Fejeton: Zámek nezámek

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 9/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 30.4.2013    Publikováno v časopise 5/2013

To je jasný, že jsem měl jako kluk kolo, ale žádná sláva to teda nebyla. Spíš hrůza. Nevím, kde ho táta sehnal, ale časem jsem dospěl k přesvědčení, že ho u nás na zahradě zapomněl wehrmacht, když v pětačtyřicátém kvapem prchal směrem k Příbrami.

A taky si myslím, že to bylo protitankové kolo, poněvadž na něm kdybyste se rozjeli proti tanku a trefili byste se do něj, určitě byste ho vážně poškodili, kdežto kolo by zůstalo nezraněno. A kdyby ho nedejpánbu pošramocený kolos přejel, jen by se lehce vmáčklo do hlíny a na druhé straně byste na něj zase mohli skočit a frčet na frontu. Takový to byl stroj.

Bylo vyrobeno z nějakých ocelových trubek, nejspíš vylitých betonem, a vážilo asi 120 kilo. Mělo kožené sedlo, vínovou a žlutou barvu, sem tam s černým bleskem a nesrozumitelnými nápisy v naprosto neznámé řeči – zřejmě kdyby se dostalo do rukou nepřítele, aby na sebe nic neprozradilo. Taky mělo dynamo a světlo (možná pro případ nočního protitankového úderu).

Jezdil jsem na něm pod štanglí a všichni kluci se mi smáli – než jsem se proti nim rozjel. Než stačili zdrhnout, vypadalo to návsi jako u Kurska po třídenní bitvě. Tak jsem byl víceméně king, i když mi to kolo dávalo pěkně zabrat a po každé rekreační vyjížďce jsem si musel dávat obklady úplně na všechno. Ale pak jednou přijel Honza Havrda na úplně novém favoritu zlaté barvy a všichni se z něj mohli, víte co. A nejvíc holky, což mě krkalo. Ani nabourat jsem ho nemohl, poněvadž favorit měl spoustu koleček a pokaždé mi hravě ufrnkl. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem se rozhodl, že mu to zlaté kolo šlohnu a někam zašantročím, třeba na Fond míru a solidarity.

Jenže Havrda nebyl včerejší a na favorita si dával důmyslný zámek, pořád, i když třeba přijel jen se vykoupat na louku k řece. Vypadalo to, že budu muset potupně vyklidit bojiště, ale to bych se radši nechal přejíždět tankem od rána do večera. Takže jsem mu ho stejně šlohnul – když se na kraji lesa pokoušel zlomit patnáctiletou blondýnku Sašu, chňapl jsem zlatého favorita i s tím zámkem a pomocí provazu jsem ho za nezměrného úsilí vytáhl do koruny košaté olše, co rostla u řeky.

A byl jsem král, i když o tom nikdo nevěděl. Havrda nejenže Sašu nezlomil, ale navíc po návratu nenašel kolo a doma ho zmlátili. A když jela druhý den ráno paní Havrdová do města nakupovat, spatřila z okna motoráku, jak se Honzíkovo zlaté kolo blyští ve větvoví. A málem to s ní šlehlo. Zmlátili Havrdu ještě jednou a ten musel přijít za mnou, abych mu to kolo sundal, poněvadž on po stromech lézt neuměl. A to už u toho byli všichni, i holky!

Příběh má samozřejmě stylové poučení: když už si koupíte drahé kolo, kupte si i drahý, otestovaný zámek. Ovšem pokud narazíte na koumáka, jako jsem já, bude vám to stejně houby platný!

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit