Černé ovce: Kupte si kuchyň

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 1/2008

Myčka jako pomocník v domácnosti, nebo jen potíž navíc? Ale i s problémy jako přetékání vody, hlučnost či odpadávání izolace se lze vypořádat. 

Nejprve bych chtěla říct, že bych nikdy nevěřila tomu, jak dobrým pomocníkem v domácnosti je taková myčka nádobí. Šéfredaktorka tohoto časopisu mě dlouho přesvědčovala o tom, že bych si myčku měla pořídit. Ale já pořád oponovala, že toho nádobí zase tolik není, že to zvládnu sama, prostě… našla jsem mnoho důvodů, proč zrovna já myčku nepotřebuji.
Jenže pak jsem předělávala kuchyň a myčku si pořídila. Tehdy jsem se firmy, která kuchyň tvořila, neptala, jakou značku myčky mi přiveze. Prostě jsem za všechno zaplatila a začala mýt nádobí. A byla to velká radost. Přestala jsem se zlobit na děti, že všude jsou nějaké talířky a hrníčky a tu svou myčku jsem měla moc a moc ráda. Stala se mým velkým kamarádem. Po osmi letech přestala spolehlivě pracovat. Až tehdy jsem se dozvěděla, že s náhradními díly na myčku zn. Ariston, kterou jsem měla doma, je problém a navíc, že její životnost je právě kolem těch osmi let. Poděkovala jsem své dobré kamarádce – myslím myčce – nechala ji odvést a koupila jsem si myčku novou. To už jsem byla poučena a vybrala jsem si jinou značku. Takovou, která nemá problém s náhradními díly.

Když mi zavolala Taťána Míková, která nás v České televizi informuje o počasí, že má problém s myčkou, neměla jsem žádný problém. Přece samotný fakt, že někdo pracuje v České televizi, neznamená, že nemůže být jako spotřebitel napálen. A tak jsem se jí a jejímu partnerovi, Martinu Lokšíkovi, věnovala úplně stejně jako komukoliv jinému. Dozvěděla jsem se, že si objednali u firmy NUOVI INTERNI ITALIANI kompletní dodávku kuchyně, za kterou zaplatili přibližně 187 000 korun. Dodaná kuchyň vypadá moc hezky (pokud se nechají
stranou nejrůznější reklamace na kvalitu práce), jenže problémy začaly s myčkou zn. Ariston. Nejprve přetékala, takže nemohli mýt nádobí bez kontroly. Brzy zjistili, že myčka je nadměrně hlučná a že z ní něco odpadává. To „něco“ byla izolace.
Pochopitelně se jim to vůbec nelíbilo, nevěděli, co se děje, a proto se podívali do záručního listu, kde se dozvěděli, že v případě závady myčky mají volat modrou linku. Nahlásili závadu a doufali, že jejich myčka bude opravena. Volali mnohokrát. Marně. Výsledek byl jednoznačný. Do 32 dní k žádné opravě myčky nedošlo. Po té přijel servisní technik, který potvrdil, že v zákonné lhůtě třiceti dní nebyl dodán potřebný náhradní díl a doporučil výměnu myčky za novou, bezvadnou. Pan Lokšík s paní Míkovou naštěstí znají svá práva a tak firmě oznámili, že netrvají na vrácení peněz a že chtějí novou myčku, ale jiné značky. Pochopitelně byli ochotni doplatit rozdíl v ceně. Zaměstnanec firmy NUOVI INTERNI ITALIANI se s nimi domlouval na značce, jenže když si vybrali, dozvěděli se, že mohou dostat opět jen Ariston. To se jim vůbec nelíbilo, protože se dozvěděli, že problém, se kterým se setkali, se opět může opakovat a tak trvali na svém. Už se s nimi ale nikdo nebavil. Jednatelka firmy jim sdělila, že vše předala právnímu zástupci. Napsali jemu, že trvají na jiné myčce nebo vrácení peněz. Jenže na to jim advokát už neodpověděl.
A tak jsme firmu navštívili společně s panem Lokšíkem. Chtěli jsme se telefonicky ohlásit, ale telefon hlásil, že je nefunkční. Když jsme s kamerou za zády přišli do firmy, otevřel nám onen zaměstnanec, který s panem Lokšíkem a paní Míkovou jednal. Řekl, že jednatelka firmy sice je přítomna, ale nemá čas, že nejsme ohlášeni. Bránila jsem se, že jsem se snažila volat, ale číslo bylo nefunkční. Dozvěděla jsem se, že mají jiná telefonní čísla a také to, že se mi paní jednatelka věnovat nemůže. Vyměnili jsme si mobilní spojení a rozloučili se. Ještě v domě jsem zavolala jednatelce firmy – z jiného telefonního čísla. I když byla tak moc zaneprázdněna, mobil zvedla. Když zjistila, že jsem to já, odkázala mě na právního zástupce.
Trochu mě udivilo, že reklamaci, která nebyla v zákonné lhůtě vyřízena, musí řešit advokát, ale nemohla jsem nic dělat. Začala jsem volat advokáta. První den jsem nechala vzkaz, druhý den opět a ten třetí jsem se vzbouřila. Nakonec jsem se dozvěděla, že mi pošlou poštou odpověď. No, to bych se načekala. Proto jsem požádala, zda si pro odpověď mohu přijít. V advokátní kanceláři se to moc nelíbilo, ale nakonec přikývli. Dostala jsem do ruky dopis, ve kterém stálo, že firma NUOVI INTERNI ITALIANI chce zorganizovat schůzku dodavatele myčky Ariston, paní Míkové a pana Lokšíka a prý na ni budeme pozváni také. A ještě v dopise stálo, že „klient je pochopitelně připraven nadále korektně jednat s oběma zákazníky a celou událost vyřešit“. Hezké, že? Aspoň nějaký příslib. Jak to dopadne, dnes nikdo neví. Firma vyčítá zákazníkům, že nereklamovali u ní, jenže v záručním listu stálo, že mají volat modrou linku a servisní technik nám potvrdil, že je to jediné řešení. Takže vážně nevím, co chce firma na společné schůzce probírat. Odborník nám potvrdil, že myčka bez izolace může být nebezpečná, ale to asi firmě NUOVI INTERNI ITALIANI nevadí. A tak mají pan Lokšík a paní Míková doma myčku, kterou by neměli používat a čekají, jak firma reklamaci dořeší.

Maria KŘEPELKOVÁ
pořad Černé ovce, který informuje a chrání nejenom spotřebitele

ADVOKÁT RADÍ...

Přiznávám, že jsem v některých věcech konzervativní a nerad měním zažité návyky – možná i proto zatím doma žádnou myčku na nádobí nemáme, byť o tom v poslední době také začínáme vážně uvažovat. Praktické zkušenosti s jejím používáním jsem sice zatím nezískal, avšak to, o čem budu dnes psát, se týká jakýchkoli výrobků, jejichž předpokládaná životnost je delší než záruční doba, ať už se jedná o pračku, vysavač, kávovar nebo o jiné běžné vybavení našich domácností.
Záruční doba při prodeji nepoužitého spotřebního zboží podle občanského zákoníku činí 24 měsíců, není-li zvláštním právním předpisem stanoveno jinak. Tato doba počíná běžet ode dne převzetí věci kupujícím, případně ode dne jejího uvedení do provozu, je-li uvedení do provozu kupujícím objednáno nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a kupující řádně a včas poskytne součinnost potřebnou k provedení této služby. Význam záruční doby spočívá v tom, že během ní je třeba uplatnit práva z odpovědnosti za vady věci, tedy právo na odstranění odstranitelné vady, na výměnu věci, na přiměřenou slevu nebo právo na odstoupení od smlouvy. Tím, kdy a za jakých podmínek náleží spotřebiteli jako kupujícímu volba mezi konkrétními právy z odpovědnosti za vady věci, jsem se zabýval v předchozích článcích – tento příspěvek se proto bude věnovat trochu odlišnému okruhu otázek.
Záruční doba není totéž, co předpokládaná životnost. Bylo by skvělé najít výrobek, který nám vydrží celý život a budou jej používat naše děti a po nich i děti našich dětí – většina věcí bohužel takovou životnost nemá, některé jsou sice konstruovány robustněji, jiné jsou však pouze „na jedno použití“ a většina se nachází někde mezi těmito dvěma extrémy. Aby to nebylo tak jednoduché, platí i to, že jednotliví uživatelé se navzájem liší v míře šetrnosti, s jakou své věci užívají či udržují i tím, jak intenzivně tak činí. Výrobci se pak snaží dosáhnout co nejvyššího zisku při co nejnižších nákladech a prodejci se snaží prodat výrobků co nejvíc. Mají proto zájem na tom, aby životnost výrobku ve skutečnosti nebyla příliš dlouhá – zákazník by byl sice spokojen a možná by jej doporučil i svým známým, ale sám by si nový nekupoval – neměl by důvod nahrazovat něco, co funguje. Pokud však snahu o přiměřené zkrácení životnosti výrobku přeženou, riskují, že tento získá pověst nekvalitního zboží a lidé o takovou značku ztratí zájem.
Někteří prodejci jdou dokonce tak daleko, že svou odpovědnost za objektivně existující vady výrobku včetně těch, které se vyskytnou během záruční doby, zcela záměrně svalují na vrub uživatele – každý z nás se setkal s prodavačem, který reklamaci zamítl s odkazem na to, že vada vznikla nesprávným použitím, nadměrným opotřebením či z jiných důvodů údajně na straně spotřebitele. Výjimkou jsou případy, kdy je na určité exkluzivní zboží dobrovolně poskytována a uznávána doživotní záruka, ovšem ani taková záruka se nevztahuje na opotřebení a bývá vykoupena výrazně vyšší cenou. Lze shrnout, že výrobci i prodejci většinou mají zájem na tom, aby životnost výrobků nebyla příliš dlouhá – zákazník by byl sice spokojen, ale novou věc by si hned tak nekoupil třeba z toho důvodu, že by jí nepotřeboval, neboť mu stále dobře slouží ona kvalitnější.
Nahlížíme-li na tento problém čistě z ekonomického hlediska a nikoli z pohledu spotřebitele, pak platí, že výrobek by měl vydržet přibližně do konce záruční doby, ale nikoli o moc déle. Ekologové, s nimiž souhlasím i já, oproti tomu namítají, že výroba a prodej méně kvalitních věcí s kratší životností nadměrně zatěžuje životní prostředí. Lépe informovaní spotřebitelé, k nimž řadím i čtenáře tohoto časopisu, vědí, že levné věci bývají drahé a proto při výběru hledí nejen na cenu, ale i na ostatní vlastnosti a na dobrou pověst zboží či značky.
S životností výrobku úzce souvisí otázka dostupnosti a ceny náhradních dílů. Občanský zákoník ve většině případů ukládá prodávajícímu povinnost opravit výrobek, jehož vada se projeví v záruční době, případně vrátit kupujícímu peníze, pokud oprava možná není, avšak zákon prodejcům či výrobcům neukládá povinnost zajistit také pozáruční servis jejich výrobků. Skutečnost, zda je taková služba k dispozici a to, jak funguje a jaká bude její cena, přitom může ovlivnit rozhodování kupujícího, které z mnoha značek na trhu dá při výběru nakonec přednost. U prodejců tzv. „bezejmenných“ značek, které mohou být nabízeny za lákavé ceny, bude pozáruční servis v řadě případů problematický. Některá technická řešení dokonce možnost opravy zcela vylučují, například „klasické“ kvalitní boty s koženou podešví vám švec za sto padesát korun znovu podrazí, u sportovní obuvi se speciální podešví většinou její oprava či výměna možná není a takové boty je třeba oželet, byť se v nich sportovalo pohodlně. I tyto aspekty je proto vhodné vzít v úvahu, zvažujeme-li koupi jakéhokoliv výrobku.
Bohužel ani známé značky automaticky neznamenají, že výrobek bude sloužit výrazně déle. Existují například automobilky, které jsou vyhlášené svou spolehlivostí, ale ani u nich se toto netýká každého prodávaného modelu. Spotřebitel by měl být proto obezřetný a předem by měl získat co nejvíce informací o tom, za co hodlá utratit své peníze.
U zmíněného příběhu ze života dle mého názoru nastala chyba v tom, jakým způsobem bylo s nespokojeným spotřebitelem následně jednáno. Pokud se paní Míková s dodavatelem kuchyně nedohodne, ze zákona má pouze nárok volby mezi vrácením kupní ceny nebo výměnou myčky za jiný bezvadný kus téže značky. Pokud však mezitím zjistila, že myčka dané značky může mít problémy s dostupností náhradních dílů, zcela rozumím jejímu přání předejít dalším starostem v budoucnu. Postoj prodejce k řešení jejího případu nemohu považovat za správný. Dodal-li přeci někomu kuchyň v hodnotě 187 000 Kč, určitě na tom nemalou částku vydělal a takové zákaznice by si měl vážit už jen proto, že to byla ona, kdo mu přispěl na živobytí. Pokud pak nebude z jakéhokoli důvodu s některým z dodaných spotřebičů spokojena a ztratí ke konkrétní značce důvěru, avšak za jinou značku by byla ochotna si i připlatit, raději by jí měl prodejce vyjít vstříc a dodat jí myčku jinou, která by jejím potřebám vyhovovala lépe - ani tak na tom přeci neprodělá. A paní Míková by se svým kamarádkám nemusela svěřovat se svými starostmi, ale pozvala by je třeba na večeři, připravenou v nové kuchyni, s níž je zcela spokojená…

Martin SOCHOR, advokát

Přihlásit