Fejeton: Fajnový zelí

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 12/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 31.1.2013    Publikováno v časopise 2/2013

Víte (bodejť byste to nevěděli), já mám někdy dost divný nápady a navíc zatvrzelou povahu, takže si nedám pokoj, dokud divnej nápad neuskutečním, anebo – to častěji – dokud nezjistím, že se uskutečnit nedá. To už ale obvykle ležím s nějakým zraněním v nemocnici. Před několika lety jsem se rozvzteklil kvůli kyselýmu zelí z pytlíku, že mi zkazilo klasickej českej oběd, poněvadž chutnalo jako třicet let mrtvý ponožky nemytýho chemikáře, který neznámej zločinec rozřezal na úzký proužky. A pak se na to, s prominutím, vysmrkal a zalil to kyselinou, aby se neřeklo. 

Nejdřív jsem zkoušel jiný pytlíky, ale bylo to plus mínus stejný, to znamená hnusný, pak jsem si omylem přečetl složení a cejtil se jako Mendělejev, když vynalezl tu tabulku. A tak jsem si vzpomněl na svýho druhýho dědečka, kterej byl postupně sedlák, soukromě hospodařící zemědělec, kulak a jednotnej zemědělskej družstevník se záhumenkem, a rozhodl jsem se, že si jako on kyselý zelí vyrobím sám. Rok života jsem tomu obětoval.

Vyklučil jsem džungli před chatou, půdu zkypřil ruchadlem a zasel semínka bílého zelí. Pak jsem je den co den zalejval vodou ze Sázavy, v níž chemický prvky zatím ještě nepřekročily úřadem stanovenou normu, plašil ptáky, odháněl bělásky, pronásledoval krtky, ubíjel hryzce a nadával dětem, poněvadž se cestou z hospody flákaly a zteplalo jim pivo. Jasně že jsem u toho záhonu i spal, protože v noci řádí masoví zloději zelí a zajíci.

U jednoho souseda jsem „našel“ soudek (měl v něm, ten trouba, zasazený begónie), a když na mě konečně zelné hlavičky něžně  zakývaly, podřezal jsem jim krky a pustil se do toho. To už jsem se nemohl dočkat, takže jsem krouhání bral trochu hopem, ale říkal jsem si, že pár housenek, trochu hlíny a tři nebo čtyři prsty se v tom objemu ztratí. Zahňácal jsem do toho sůl, kmín, cibuli, křen, česnek a taky nějaký jabka, jak jsem si matně pamatoval od dědy, a pak šup a už jsem v tom byl bosejma nohama a šlapal, až se ze mě kouřilo. (Nebyl jsem si úplně jistej, jestli si děda předtím nohy neumyl, ale to je jen takovej detail.) Navrch jsem na závěr plácl moc pěknej valoun, kterej jsem „našel“ u sousedky na skalce. A bylo to.

Stačilo jen pár tejdnů počkat a zelíčko bude ňam ňam. Tak jsem si otevřel rum a čekal a čekal, jenomže pak jsem na to nějak pozapomněl a odjel za odměnu k moři, a když jsem se vrátil, už jsem svý zelí nenašel. Sousedi říkali, že soudek nejdřív jenom smrděl, ale jedno teplýho odpoledne vybuchl. Přijeli hasiči a řešili to jako ekologickou havárii, prej dokonce museli kolem mý chaty postavit norný stěny, než zelíčko definitivně zlikvidovali. Moc jsme tomu nevěřil, protože za pár dní Jiřina (ta s tou skalkou) dělala vepřo knedlo zelo, a to tak krásně vonělo…a její starej si ještě tři dny tahal ze zubů zelí, který mně bylo nápadně povědomý.

No, co naděláte. Člověk se pořád učí – a vy jste se teď díky mně naučili nakládat zelí. Tak se vykašlete na pytlíky a jděte do toho! Budu vám držet palce.

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit