Kolik stojí fotbalový dres?

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 4.8.2016    Publikováno v časopise 8/2016

Fotbalový šampionát je za námi, další veliká sportovní událost v podobě letní olympiády však právě začíná. Podobné příležitosti více než kdy jindy doprovází prodej dresů, triček, trenýrek a dalšího oblečení, kterým fanoušci vyjadřují podporu svým favoritům. Za velkou slávou a myšlenkou fair play se však ukrývá utrpení lidí, kteří do úmoru šijí a šijí. dTest se proto ve spolupráci se zahraničními partnery rozhodl zúčastnit projektu, který mapoval a hodnotil takzvanou společenskou odpovědnost obchodních řetězců se sportovním oblečením.

Drobná Kambodžanka se sklání nad žehlicím prknem se šedivým dámským trikem. Nožní pumpou vhání pod triko teplý vzduch, který uhlazuje látku, žehličkou dorovnává zbylé sklady a pomačkání. Větrák na stěně je sice zapnutý, ale potůčkům potu na tváři dělnice nezabrání. Směna začíná v sedm hodin ráno, okolní teplota v průběhu dne běžně dosahuje 30 °C. Žena obvykle dělá přesčasy, musí totiž vydělat dost peněz, aby zabezpečila své dvě děti.

Than Mak pracuje v kambodžské továrně čínského vlastníka Jiun Ye, která zásobuje sportovním oblečením evropský obchodní řetězec Decathlon. Patří mezi více než 1800 zaměstnanců, kteří v roce 2015 pracovali do omdlení. Nebylo to pro ni poprvé a sužuje ji obava, že ani naposledy.

„Je to těžká práce. Tehdy jsem se opravdu necítila dobře. Zeptala jsem se svého nadřízeného, zda bych mohla odejít ve čtyři odpoledne po pracovní době, ale odmítl. Měla jsem pracovat přesčas až do šesti do večera. Odpoledne jsem ještě požádala o přestávku, špatně se mi dýchalo. Vedoucí mi řekl, že není nikdo, kdo by mě v práci nahradil,“ popisuje Than Mak den, kdy před dvěma lety poprvé v práci zkolabovala.

Tenkrát jí před čtvrtou hodinou odpoledne vyklouzla žehlička z rukou a skácela se k zemi. Poslední, co si pamatuje, jsou obličeje kolegů, kteří k ní hned běželi. Jeden byl naštěstí tak blízko, že Than Mak při pádu zachytil. Po dvou hodinách odpočinku byla opět vyslána do práce. Druhý den přišla v sedm ráno jako obvykle.

Fakta z kambodžského oděvního průmyslu

  • V oděvním průmyslu pracuje zhruba 600 tisíc lidí.
  • Z 86 % jde o ženy.
  • Počet výrobních závodů: 655
  • Podíl průmyslu na HDP: 10,2 %
  • 70–80 % oděvní výroby jde na export.
  • Minimální mzda činí 123 eur.

Pravidla existují, ale nedodržují se

Respektování a dodržování pracovních práv zaměstnanců v exportních a subdodavatelských závodech v Kambodži monitorovala v roce 2014 mezinárodní nevládní organizace Human Rights Watch.

V jejích seznamech častých prohřešků se objevují vynucované přesčasy a postihování zaměstnanců, kteří se jich nechtějí účastnit, nedostatek přestávek k odpočinku, odpírání nemocenské i pracující děti. K tomu se řadí další závažná témata, jakými jsou nízká minimální mzda, diskriminace těhotných žen, sexuální obtěžování, odpírání benefitů spojených s mateřstvím a nerovnosti mezi platy mužů a žen.

Kambodžské ministerstvo práce evidovalo v uplynulém roce kolaps 1806 dělníků a dělnic ve 32 továrnách po celé zemi. Podle expertů z Mezinárodní organizace práce (MOP) stojí za jejich vyčerpáním kombinace špatné výživy, nedostatečné ventilace a cirkulace vzduchu na pracovišti a k tomu velké množství přesčasů.

Nedodržování sociálních, pracovních a environmentálních standardů patří v Kambodži k obvyklým jevům. Nejde přitom jen o továrny, které vyrábějí pro západní obchodní řetězce se sportovním zbožím, nedostatky se týkají i výrobců konkrétních značek a s největší pravděpodobností i dalších druhů zboží. Přesné údaje, kolik zde pracuje lidí, se rozcházejí, přibližně je to však kolem 600 tisíc. Zhruba třetina exportu míří z Kambodže do Evropské unie, což z EU činí největšího odběratele kambodžské produkce. V rámci Unie putuje nejvíce zboží do Německa, Velké Británie a Francie, odkud se nejspíš dostává dál na menší trhy.

Dřina, pot a málo peněz

V rozvojových zemích vznikly v posledních letech milióny pracovních příležitostí, což pro některé znamenalo velký benefit. Pro zaměstnance samotné však bývá obtížné pracovat v podmínkách, které neodpovídají místní legislativě ani mezinárodním úmluvám.

Jednu z nich představují krátkodobé pracovní úvazky na tři až šest měsíců, které zaměstnavatel průběžně obnovuje někdy i po celé roky. Přestože mezinárodní konvence i samotné kambodžské právo považují vykořisťování dělníků krátkodobými smlouvami za nelegální, praxe beztrestně pokračuje. Hlavním účelem používání tohoto nástroje je, že drží zaměstnance v nejistotě a obavách o práci. Lze s nimi snáz manipulovat a porušovat další předpisy. Podle Human Rights Watch a nezávislé investigativní společnosti Danwatch, která pro nás a naše zahraniční partnery situaci v Kambodži monitorovala, se například mnozí neodváží vzít si ani nemocenskou kvůli všudypřítomné hrozbě neprodloužení smlouvy.



Továrny v Kambodži často zaměstnávají dělníky na tři až šest měsíců několikrát po sobě, místo aby jim nabídly smlouvu na dobu neurčitou. Obavy o práci tak tlumí odvahu zaměstnanců ozvat se, i když jsou porušována jejich práva.

Podle šetření Danwatch charakterizují kambodžský oděvní průmysl do značné míry přesčasy, často neplacené. Místní právo přitom limituje přesčasy na 12 hodin týdně (nad odpracovaných 48) a dvě hodiny denně. Přesčas by se měl vztahovat pouze na „výjimečnou a neodkladnou práci“. Kambodžské pracovní právo dále definuje přesčasy jako dobrovolné a zaměstnavatel nesmí postihovat zaměstnance, pokud na ně nepřistoupí. Práce navíc (po osmihodinové pracovní době) by měla být navíc i zaplacena.

Z rozhovorů se zaměstnanci napříč továrnami vyplynulo, že tyto podmínky dodržovány nejsou. V továrně Shenzhou se pracuje šest dní v týdnu od pondělí do soboty, pracovní doba trvá od sedmé hodiny ranní do šesti večer s hodinovou přestávkou na oběd. Celkem je to deset hodin denně, osm z nich se počítá jako běžná pracovní doba, zbylé dvě hodiny se považují za přes­čas. Za týden zaměstnanec Shenzhou odpracuje šedesát hodin, což je přípustné maximum podle kambodžského práva i podle kodexů nakupčích. Jakýkoliv časový přesah znamená porušení těchto pravidel.

Příliš mnoho odpracovaných přesčasů v kambodžských oděvních továrnách však při svém šetření odhalily jak Human Rights Watch, tak MOP i nezávislá organizace Workers Rights Consortium. Přestože existují lidé, kteří si přesčasy chtějí zajistit vyšší příjem, mnoho jiných si stěžovalo, že jim nadřízení vyhrožují propuštěním nebo neprodloužením smlouvy, pokud odmítnou pracovat nad rámec běžné pracovní doby. Jsou zdokumentovány případy, kdy přepracovaní lidé kolabují i umírají. Za vynucenou práci navíc nezřídka nedostávají žádné příplatky.

