Jednou se přejíst a rok na to vzpomínat. To je jeden z nemilých projevů sezónnosti ovoce, který se lidé snažili dlouhé věky přelstít. Ukázalo se, že čím méně vody ovoce obsahuje, tím déle vydrží, a tak se objevily sušárny a křížaly. Postupem času se přišlo na to, že vodu lze odstranit i rychleji. Stačilo zralé ovoce podrtit nebo rozvařit a následným pomalým vařením odpařit tolik vody, aby se výsledná hmota nemohla zkazit. Nějakou chvíli to trvalo, ovšem ve srovnání se sušením to bylo bleskurychlé. Tak vznikla povidla, která se tímto způsobem podomácku i ve větším měřítku vyráběla dlouhá staletí.
Tradičně měla povidla široké uplatnění. Sladilo se jimi, přidávala se do kaší, koláčů, našli bychom je v omáčkách pod maso nebo k rybám. Od povidel našich předků se ta současná liší i díky zálibě výrobců přidávat k nim cukr nebo jiná sladidla. Jejich použití snižovalo celkovou známku výrobku.
Náš test se zaměřil na jednodruhová švestková povidla. V laboratoři jsme proto nechali ověřit, zda výrobci nešidili a ke švestkám nepřidali i jablečnou náhradu a zda navážili tolik ovoce, kolik vyžaduje vyhláška nebo kolik sami spotřebitelům slibují na obalu. Na celkové známce se také podílelo senzorické hodnocení a (ne)přítomnost přídatných látek. Dalším zásadním parametrem kvality je refraktometrická sušina. Na obalu je vyjádřena slovy "obsah přírodních sladidel". Nejedná se o množství přidaného cukru, ale o celkový obsah sacharidů ve výrobku. Sledovali jsme také výskyt mykotoxinů a pesticidů.