Aristophil je na první pohled renomovanou společností s výtečnou pověstí. Předmětem jejího podnikání je spravování vzácných rukopisů, provozuje také Muzeum dopisů a rukopisů, v jehož sbírkách se nachází originální rukopis Manifestu surrealismu André Bretona či korespondence mezi Paulem Gaugainem a Vincentem Van Goghem. Francouzské vládě dokonce pomáhala získat iluminovaný rukopis středověkého díla Život svaté Kateřiny Alexandrijské.
Kromě toho společnost Aristophil nabízí také možnost investovat do svých sbírek, přičemž slibuje roční osmiprocentní zhodnocení vkladu. Již od poloviny roku 2013 probíhá vyšetřování belgické pobočky této společnosti, která je podezřelá kromě jiného z podvodu a provozování Ponziho schématu. Belgický Aristophil totiž vůbec neměl investovat do nákupu starých tisků a pouze vyplácet dřívější investory penězi těch novějších.
Que Choisir však upozorňuje, že v pořádku se nezdá být ani obchodní model francouzské větve Aristophilu. Podle spotřebitelské organizace se Aristophil snaží uměle vyhnat cenu rukopisů nahoru. Poptávka po nich je malá, pouze od knihoven a několika málo sběratelů. Cenu drží zájem investorů a vzniká tak nebezpečná bublina. Ta hrozí prasknutím ve chvíli, kdy opadne vlna zájmů o investice. Investorům v takovém případě navíc hrozí, že odejdou s prázdnýma rukama. Veškeré tisky a dopisy totiž zůstávají majetkem společnosti Aristophil.
Podezření vzbuzuje také osobnost ředitele Aristophilu, Gerarda Lhéritiera. Ten byl v devadesátých letech zapletený do filatelistického skandálu v Monaku. Společně se svým obchodním partnerem Sako Khatchikianem uvedl Lhéritier na trh velké množství pamětních známek monacké knížecí rodiny. Tyto známky byly jako neoficiální tisky zcela bezcenné, Lhéritier a Khatchikian je však prodávali jako unikáty. Celkově pak způsobili sběratelům škodu ve výši jedné miliardy korun.