Problémů s pracovní a zaměstnaneckou politikou je však daleko více. Výjimkou není sexuální obtěžování žen, které tvoří významnou pracovní sílu v oděvnictví. Těhotné ženy se snaží svůj stav tajit co nejdéle, protože bývá běžnou praxí, že jim zaměstnavatel v souvislosti s mateřstvím neobnoví pracovní smlouvu. Přitom podle místního práva mají zaměstnankyně nárok na tři měsíce mateřského volna, a pokud předtím pracovaly déle než rok v kuse, pak i zaplaceného.

Kambodža podle MOP patří mezi země s nejnižší dělnickou minimální mzdou, která v oděvním závodě činí zhruba 140 amerických dolarů měsíčně. Pro srovnání – Číňané nebo Korejci si za stejnou práci vydělají 800 dolarů. Ženy v Kambodži se navíc ani nemohou spoléhat, že jejich mzda bude stejně vysoká jako u mužů. Podle průzkumů byla ženská mzda před osmi lety nižší o 13 % než mužská, v roce 2009 činil rozdíl necelých 12 %.

Oděvní průmysl se v Kambodži vyvíjel od 90. let, kdy skoro neexistoval, až dodnes, kdy míří až 80 % jeho výroby na export. V polovině 90. let přispěchali asijští investoři, aby využili toho, že kambodžská textilní výroba není zatížena omezením v obchodování s evropskými a americkými trhy v podobě exportních kvót. Oděvní průmysl tak nastartovaly zahraniční investice primárně z okolních asijských oblastí, jako jsou Hong Kong, Singapur nebo Tchaj-wan.

Když na konci roku 2004 skončila platnost dohody (Multi Fibre Arrangement), která do té doby uvalovala na řadu zemí třetího světa celní kvóty, uvolnil se obchod s textilními výrobky mezi rozvojovými zeměmi a Západem. Zpočátku to vypadalo, že taková situace může být pro malé vývozce, jakým byla Kambodža, likvidační. Kambodžský textilní a oděvní průmysl však navzdory předpovědím pokračoval a pokračuje ve své expanzi i přes těžkou ránu, kterou pro něj představovala hospodářská krize v letech 2008 až 2011. Spolu s tím, jak se ekonomika vzpamatovávala, se ve dvou konkurenčních zemích – Vietnamu a Číně – zvedly platy a ubylo práce, která se přesunula do Kambodže. Textilní průmysl v Kambodži přináší nejvíce zahraniční měny do státní kasy a podílí se více než 10 % na HDP.

Co na to západní prodejci?

Obchodní společnosti, které dovážejí textilní zboží z Kambodže, se musejí řídit tamní legislativou. Podle MOP jsou textilní a oděvní dělníci a dělnice pod ochranou kambodžské ústavy, pracovního zákona (Labor Law of Cambodia), nařízení královské vlády a ministerstva práce, odborových dohod a dalších úmluv, které Kambodža ratifikovala.

Vedle národní legislativy existuje ještě řada mezinárodních doporučení a standardů, které popisují odpovědnost společností zajistit dodržování lidských a zaměstnaneckých práv. Legislativní ukotvení vypadá neprůstřelně, problémem je však jeho prosazování a kontrola.

„V továrnách, kde se šije, jsou problémy s lidskými právy a nucenými přesčasy. Na bavlníkových polích existuje dlužní otroctví. S barvením látek jsou spojeny problémy dopadu na životní prostředí, kdy se chemikálie vypouštějí do okolních řek,“ popisuje šíři případů porušování pravidel Morten Lehmann z kodaňské konzultantské firmy Bindslev a bývalý šéf oddělení CSR (korporátní společenské odpovědnosti) v jedné dánské oděvní společnosti.

Jak probíhal průzkum?

Výzkum se soustředil na obchodní řetězce se sportovním oblečením, tedy s oděvy určenými pro sportovní aktivity. Cílem bylo poskytnout spotřebitelům informace o přístupu těchto společností k zodpovědnému chování svých dodavatelů, kteří se podílejí na výrobě oblečení privátních značek i značkového oblečení.

