Václav Beneš: Je neuvěřitelné, co si spotřebitelé sami namluví

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 12/2016 Přečtěte si nový dTest

Lidé se nedokážou smířit s tím, že si koupili výrobek za pár desítek tisíc a ve skutečnosti si mohli koupit věc, která stojí třeba jenom pět,“ říká manažer testování a redaktor dTestu Václav Beneš. A jaké jsou jeho další názory třeba na nižší kvalitu českých výrobků a úroveň finanční gramotnosti u nás?

Kde dělají čeští spotřebitelé při výběru zboží chybu?

Já se domnívám, že se na určitý produkt nedokážou dívat dostatečně kriticky. Vezměte si třeba způsob vnímání reklamy. Z odborných studií sice vyplývá, že Češi reklamu nemají rádi a že nechtějí reklamní letáky do schránky, zároveň ale reklamu považují za užitečný zdroj informací. To je přece úplná blbost. Jak můžeme očekávat, že nám reklamní materiál, který propaguje nějaké zboží, dodá objektivní informace? Stejné je to i v obchodě, kde si zpravidla necháme od prodavače o nějakém zboží vemluvit úplně cokoliv, protože ho považujeme za odborníka.

Jak reagují firmy, jejichž výrobky ve vašich testech propadly? Bývají ostré?

Stížnosti výrobců většinou směřují ne na objektivní výsledky testů, ale na způsob jejich prezentace, na formulace, kterými jsme je měli údajně poškodit. Jde o slovíčkaření, které stejně nic nezmění. Někdy nám chtějí bránit v další medializaci výsledků testů. Standardně se v jejich reakcích objevují formulky typu „budeme zvažovat určité právní kroky“. Málokdy ale od toho zvažování ke skutečným právním krokům přejdou. Zpravidla to skončí tím, že si vzájemně dopisují naši advokáti. Někdy padne žaloba, ale musím říct, že jsme zatím žádnou neprohráli. Údaji z testování jsme si jisti natolik, že se soudu nemusíme bát.

Nad tou samou částí trhu, které se týká vaše testování, má bdít i dohled státních organizací – České obchodní inspekce a Státní veterinární správy. Spolupracujete nějak?

Musím říct, že stále lépe. Ještě před několika lety byly reakce dozorových orgánů na naše zjištění hodně vlažné a spíš byrokratické. I když odebírají náš časopis, tak jsme k tomu, aby se začali určitým problémem skutečně zabývat, museli ještě dávat podnět k šetření na zvláštním papíře. Úředník tomu asi jinak nerozuměl. Postupem času si ale uvědomili, že by vzájemná spolupráce mohla být výhodná pro obě strany.

Jak se díváte na to, že některé světové koncerny dodávají do zemí východní a střední Evropy potraviny se stejným názvem jako do Anglie, Německa či Spojených států, ale s odlišným složením?

Tohle je hodně zajímavé téma, které bohužel do velké míry ovlivňují emoce. U běžného zboží k nějakému rozlišování jakosti pro západní a východní země nedochází, protože by se firmám nevyplatilo vyrábět na dvou odlišných výrobních linkách. U potravin je to sice něco jiného a můžeme se s něčím takovým skutečně setkat, přesto bychom k tomu měli přistupovat s maximální objektivitou. Otázka dvojího přístupu k výrobku podle země určení se zvrhla do diskuze, která je k výrobcům neférová. Dá se to ilustrovat na oblíbeném, ale zároveň nešťastném příkladu Coca-Coly.

Proč si myslíte, že jde o nešťastný příklad?

Nešťastný je proto, že se tu rozebírá produkt, který z hlediska zdravé výživy není něčím, co bychom měli doporučovat, ať už se vyrábí tak, nebo onak. Dobře se to na něm ale vysvětluje a v podstatě tím začala i celá kauza, která se ze Slovenska dostala až do Bruselu. Na Slovensku se k výrobě Coca-Coly používá isoglukóza, což je rafinovaný cukr, který se vyrábí z kukuřice. Je lacinější než rafinovaný řepný cukr, který se používá jinde, lze ho považovat za náhražku, jenže pokud máte Ten je sice o něco nekvalitnější než cukr řepný, jestliže ale máte v nápoji tolik cukru, jako je v Coca-Cole, tak je ve skutečnosti už vlastně jedno, jestli pijete kukuřičný sirup nebo řepný cukr, svému tělu dáte pořádně zabrat tak i tak. A když se na to podíváme z trochu jiného pohledu, tak se Coca-Cola na Slovensku vyrábí z lokálních produktů. Při výrobě máte minimální ekologický dopad, nemusíte vozit žádné suroviny přes půlku světa. Nejde tedy rozhodně o záležitost, na kterou by se dalo pohlížet černobíle.

Daly by se najít ještě další spotřebitelské mýty, které jsou k určitým značkám nebo produktům nespravedlivé?

Podobných mýtů je celá řada. Jedním z nich jsou třeba privátní značky obchodních řetězců. Na ty se často pohlíží s despektem, protože jsou nejlevnější, a řada zákazníků si myslí, že jde zákonitě o nejnižší kvalitu. Ve skutečnosti to tak ale vůbec nemusí být. V našich testech často vychází, že privátní a prémiové značky mají takřka stejnou kvalitu, zatímco jejich cena je diametrálně odlišná. Hodně lidí je ale stále přesvědčeno o tom, že za vyšší cenu dostanou automaticky vyšší kvalitu. V mnoha případech to prostě neplatí.

Někdy je skutečně neuvěřitelné, co si dokážou spotřebitelé sami namluvit. Volají nám například lidé, kteří se zastávají nějakých prémiových značek, které jsou podle našich testů stejně kvalitní jako výrobky podstatně levnější. Nedokážou se totiž smířit s tím, že si nakoupili výrobek za pár desítek tisíc a ve skutečnosti si mohli koupit věc, která bude vykonávat stejně dobrou službu, ale bude stát třeba jenom pět tisíc.

Nedají se mezi spotřebitelské mýty zařadit také „éčka“ v potravinách? Všechna přece nejsou tak škodlivá, jak se u veřejnosti traduje.

Máte pravdu. Na to jsem si měl vzpomenout. Vzniklo tu jakési přesvědčení o tom, že jakékoliv éčko je špatné. Málokdo se na to ale dívá tak, že existuje určitá škála přídatných látek. Od těch, které jsou zcela přirozené až po ty, které jsou dost kontroverzní. Potravináři vám budou tvrdit, že jsou všechna éčka naprosto v pořádku a nezávadná, což není pravda, na druhé straně tu vychází spousta publikací, které jsou mnohdy pojaty hodně bulvárně a mají až poplašný charakter. Člověk se pak musí naučit pohybovat někde uprostřed mezi pohádkami potravinářské lobby a hysterií biomatek, které vidí v každém éčku smrtelnou hrozbu. Proto jsme vytvořili mobilní aplikaci, se kterou si každý může rychle dohledat, co které éčko znamená.

A co potravinové náhražky? Platí o nich to samé, co o éčkách?

Je to dost podobné. Člověk musí umět rozlišovat mezi tím, co je běžná a nezávadná náhražka, co je sice odporné, ale přesto zdravotně nezávadné, a mezi tím co by se rozhodně v jídle vyskytovat nemělo. Dalo by se říct, že v dnešní době často jíme válečnou stravu. Většina dnešních náhražek totiž byla vyvinuta během válek, kdy byl nedostatek čerstvého jídla. Starší generace si to ještě pamatují a odmítají jíst věci, kterých si za války užily dost. Zatímco my vyrůstáme v situaci, kdy je nám to dokonce často doporučováno jako zdravější alternativa.

Vzpomenete si na nějaké opravdu kuriózní testování?

Loni jsme dělali jeden test na šampony pro barvené vlasy. Nejprve jsme vzali speciální drahé šampony, které slibují, že prodlouží výdrž barvy a intenzitu lesku. K nim jsme do testování přidali několik obyčejných šamponů a také šampony pro děti. Byl to poměrně dlouhodobý a finančně nákladný výzkum, ale výsledky stály rozhodně za to. Ukázalo se totiž, že všechny testované druhy šamponů mají na barvené vlasy naprosto stejný účinek. Teď si vezměte, jak se na něco takového musí tvářit člověk, který si roky kupuje šampon na barvené vlasy za čtyři stovky, když obyčejný šampon odvede stejnou práci. Podobné výsledky by se ale daly najít u řady kosmetických výrobků, třeba u krémů proti vráskám.

Zabýváte se i testováním finančních produktů?

Do oblasti financí se snažíme také zasahovat. Neděláme testování jako takové, ale spíš porovnávání jednotlivých produktů. Využíváme externí odborníky a jejich data následně vyhodnocujeme. Naším hlavním cílem je ale především přinést trochu osvěty, protože finanční gramotnost je v České republice velmi špatná. Myslím si, že je dokonce ještě horší než ta spotřebitelská.

Máme za sebou Vánoce, konzumní orgie pokračují slevami. S utrácením přibývá i klientů úvěrových společností. Jak se díváte na to, že si řada lidí bere úvěr třeba kvůli kvůli vánočním dárkům?

Já si opravdu jen stěží dokážu představit něco horšího než si pod stromeček nadělit finanční závazek na další rok či dva. Opět nám ale nezbývá nic jiného, než se snažit spotřebitele vzdělávat a působit osvětově.

Čím to je, že se Češi ve světě financí vůbec neorientují?

Jestliže porovnáme míru zadlužení domácností v České republice a ve vyspělých světových zemích, tak jsme na tom poměrně dobře. Když se ale podíváme na to, jak velký problém tu máme s exekucemi a zavádějící reklamou na finanční produkty, tak je ten rozdíl oproti západním zemím hodně propastný. Pravděpodobně to začíná už na našich školách, kde vzdělávání ve spotřebitelské či finanční gramotnosti zkrátka chybí.

 

Převzato s laskavým svolením autora rozhovoru pana Ondřeje Tůmy ze serveru www.penize.cz

Přihlásit