A on ten Lébr nepřestával a pořád mlel, že šunku znali už staří Keltové, a že kdybychom kopali na vršku nad vesnicí, kde stávalo slavný keltský hradiště, ještě bychom tam z ní našli kostičky, zatímco pod kopcem se člověk musí spokojit s mizerným salámem. A že v italský vojně jednou ochutnal pravou parmskou šunku, která se suší vcelku zavěšená na špagátě ve stodole, a že když se vracel přes Rakousko domů, jistá milosrdná sestra v řeholním hábitu mu dala kousek holštýnský šunky a tím mu zachránila život, jelikož ji cumlal až do Českých Budějovic. A ta že se děsně dlouhou dobu udí studeným kouřem, i když pravá česká šunka od kosti taky není k zahození a za první republiky byla k mání v každým blbým krámu.
To už mu děda, kterýmu tekly sliny stejně jako ostatním hostům, nadával, ať přestane, nebo ho někdo práskne – buď židlí nebo esenbákům. Ale on ne, že prej už za jeho učednickejch let existoval takovej jednoduchej hrnec na výrobu šunky dušený, že si ho pamatuje a děda, vyučenej zámečník, by mu mohl pomoci ho sestrojit. Nakonec se do toho opravdu dali a přístroj zhotovili, jenomže samozřejmě neměli prasečí kýtu, ovšem Lébr pravil, že všechno se dá ošidit. A tak sehnali nějaký vepřový, nějaký hovězí, přidali kůži z kuřete, bramborovej škrob, hodně vody, trochu oleje a já nevím, co ještě, až fakticky udusili šunku a přinesli ji do hospody všem ochutnat.
Tam už na ně čekali a sebrali je za sabotáž národního hospodářství a pokus o rozvrácení vnitřního trhu, a byli by je i odsoudili, kdyby nějakej soudnej soudní znalec po ochutnávce jejich výrobku neprohlásil, že s tímhle by si mohli tak akorát rozvrátit vnitřnosti. Vyklouzli z toho s podmínkou.
Nález soudního znalce, co Lébrovi s dědou zachránil život, mám ještě doma. Jednou jsem se ho pokoušel sehnat, že bych s ním zašel na pivo a na šunku, ale už byl po smrti a myslím si, že by mu stejně nechutnalo. Byla to taková divná doba.
No to je fuk. Děda šel po té aféře makat do železáren a Lébr emigroval někam na západ. Nejspíš do Holštýnska. Tak už to chodí.
Zdeněk Rosenbaum