo přibarvených cukrů
- žvýkačky
Přísnější je datum použitelnosti – „spotřebujte do“. Po jeho uplynutí se potravina již nepovažuje za bezpečnou, nesmí se prodávat a ani by se neměla konzumovat. Samotné datum se uvádí v pořadí den, měsíc a rok. V případě potravin s dobou použitelnosti kratší než tři měsíce se uvádí jen den a měsíc.
Druhou možností je datum trvanlivosti. Má trochu jiný význam, potravina může být bezpečná i po jeho uplynutí, dokonce je možné ji poté prodávat, pokud je ještě v pořádku. V závislosti na formátu data se uvádí slovy „minimální trvanlivost do“ (den, měsíc rok) nebo „minimální trvanlivost do konce“ (měsíc, rok nebo pouze rok). Pokud se datum uvádí bez konkrétního dne, považuje se za konec trvanlivosti poslední den uvedeného měsíce či roku.