Občané EU mají od pátku stejná spotřebitelská práva

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 12.6.2014   

Více než dva roky měly členské státy Evropské unie na promítnutí nové směrnice o právech spotřebitelů do svých právních řádů. Od pátku 13. června 2014 již musí být předpisy provádějící tuto směrnici uvedeny v život a regulovat vztahy mezi spotřebiteli a obchodníky shodně na celém území Unie. České provedení však vykazuje některé nedostatky.

Podoba směrnice se členským státům hledala obtížně, neboť už nešlo jen o to zajistit minimální standard ochrany, ale plně uvolnit spotřebitelský vnitřní trh a zajistit shodná pravidla všem občanům Unie. Rozdíly v jednotlivých národních úpravách se proto musely zmírnit. V českých podmínkách byl obsah směrnice o právech spotřebitelů rovnou zapracován do nového občanského zákoníku, jehož účinnost nastala začátkem tohoto roku.

Některá pravidla doznala změn, jiná se jen více zpřesnila. Část změn je ku prospěchu zákazníků, jiné pomohou obchodníkům. Nově je například možné odstupovat i od smluv o službách, které začaly být poskytovány hned po uzavření smlouvy. Spotřebitelé dále při odstoupení od smlouvy do 14 dnů ocení zkrácení lhůty pro vrácení peněz z 30 na pouhých 14 dnů. Došlo k omezení výše nákladů spojených se zvoleným způsobem platby a dalších nákladů, které si účtovali obchodníci (nyní mohou zákazníkům účtovat jen skutečnou výši nákladů spojených s platební transakcí, například při použití karty). Obchodníci ocení, že se rozrostl okruh smluv, od nichž nelze odstoupit. Navíc mohou nově požadovat po zákaznících náhradu za snížení hodnoty věci. Čeští podnikatelé však povinnost k této náhradě často mylně spojují už jen s tím, že spotřebitelé zboží rozbalí.

Princip úplné harmonizace národních úprav, jímž je ovládána směrnice o právech spotřebitelů, brání členským státům zavádět nová či si ponechat stávající odlišná pravidla. Česká republika se dopustila při transpozici směrnice řady nepřesností, zejména použitím výrazů s odlišným či zcela opačným významem. Ukázkovým příkladem je vyloučení práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy na poskytování služeb. Zatímco občanský zákoník toto právo spotřebiteli nepřiznává, jestliže byly služby splněny před uplynutím lhůty pro odstoupení, tak směrnice právo smlouvu zrušit připouští do doby poskytnutí služby v plném rozsahu.

Některá pravidla Česká republika dokonce opomněla převzít úplně. Například 30denní lhůtu pro dodání zboží, pokud doba dodání nebyla stranami sjednána. Došlo také k vypuštění smluv na předplatné novin a časopisů z práva na odstoupení. Zásadním pochybením zhoršujícím postavení českých spotřebitelů je omezení pravidla automatického zrušení úvěru (do výše 5000 Kč) při odstoupení od smlouvy. V českých podmínkách toto pravidlo platí jen pro smlouvy uzavřené na dálku, v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory mohou strany svým ujednáním aplikaci tohoto pravidla vyloučit. Vzhledem k formulářovému charakteru smluv je však pro spotřebitele většinou fakticky nemožné obsah smlouvy ovlivnit.

České republice, stejně jako ostatním členským státům, hrozí při nesprávně provedené implementaci sankce ze strany Evropské unie a žaloby o náhradu škody vzniklé spotřebitelům i podnikatelům. Správné převzetí pravidla nebývá snadné zvláště kvůli jazykovým a terminologickým rozdílům. Nepřesnou formulaci lze překlenout pomocí eurokonformního výkladu sporných ustanovení, tzn. upřednostnit při výkladu a aplikaci pravidla znění směrnice před českým zákonem.


Přihlásit