Požadavek odškodňovat ztrátu radosti z dovolené vychází z evropských předpisů, které jsou pro členské státy závazné. Některé státy tento nárok upravují výslovně v právních předpisech (Rakousko, Německo, Estonsko, Belgie či Dánsko).
Většina členských států Evropské unie (například Rumunsko, České republika, Španělsko) tuto povinnost dovozuje z jiných ustanovení svého právního řádu, případně z judikatury.
Nový občanský zákoník, který bude platit od 1. ledna příštího roku, zakotvuje povinnost k náhradě za ztrátu radosti z dovolené již výslovně. Zákonodárce nakonec pojem „náhrady za ztrátu radosti z dovolené“ nahradil méně expresivním termínem „náhrady újmy za narušení dovolené“. To ale nic nemění na tom, že touto novou úpravou dochází k upevnění pozice spotřebitele (účastníka zájezdu) ve směru, že bude mít k dispozici jasný právní základ pro uplatnění svých práv.
Institut náhrady újmy za narušení dovolené byl zapracován do ustanovení § 2543 dílu 6 s názvem zájezd, hlavy II nového občanského zákoníku. Na základě tohoto ustanovení bude spotřebitel moci požadovat náhradu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen. Spotřebitel bude mít nárok na náhradu i v případě, že odstoupí v souladu se zákonem od cestovní smlouvy.
Znění paragrafu 2543 dává soudům značný prostor pro uvážení na základě okolností jednotlivého případu, zda přiznají náhradu újmy za narušení dovolené i v jiných případech než výše jmenovaných. Navíc zákon nestanovuje výši, respektive limity této náhrady.
Teprve poté, co nový občanský zákoník 1. ledna 2013 vstoupí v účinnost a soudy začnou řešit případy peněžitých náhrad za narušení dovolené, bude jasnější, v jakých případech bude tato náhrada za narušení dovolené spotřebitelům přiznávána a v jaké výši. Nicméně smluvně zaručenou „radost“ z dovolené bude možné nárokovat a s ostatními nahodilými okolnostmi, třeba počasím, si už nějak budete muset poradit i bez paragrafů. Tak jako dosud.