Do průzkumu byly zařazeny dvě skupiny prodejců – s vlastními značkami sportovního oblečení (například Decathlon, Intersport, Sports Direct) a bez vlastních značek nebo s jejich zanedbatelným podílem (například Foot Locker). Na našem trhu se v současnosti nacházejí pouze čtyři ze sledovaných – Decathlon, Intersport, Foot Locker a Sports Direct.

U obou skupin jsme zjišťovali, jak mají nastavená pravidla pro své dodavatele. Všichni prodejci sportovní oblečení uvádějí na trh, žádný z nich se však neúčastní na jeho výrobě (střih, šití, úprava oděvů). Žádný prodejce nevlastní nebo neprovozuje závod pro výrobu produktů vlastní značky. Většina z nich deklaruje, že je „závislá na výrobě třetí strany, která dodává požadovaný standard kvality a řídí se při výrobě doporučeními, která jsou v souladu se zákonem“.

Jak daleko sahá zájem prodejců?

Společenská odpovědnost firem (Corporate Social Responsibility) představuje zohlednění férových sociálních, ekonomických a ekologických hledisek v každodenním fungování. Jde o dobrovolný závazek chovat se odpovědně k prostředí a společnosti, kde se podniká. Profitovat z toho mohou samy společnosti. Svým odpovědným přístupem získávají lepší reputaci a zvyšují svou důvěryhodnost.

Ve společném projektu se zahraničními partnery jsme se rozhodli zmapovat odpovědnost sportovních prodejních řetězců a nasbíraná data vyhodnotit.

Celkové hodnocení reflektuje jejich přístup k sociálním a lidskoprávním tématům, k životnímu prostředí, obchodní etiku, další případné iniciativy v otázce společenské odpovědnosti a transparentní chování. Výzkum se týkal 16 obchodních řetězců včetně 12 prodejců, kteří prodávají zboží pod svými vlastními značkami. Na dotazníkovém průzkumu se podílelo pět z 16 oslovených společností plus dvě další, u kterých probíhalo dotazování jinou cestou. Data k vyhodnocování jsme získávali jak skrze dotazníky, tak z veřejně dostupných zdrojů, a ověřovali je na základě interních dokumentů nebo externích zpráv.

Nejlepší sociální politika: Všichni oslovení prodejci, kteří se rozhodli na výzkumu podílet, se chlubí svou sociální politikou, která má pevné body v různých podobách. Od „sociální listiny“ u Decathlonu až po dlouhý kodex BSCI (Business Social Compliance Iniciative), který přijala společnost Intersport.

U všech přijatých kodexů běžně platí kaskádovitá odpovědnost. Tedy, že dodavatelé jsou povinni komunikovat a uplatňovat požadavky na společenskou odpovědnost po subdodavatelích. Skandinávské společnosti (Stadium, XXL, Sportia/Team Sportia) a Intersport zahrnují do své sociální politiky například nárok zaměstnanců na zdravotní péči a bezpečnost, odmítají dětskou práci. Žádná ze společností však nehovoří o životním minimu, se kterým by měla být srovnávána minimální mzda zaměstnanců jejich dodavatelů. Nejblíže tomuto konceptu je řetězec Sportia/Team Sportia, který však tuto odpovědnost přehrává na dodavatele. Intersport hovoří jen o nutnosti „spravedlivé odměny“ za práci, ale o nutnosti zaplatit pracujícím tolik, aby ze mzdy za běžnou pracovní dobu byli schopni uživit svoji rodinu, mlčí. Co se týká monitoringu, nejdále je Intersport, jehož 95 % dodavatelských závodů prošlo v roce 2015 audity.

Nejlepší environmentální politika: Celkově není ochrana životního prostředí v dodavatelském prostředí hlavním tématem prodejců. Pokud se jí někdo zabývá, pak spíše jen v souvislosti s hotovým výrobkem než s předchozím výrobním procesem. Monitoring výrobního procesu prakticky neexistuje, výjimkou jsou Decathlon, Stadium a XXL. Decathlon implementuje metodu vypočítávání ekologického dopadu svých produktů, které má v plánu označkovat během letošního roku.

Aktivita zainteresovaných stran a transparentnost: Decathlon je jako největší společnost nejvíce vystaven očím veřejnosti a nejvíce se angažuje v komunikaci ohledně obchodu, životního prostředí, sociální politiky i korporátní společenské odpovědnosti s aktivními stranami, které s ním spolupracují. S výjimkou Intersportu XXL se žádná ze společností neúčastní podpory komunit. Intersport poskytuje podporu uprchlíkům v Německu a v rozvojových zemích, XXL podporuje dětskou nadaci a financuje vzdělávání sirotků primárně v rozvojových oblastech.

Informování veřejnosti je v tomto sektoru prakticky nulové, vyjma společností Intersport, StadiumXXL. První dva a Sportia/Team Sportia patří mezi nejtransparentnější prodejce, co se dodavatelů i interní dokumentace týká. Intersport byl obzvláště komunikativní a sdílný ohledně svých dodavatelů, zrovna tak Stadium a XXL. Naproti tomu Decathlon poskytl jen základní údaje bez hmatatelných důkazů.

Celkové hodnocení: Na dobré cestě jsou obchodní řetězce Decathlon, Intersport, StadiumXXL. V průměru skončily Sportia/Team Sportia. Mezi opozdilci, kteří mají co dohánět, jsou společnosti JD SportSports Direct. U zbylých obchodních řetězců jsme nezískali potřebná data, protože nespolupracovaly a informace spojené se svou činností nikde veřejně neuvádějí.

Společenská odpovědnost prodejních řetězců sportovního zboží

Jak hodnotíme:
pracovní podmínky 50%
ochrana životního prostředí 30 %
komunikace zúčastněných stran 10 %
transparentnost 10 %
značka
celkové hodnocení
sociální politika
přístup k životnímu prostředí
komunikace zúčastněných stran
transparentnost
společnost operuje v ČR
XXL uspokojivě (58 %) + + - ne
Stadium uspokojivě (51 %) - + ne
Intersport uspokojivě (45 %) + - - ano
Decathlon uspokojivě (42 %) - - ano
Sportia dostatečně (32 %) - - ne
Team Sportia dostatečně (32 %) - - - - - - ne
JD Sports, Size, Sprinter dostatečně (22 %) - - - - - - - - ano
Sports Direct nedostatečně (9 %) - - - - - - - - ano
Foot locker nedostatečně (3 %) - - - - - - - - ne
Calderon Sport nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Cisalfa Outlet, Longoni, Germani, Este nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Decimas nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Forum Sport nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Sport Zone nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Sportringen nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Universo Sport nedostatečně (0 %) - - - - - - - - ne
Zúčastněné strany, tzv. stakeholders, představují dodavatelé, management, akcionáři, zaměstnanci, odběratelé, případně spolupracující sdružení (například ekologická, lidskoprávní apod.)

Puma, Nike a Adidas

Strach a krátkodobé pracovní smlouvy odrazují zaměstnance v kambodžských oděvních závodech od protestů. Mezi takové továrny patří nejen ty, kde si nechávají šít vlastní výrobky přímo prodejní řetězce. Řadí se sem i globální značky Adidas, NikePuma, jež obavy o své dodavatele odmítají.

Pokud patříte mezi čerstvé vlastníky fotbalového dresu národního týmu jakékoliv země, která se účastnila evropského šampionátu, nejspíš bude na cedulce za krkem napsáno „Made in Cambodia“. Právě fotbalová sláva nás přiměla podívat se, jak se k podmínkám pracujících v rozvojových zemích stavějí výrobci, jejichž logy se trika nejvíce chlubí.

V říjnu roku 2015 jsme kontaktovali společnosti Adidas, PumaNike s dotazem, kde se bude vyrábět sportovní oblečení jejich značek u příležitosti šampionátu Euro 2016.

Zástupci Pumy odpověděli rychle a zaslali seznam továren oblečení pro fotbalový svátek. Ze společnosti Nike odpověď nikdy nepřišla. Z Adidasu jsme se dočkali vyjádření:

„Seznam dodavatelů Adidas Group vyrábějících produkty pro UEFA Euro 2016 zveřejníme příští rok, nejpozději do dubna 2016.“

Poslední březnový den letošního roku jsme stále nevěděli, kde se fotbalové produkty Adidas rodí. Překvapilo nás to, neboť se zveřejněním výrobců svých produktů, jejich jmen a adres neměl Adidas v roce 2013 před světovým fotbalovým šampionátem v Brazílii žádný problém.

Jelikož je oděvní průmysl dlouhodobě obviňován, že jej zajímají více peníze a profit než podmínky, za kterých pracují zaměstnanci jejich dodavatelů, rozhodli jsme pátrat na vlastní pěst. Vedle přímého dotazování jsme nechali vyhledat veřejně dostupné informace a zjišťovali, co na sebe světoznámé značky prozrazují.

Každá společnost zveřejňuje jiné údaje, proto je obtížné je mezi sebou porovnat. V roce 2014 pocházelo 64 % zboží značky Adidas z Asie. Podle jejích vlastních údajů společnost využívá více dodavatelských strategií. Buď získává zboží přímo od dodavatele, nebo si nechává dodávky zprostředkovávat skrze agenty a držitele licence.

Podle počtu zaměstnanců participujících na výrobě produktů Nike lze vyčíst, že pilíř tvoří Asiaté. Celkový počet pracovníků pro Nike celosvětově přesahuje milión, počet továren přesahuje šest stovek. Ve zprávě z roku 2013 Nike uvádí, že společnost pracuje se svými dodavateli napřímo.

Asie je hlavním dodavatelským regionem také pro značku Puma, pochází odtud 89 % zboží. V roce 2013 pocházela necelá třetina výrobků Puma z Číny, z Vietnamu 26 %, na třetím místě asijských dodavatelů byla Kambodža s 9 %.

Cesta do továrny

Na konci ledna letošního roku se naši reportéři vydali do Phnom Penhu, hlavního města Kambodže. S pomocí místního tlumočníka se spletí uliček dostali až k továrně. V miniaturním prostoru ve 30 °C nalezli tři ženy s visačkou „Shenzhou“ na krku. Zde mají vznikat sportovní oděvy značek Adidas, NikePuma. Ženy, které jsou zde zaměstnané, byly zpočátku zdrženlivé, ale posléze začaly vyprávět.

Dozvěděli jsme se, že pracují na krátkodobé pracovní smlouvy, které jsou z pohledu kambodžské legislativy protiprávní. Jak jsme uvedli v hlavním textu, nejde v tomto směru o výjimku. Továrny v Kambodži často zaměstnávají dělníky na tři až šest měsíců několikrát po sobě místo toho, aby jim po čase nabídli smlouvu na dobu neurčitou. Tuto praxi dlouhodobě kritizují experti na lidská práva a upozorňují na ni, protože krátkodobých úvazků zaměstnavatelé zneužívají k diskriminaci žen, odborů a všech, kteří by si chtěli hlasitě stěžovat na špatné poměry v zaměstnání.

Co by měli prodejci dělat jinak?

  • Směrem k dodavatelům: Tlačit na zajištění více smluv na dobu neurčitou pro zaměstnance svých dodavatelů. Implementovat v souvislosti s obchodními aktivitami principy lidských práv, které doporučuje OSN (United Nations Guiding Priciples on Business and Human Rights) v celém dodavatelském řetězci jak v EU, tak mimo ni. Podle těchto pokynů musí EU ochraňovat lidská práva a společnosti mají povinnost je respektovat v celém řetězci dodavatelů. Dobrovolné principy sociální odpovědnosti korporací nemohou respektování lidských práv garantovat.
  • Směrem k zákazníkům: Zajistit více transparentnosti, která by měla být chápána jako pojítko mezi evropskou společností a jejími zákazníky a mezi obchodní společností a jejími dodavateli.
  • Směrem ke všem, kteří se společností spolupracují: Přijmout pro výrobky vlastní značky důvěryhodný systém označování společenské odpovědnosti, jako je například Fair Wear Foundation. Sledování situace a značkování zdůrazňuje důležitost adekvátní minimální mzdy, která by neměla být nižší, než je životní minimum.

Pořád dokola

Dvaadvacetiletá Rachel žije se třemi dalšími ženami v malinké místnůstce bez špetky soukromí.

„Pracuji pro Shenzhou dva roky a jeden měsíc a jsem ráda, že mám práci. Ale žiju pořád ve strachu, jestli mě nevyhodí, když řeknu nebo udělám něco špatně,“ popisuje své pocity mladá žena.

Zaměstnanci s krátkodobými smlouvami mají společné výhody s těmi, kdo pracují se smlouvou na dobu neurčitou. Mají ovšem daleko méně ochrany před vyhozením z práce. Zaměstnavatel se může například rozhodnout, že smlouvu bez vysvětlení neobnoví. Naproti tomu regulérní zaměstnanec dostane výpovědní lhůtu.

Rachel vypráví, jak si po dlouhých vyjednáváních zařídila dva dny volna, aby mohla odjet bratrovi na svatbu.

„Když jsem dostala výplatu, strhli mi za dva dny 26,50 eura. Ale já vydělám denně jen čtyři padesát,“ vypráví, kolik ji stály dva dny mimo práci.

Podle jejího vysvětlení jí byl stržen i bonus, ale neodvažovala se ohradit. Její smlouva totiž byla těsně před vypršením a ona nechtěla přijít o možnost dostat novou. Článek 67 kambodžského pracovního zákona přitom jasně říká, že krátkodobých smluv nesmí být využíváno déle než dva roky. Po uplynutí této doby musí být smlouva změněna na dobu neurčitou.

„Pracovní smlouva na dobu neurčitou je výhodnější. Můžete vydělat více peněz a cítit se daleko bezpečněji. Mohla bych mluvit nahlas, svobodněji a beze strachu. Přestože mi obnovili krátkodobou smlouvu třikrát a dosáhla jsem dvouletého maxima, stejně mi ji nabídli znovu. Přijala jsem, nemám na výběr,“ dodává mladá dělnice a potvrzuje, že v továrně vyrábí oblečení značek Puma a Adidas.

Po setkání s Rachel a jejími kolegyněmi jsme napsali firmě Adidas. Chtěli jsme slyšet, co může firma k této situaci říct, a zjistit, jaké typy výrobků pocházejí z „její“ továrny. Společnost Adidas jen potvrdila, že v továrně vyrábí „oblečení“. K situaci zaměstnanců se vyjádřila následovně:

„Požádali jsme už dříve dodavatele (závod Shenzhou Cambodia Co., Ltd.) o vytvoření plánu a nastavení jasného cíle, aby se postupně krátkodobé smlouvy přeměňovaly na smlouvy na dobu neurčitou. Shenzhou předložil plán minulý rok, ovšem management čelí silnému odporu ze strany zaměstnanců, kteří preferují finanční kompenzaci spojenou s krátkodobými úvazky. Proto se Shenzhou v současné chvíli soustředí na vzdělávání svých zaměstnanců, aby si mohli uvědomit výhodnost dlouhodobých smluv.“

Zatímco zaměstnanci se smlouvami na dobu neurčitou dostávají finanční bonus až po skončení pracovního poměru, ti krátkodobí si přijdou na extra peníze pokaždé, když jejich smlouva vyprší. Rachel vysvětluje, že lidé, kteří kvůli tomu krátkodobé kontrakty upřednostňují, existují. Mají totiž jistotu, že o své peníze nepřijdou, pokud továrna zanikne. Ona a mnoho jejích kolegyň se však zániku nebojí a upřednostnily by jistotu práce a větší finanční bonus v dlouhodobém horizontu.

„Kdybych měla jistotu příjmu na delší dobu, mohla bych posílat rodině více peněz a také bych mohla vydat více za léky, které potřebuji,“ vysvětluje své priority dělnice.

Momentálně si Rachel vydělá i s přesčasy měsíčně kolem 200 eur. Znamená to však pracovat deset hodin denně šest dní v týdnu.


Přihlásit