Oddalování rozhodnutí o chemických látkách nahrává průmyslu

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Po aktuálním testu škodlivých látek ve výrobcích pro děti jsme se spojili s předním odborníkem zabývajícím se vlivem životního prostředí na lidské zdraví, Miroslavem Šutou, který v rozhovoru přibližuje svůj názor na některé běžně se vyskytující chemické látky i na současnou legislativu upravující jejich používání.

MUDr. Miroslav Šuta (*1969)

Vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově a dlouhodobě se zabývá vlivem životního prostředí na lidské zdraví. Podílel se v řadě laboratorních testů spotřebního zboží z hlediska obsahu nebezpečných chemických látek. Několik let zastupoval české nevládní organizace v Mezirezortní komisi pro chemickou bezpečnost a poté v Radě pro chemickou bezpečnost. Je členem pracovní skupiny pro chemické látky European Environmental Bureau a spoluzakladatelem Centra pro životní prostředí a zdraví. Je autorem řady publikací, např. Chemické látky v životním prostředí a zdraví

V aktuálním vydání dTestu jsme publikovali test škodlivých látek ve výrobcích pro děti. Můžete nám sdělit, jaké látky jsou přítomné ve věcech, se kterými přicházejí děti do kontaktu?

Mezi nebezpečné chemikálie, jimiž mohou být děti vystaveny a jimž se věnuje největší pozornost, patří právě ty vámi testované, jako ftaláty, zpomalovače hoření, bisfenol A nebo formaldehyd. Problém těchto látek vidím v tom, že se mohou vyskytovat v široké škále výrobků a děti i dospělí jim mohou být vystaveni mnoha cestami. Třeba ftaláty můžeme najít zároveň v podlahových krytinách, ubrusech, tapetách, v počítačích a mobilních telefonech, v intravenózních soupravách a v mnoha dalších výrobcích.

 

V čem spočívá jejich nebezpečí?

Nebezpečných vlastností takových toxických látek je celá řada. Některé látky mohou vyvolávat rakovinu, příkladem budiž formaldehyd. Jiné látky narušují dědičnou informaci v buňce, což může vést k vrozené vývojové vadě. Příkladem jsou některé polyaromatické uhlovodíky jako benzo-a-pyren. Další mohou narušovat pohlavní ústrojí a vést třeba až k neplodnosti, příkladem jsou některé ftaláty. Za velice nebezpečné látky jsou považovány také ty, které dlouho přetrvávají v životním prostředí a zároveň mají tendenci se hromadit v organismu. Z minulosti je příkladem takové látky DDT, v současnosti třeba bromované zpomalovače hoření.

 

 

Liší se nějak rizika spojená s chemickými látkami u dětí a dospělých? Děti jsou jistě zranitelnější, ale jsou třeba nějaké látky, které u dětí vadí a u dospělých ne?

Pro nežádoucí účinky chemikálií je významné to, jaké dávce látky jsme vystaveni. Děti mají intenzivnější metabolismus, a proto mohou být vystaveny větším dávkám chemických látek. V úvahu je ale třeba vzít také nezralost některých orgánů dětí a to, že mají jiné návyky než dospělí. Malé dítě vstrčí do pusy prakticky cokoli ze svého okolí a ocucává si prstíčky, kterými před tím zkoumalo cokoli ve svém dosahu. To všechno mohou být cesty, kterými se do těla dítěte mohou dostávat problematické látky. Ukazuje se také, že patrně existují tzv. vývojová okna, během kterých látka může mít na vyvíjející se organismus dítěte mnohem silnější účinek než v dospělosti. Dobře zdokumentovaným příkladem jsou organické sloučeniny olova, které se v minulosti přidávaly do benzínu a které poškozovaly vývoj mozku dětí, jež trpěly poruchami soustředění a paměti či nižším IQ.

 

Specifickou kategorií jsou endokrinní disruptory, tedy látky s potenciálem narušovat hormonální systém. Jsou opravdu všechny nebezpečné?

Endokrinní disruptory mohou napodobovat chování lidských hormonů nebo naopak blokovat působení hormonů. Jde o téma velmi intenzivně studované zhruba v posledních 20 letech. Stávající vědecké poznatky ukazují, že endokrinní disruptory by se mohly podílet na některých typech rakoviny, na poruchách rozmnožovací soustavy, na vzniku cukrovky a obezity nebo na některých poruchách nervové soustavy. V hledáčku vědců je několik stovek látek, u kterých máme informaci, že by se se mohly chovat jako endokrinní disruptory. U některých látek máme zatím jenom výsledky laboratorních studií na zvířatech nebo na buněčných kulturách. U jiných látek existují epidemiologické studie upozorňující na souvislost mezi určitými látkami v lidském těla a výskytem některých poruch nebo onemocnění. O nebezpečnosti jednotlivých látek se vedou spory.

 

Mluví se také o endokrinních disruptorech pocházejících z přírody, které se mohou vyskytovat třeba v borůvkách.  Tyto látky údajně mohou být pro člověka přínosem. Jak to vidíte?

Látky ovlivňující hormonální systém samozřejmě nejsou vynálezem člověka, ale vyskytují se v přírodě zcela běžně. Pokud jde látky rostlinného původů, tak nejznámější jsou takzvané fytoestrogeny. Ty mohou napodobovat ženské hormony estrogeny. Zejména bobovité rostliny mohou obsahovat některé látky, které se buď přímo mohou chovat jako hormony nebo při jejich trávení vznikají hormonální aktivní látky. Lékaři se o fytoestrogeny začali zajímat hlavně od 80. let minulého století, když zkoumali příčiny toho, proč mají japonské ženy nižší výskyt rakoviny prsu a dělohy nebo méně komplikací v menopauze než ženy v USA či v Evropě. Protože japonská strava je bohatá na sóju obsahující významné množství izoflavonoidů, začalo se zkoumat, zda by nebylo možné využít fytoestrogenů k prevenci některých typů rakoviny nebo k omezení některých projevů menopauzy. Zatím jsou ale výsledky různých studií podávání fytoestrogenů v dospělosti rozporné.

 

Který z disruptorů hodnotíte v současné době jako nejnebezpečnější?

Domnívám se, že z dnes běžně používaných látek představují problém velmi široce používané látky jako ftaláty, alkyfenoly, bisfenol A, parabeny nebo některé pesticidy.

 

Jak je na tom současná věda s výzkumem účinků jednotlivých disruptorů a jejich kombinací?

Výzkum jednotlivých disruptorů je jednodušší v kontrolovaných laboratorních podmínkách. V reálném životě jsou lidé vystaveni každý den stovkám chemických látek v různých dávkách a studovat jejich dopady na lidské zdraví je neobyčejně těžké. Studium kombinací látek je obtížné a drahé i v laboratorních podmínkách. Problému se věnuje mimořádná pozornost, ale studium kombinací chemických látek je tvrdý oříšek. U endokrinních disruptorů o to více, že mnohdy mohou mít efekt ve velice malých koncentracích.

 

Jak hodnotíte současnou situaci ohledně legislativy a boje proti disruptorům a rizikovým látkám vůbec?

Evropská směrnice REACH, která tvoří základní páteř evropské chemické politiky, má sice řadu nedostatků, ale přesto patří mezi nejlepší na světě. Problém vidím v tom, že se REACH jen velmi pomalu dostává do života. Vstoupila v platnosti už v roce 2007, ale teprve nyní se rozhoduje o zákazu prvních nebezpečných chemikálií. Obávám se ale, že Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) začala vykládat pravidla stanovená směrnicí REACH dosti účelově ve prospěch výrobců nebezpečných chemikálií. Hrozí proto nebezpečí, že Evropská komise povolí další používání i takových nebezpečných chemikálií, za které už dnes existuje bezpečnější náhrada. U endokrinních disruptorů pak v podstatě legislativa neexistuje a Evropská unie teprve diskutuje o tom, jak je vůbec bude definovat. Předchozí Evropská komise rozhodnutí o tom, co bude podle evropských zákonů považováno za endokrinní disruptory, dlouho oddalovala. Nedávno skončila veřejná konzultace na téma, jak tyto látky v EU regulovat. Na jedné straně stojí zájmy průmyslu a názory části vědců. A proti tomu stojí pohled lékařů, spotřebitelů a ekologů společně s názory další části vědců. Další oddalování rozhodnutí nahrává průmyslu.

 

Jaký krok by podle vás v boji proti rizikovým látkám bylo potřeba ještě udělat?

V případě REACH by bylo potřeba posílit účast spotřebitelských organizaci v rozhodování. Aby spotřebitelé účinněji dohlíželi na to, zda agentura ECHA a Evropská komise berou při rozhodování v potaz nezávislé vědecké studie, zda vyžadují informace o bezpečnějších náhradách a zda jsou řádně doloženy tzv cost-benefit analýzy, tedy porovnání škod a přínosu pro společnost, v případech, kdy výrobci žádají o časově omezenou autorizaci nebezpečných látek. Sami spotřebitelé by měli aktivně využívat právo na informace o nebezpečných látkách ve výrobcích, které jim garantuje Evropská unie ve směrnici REACH. V případě endokrinních disruptorů bude klíčové přijetí definice, která ovlivní to, jak efektivní bude jejich regulace.

Přihlásit