Fejeton: Ze vzpomínek pamětníka

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 2/2014

Dávno, dávno již tomu… Vybaven toliko nářadím zděděným po předcích, pinožil jsem se na stráních sázavských, abych zbudoval obydlí letní pro své četné potomky, jež jsem ovšem počíti hodlal ne dřív, než bude hotovo. 

Úhledné vrtačky ruční a šroubováky s dřevěnou násadou, jakož i sekérečky, kladívka a hoblíky staly se mými věrnými druhy při té lopotě, na níž blahosklonně svítilo pouze jasné slunce i bledý měsíc, elektrického proudu totiž tehdy ještě nemaje. Vercajk byl to věru fortelný a namáhavá práce ubíhala od mých zručných rukou, na nichž naopak přibývalo tržných ran, zánětů drobných kloubů a šlach. Navzdory krvi, náplas-tem a obvazům pokračoval jsem ještě usilovněji, posiluje ducha svého zpěvem lidových řemeslnických písní, které mě naučil děd – například „Já ti ho tam našroubuju“ či „Já jsem malý kominíček, čumsajdá“. 

Zeširoka zdaleka sbíhalo se obyvatelstvo přilákáno libým zpěvem, dobří lidé dobrou radou přispěli („Nejlepší šroubovák je kladivo, ty troubo!“), neštěstí občasnému upřímně se zasmáli. Avšak vytrval jsem a k cíli dospěl, dílo dokončil, doufaje, že větry bouřlivé nebudou se kol příliš často proháněti. Pak odjel jsem zotavit se na zájezd poznávací do země našich přátel, kde za troje kalhoty riflové a šest triček bavlněných lstivě propašovaných získal jsem obnos na zakoupení vrtačky elektrické, ocelové, sovětské, nezničitelné. Jako její rodný bratr kalašnikov, vydržela všechno.

A zlaté časy mi nastaly. Elektrického proudu již maje, chaty maje, potomků maje, kteří – vyrostše a obdivovavše zručnost otce svého – darů mi dávali, jež usnadnit práci další mi měly. I poznal jsem dobrodiní akuvrtaček, akušroubováků, akukřovinořezů, akunůžek i dalších aku, blýskavých  a plastových. Akurát, že to většinou byl cajk, co se brzy rozšmelcoval, takže zakrátko byl jsem zavalen vrtáky zlomenými, bity zkroucenými a akumulátory odmítajícími se znovu nabít, které panenskou přírodu v okolí hyzdily, do sběrného dvora strašně daleko to maje. Pokousán byl jsem těmito vynálezy nesčíslněkrát, ke zpěvu písní lidových nikterak mě nevybízely, obyvatelstvo nesbíhalo se, anžto problémy podobnými stiženo bylo, jak ze sprostých slov kolem zhusta poletujících se snadno souditi dalo. 

A tak vytáhl jsem na světlo boží vercajk rukodělný, v kůlně teskně rezavějící, a slza zaleskla se v oku mém. Jak krásné, účelné, pro lidskou ruku příjemné věci to byly! I ruka má znovu se jich s radostí chopila a do práce se dala.

Násada kladívka prožraná červotočem se zlomila a železo mě praštilo pod oko, šroubovákem jsem si probodl dlaň a nějaký zlovolný nebozízek se mi zaryl do kolena. Když mě obyvatelstvo křísilo a zastavovalo krev, jedna dobrá rada mi utkvěla v paměti.   

„Pokrok nezastavíš, blbečku!“

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit