Fejeton: Kafe pro dědečka

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 12/2016 Přečtěte si nový dTest

Publikováno v časopise 1/2013

Můj dědeček pil kafe z melty, jinak to nešlo tenkrát, poněvadž děda nebyl žádnej arabskej šejk nebo italskej obchodník s bílým masem, nýbrž obyčejnej dělník v železárnách, kam každý ráno v šest dorazil s plechovou bandičkou a vikslajvantovou aktovkou. V bandičce byl asi litr černý kávy z melty, v aktovce  dva krajíce chleba – kolikrát i něčím namazaný. To stačilo vyrobit dědovi tolik energie, aby on zas stihl vyrobit naplánovanej počet plechů na válcovací stolici Duo.

Mně kafe z melty nechutnalo, ani když se do něj přililo kozí mlíko, ale já zas nemusel k tý stolici a na to, co jsem přes den prováděl, jsem měl energie dost. Až moc. Ovšem všiml jsem si, jak si děda v neděli nebo ve svátek pochutnává na pravý zrnkový kávě, kterou babička umlela v takovým zeleným kafemlejnku, na kterej nikdo nesměl sahat. Protože jsem ho měl rád (dědečka, ne kafemlejnek), rozhodl jsme se, že budu pilně sbírat papír a barevné kovy a mandelinku bramborovou, abych si vydělal miliony, za něž bych nakoupil vagon zrnkový kávy a dal ho dědovi pod stromeček. Šlo to pomalu – a když už jsem ho skoro měl, vždycky padl na nečekaný vydání: mejdlíčko, fialkový bonbóny, eskymo a tak. Jednou neměli mejdlíčko, takže jsem při albánským filmu Skanderbeg cucal kávový zrna, a to mi vnukl nádhernej nápad, že bych moh dědovi tu kávu vypěstovat!  Ne z těch zrn, co jsem dumlal v puse, tak hloupej jsem nebyl, nýbrž z těch pravejch a ještě neupraženejch – vidíte, že jsem byl dokonce velice chytrej! Určitě  by to šlo, za války si přece děda pěstoval na zahrádce tabák a to je taky pěkně exotická rostlina.

Zašel jsem do místní lidové knihovny, abych si půjčil příručku o pěstování kávovníků, jenomže tam nic takovýho neměli, i když jsem jim tvrdil, že to napsal Mičurin a že to tam tudíž mít musí. Měli tam akorát Žil jsme na Čukotce, což se dalo brát jako příručka, jak přežít mrazy, jenže u nás stejně tolik nemrzlo. Nesehnal jsem ani kilo nepražených kávových zrnek, ačkoliv jsem napsal do Pražíren kávy národní podnik, že je náš pionýrský oddíl nutně potřebuje k vědeckému pokusu, s pozdravem Světu mír! Mezitím, co jsem marně čekal na odpověď, jsem se od podivínského Lády Vokurky dozvěděl, že káva pochází z Etiopie, kde se dřív smíchaná se zvířecím sádlem mazala na chlebový placky k odpolední svačině. Láďovi se sice moc věřit nedalo, ale já věděl, že Etiopie existuje a že je tam Haile Selassie císařem, tak jsem mu taky napsal, že  náš pionýrský oddíl československo-etiopského přátelství potřebuje kilo kávových zrnek pro pokusné políčko... Haile se taky neozval a mě vyloučili z pionýra, děda šel do penze a nemusel každej den vydávat litr energie, takže si dopřával opravdovou kávu, a ta zachutnala i mně. Nakonec mi došlo, že bych na padesátým stupni severní šířky stejně žádnej plodící kávovník nevypěstoval, a tak jsem se smířil s tím, že budu do smrti odkázanej na kafe z krámu.

Ono to dneska není tak špatný, krámů je hodně a káv nepřeberně, takže je mi akorát líto, že nemůžu jednu značku po druhý vychutnávat s dědou a dohadovat se, která je nejlepší. Teď si zrovna vařím kafe, co údajně pochází z Guatemaly, voní krásně... posadím se do křesla, budu usrkávat... a snad už konečně dočtu Žil jsem na Čukotce, abych to moh vrátit do knihovny.    

Zdeněk Rosenbaum
 


Přihlásit