Zelené symboly Vánoc

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 12/2007

Takzvané „vánoční květiny“ zdobí o adventu nejednu domácnost. Některé jsou opředeny dávnými legendami a jiné se staly symbolem Vánoc zkrátka proto, že vykvétají v příhodnou dobu. Ať tak, či tak, živé rostliny by neměly být spotřebním zbožím, které se po splnění účelu, tedy od-kvetení, jednoduše vyhodí do popelnice. Zaslouží si určitou péči, vždyť Vánoce jsou koneckonců oslavou zrození a života.

Vánoční hvězda

K neodmyslitelným symbolům Vánoc patří Eu-phorbia pulcherrima neboli poinsetie a nebo jednoduše vánoční hvězda. Tento zástupce čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae) pochází z Mexika a stejně jako ostatní pryšcovité produkuje jedovaté bílé mléko – latex. Mnoho lidí považuje vánoční hvězdu za sezonní rostlinu, kterou je třeba na jaře vyhodit, ale není to pravda. Při správné péči se z její krásy můžeme těšit několik let.
Ve své domovině může poinsetie dorůstat značných rozměrů, u nás se však nejčastěji setkáme s rostlinami vysokými jen několik desítek centimetrů. Vánoční hvězda má husté, sytě zelené listy s výraznou žilnatinou. Vrcholové listeny (přeměněné listy) se na podzim vybarvují do sytě červena, růžova, lososova, žluta nebo bíla. Skutečně připomínají hvězdu a právě díky nim je tato květina tak dekorativní. Listeny bývají často označovány za květy, ale skutečné květy poinsetie jsou malé, žlutavé a zcela nenápadné.
Vánoční hvězdy potřebují dostatek světla, jinak jim začnou žloutnout a opadávat listy. V zimě jim nevadí ani přímé slunce, v létě je však ochrana před slunečními paprsky nezbytná. Substrát by měl být stále mírně vlhký, rostlina nesnáší přeschnutí ani přelití. Na obojí reaguje shazováním barevných listenů. V zimních měsících, kdy je její hlavní vegetační sezona, potřebuje také přihnojit – zhruba jednou týdně.
Koncem zimy přichází čas rozhodování. Buď vánoční hvězdu vyhodit (to je ta horší varianta) a nebo jí věnovat ještě trochu péče a uchovat ji do dalších Vánoc. Růst a kvetení lze podpořit prořezáním rostliny, po kterém se asi na měsíc musí omezit zálivka. Rozvětvení podpoříte zaštipováním nových výhonů. Je-li to nutné, rostlinu přesaďte, ale nový květináč by měl být jen o málo větší (1 až 2 cm).
A pro ty, kdo chtějí mít o Vánocích opravdu výstavní hvězdu, máme osvědčenou radu. V září a říjnu dopřejte květině skutečný krátkodenní režim a na 12 až 14 hodin denně ji nechte v úplné tmě - třeba ji přikryjte krabicí. Odměnou vám bude nejen krásné vybarvení listenů, ale i pocit, že jste se o něj vlastními silami zasloužili.

Vánoční kaktus

Pod názvem vánoční kaktus se může skrývat hned několik botanických rodů, vesměs z čeledi kaktusovitých (Cactaceae). Nejčastěji se setkáme se zástupci rodů Schlumbergera, Zygocactus a Epiphyllum nebo jejich hybridy. Pocházejí z tropických deštných lesů Střední a Jižní Ameriky, kde rostou jako epifyty (bez půdy, na větvích stromů). U nás si získaly oblibu jako poměrně nenáročné hrnkové rostliny, jejichž krása nejlépe vynikne v závěsných koších.
Vánoční kaktusy mohou dorůst až velikosti jednoho metru. Jejich plazivé větvičky jsou tvořeny oválnými články, na nichž se počátkem zimy objevuje záplava zářivě barevných květů. Nejčastěji mají růžovočervenou barvu, ale bývají i čistě červené, růžové, fialové, lososové, žluté či bílé. Jakmile se objeví poupata, neměli bychom rostlinu přemísťovat, protože hrozí jejich opadání.
Vánoční kaktusy vyžadují světlé až polostinné stanoviště chráněné před přímými slunečními paprsky. Ideální je severní okno. Rostlině velmi prospívá, když ji v létě přeneseme ven, ale opět nesmíme zapomenout na zastínění.
Pro zálivku i hnojení platí heslo „méně je někdy více“. Kořenový bal by se měl udržovat mírně vlhký, v žádném případě nepřelévat. Zvýšenou spotřebu vody má vánoční kaktus v době nasazování poupat a květu. Zálivku naopak omezíme v období vegetačního klidu, které u vánočního kaktusu jako typicky krátkodenní rostliny spadá do letních měsíců až počátku podzimu. V této době také rostlině prospěje snížená teplota. V létě se to asi nepodaří, ale v září a říjnu a pak na jaře po odkvětu je dobré přenést kaktus do chladné místnosti (ideální je teplota kolem 16 °C, nesmí klesnout pod 12 °C). Teplotu opět zvýšíme, když začnou rašit poupata. To také začneme přihnojovat jednou za dva až tři týdny speciálním hnojivem pro kaktusy a pokračujeme až do odkvětu.
Vánoční kaktus si můžeme sami docela jednoduše namnožit. Ideální dobou je březen, ale v zásadě lze množit celoročně. Z větviček se odebírají řízky se 4 až 5 články a nechají se na vzduchu několik hodin zaschnout. Potom se dávají zakořenit buď do vody nebo do rašelino-pískového substrátu.

Brambořík

Brambořík je dalším zástupcem krátkodenních rostlin (tedy rostlin, které kvetou, pokud je den kratší než noc). I on vykvétá počátkem zimy a díky své kráse si mezi „vánočními květinami“ udržuje neotřesitelnou pozici. Zkrášlovat obydlí může ale celoročně, neboť i samotné listy bramboříku jsou velmi dekorativní a péče o něj není nijak náročná.
Brambořík (rod Cyclamen, vyskytuje se ve více druzích) pochází z jihovýchodní Evropy a Malé Asie. Patří mezi prvosenkovité (Primulaceae). Má okrouhlé listy, buď jen zelené nebo se stříbrnou kresbou, vespod narůžovělé, a velké květy vyrůstající jednotlivě na stvolech. Květy mívají růžovou, bílou, červenou, lososovou nebo nafialovělou barvu.
Základem úspěchu při pěstování bramboříků je světlé (nikoli slunečné) a chladné stanoviště. Teplota v zimě by se měla pohybovat mezi 8 až 12 °C. Při teplotách přes 15 °C žloutnou listy a rostlina rychle odkvétá. Ideální místo pro brambořík je proto na meziokenním rámu.
Při zalévání dbáme na to, abychom rostlinu nepřelili. Škodlivý je rovněž opačný extrém, tedy vyschnutí kořenového balu. Namočení listů a hlíz bramboříky vysloveně nesnášejí, proto zaléváme buď na volnou zeminu nebo dospodu do misky pod květináčem. Před nasazením květu a v době kvetení jednou týdně přihnojujeme.

Jmelí bílé

Tradičním vánočním symbolem štěstí a pohody je jmelí bílé (Viscum album). V přírodě se vyskytuje prakticky po celé Evropě s výjimkou severských oblastí. Roste na větvích jehličnatých nebo listnatých stromů jako stálezelený poloparazitický keřík. Kvete na jaře, na podzim dozrávají lepkavé bobule.
Za posvátnou považovali tuto rostlinu již keltští druidové. Keltové věřili, že jmelí chrání před ohněm a zavěšovali je do domů, aby bránilo vstupu čarodějnic a zlých duchů. Velký význam mu přisuzovali i křesťané. Podle jedné z legend bylo jmelí kdysi stromem, z něhož Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. O 33 let později z téhož dřeva vyrobili Římané pro Ježíše kříž. Jmelí údajně zahanbením seschlo a změnilo se v parazitický keřík.
Dnes máme se jmelím spojenou spíše „líbací“ tradici. Podle ní může muž pod větvičkou jmelí beztrestně políbit jakoukoli ženu. Zavěšené jmelí drží v domě lásku a chrání jeho obyvatele. Darované stvrzuje lásku či přátelství.
Pro vysoký obsah účinných látek se jmelí odpradávna využívalo v lidovém léčitelství. Pomáhalo na snížení krevního tlaku, při ateroskleróze, nervových a srdečních chorobách, onemocněních slinivky, křečových žilách nebo senné rýmě. „Moderní medicína“ si už jmelí také všimla a potvrdila jeho účinky v boji proti nádorovým onemocněním. Jmelí je však nevyzpytatelné, jeho bobule jsou vyloženě jedovaté a poměrně velké množství jedovatých látek může být obsaženo i ve zbytku rostliny. Proto by se v žádném případě nemělo používat k laickým léčitelským experimentům.

Barborky

Na svátek svaté Barbory (4. prosince) dávají si nezadané dívky tradičně do vázy třešňovou větvičku (může být nahrazena i jiným ovocným druhem, ale třešeň bezkonkurenčně vede). Pokud se na ní do Štědrého dne objeví květy, do roka se u dívky objeví ženich. Říká se, že větvičku je třeba trhat až po setmění, dát na teplé místo a každý den zalévat mírným prsknutím. Na kterou stranu se větvička otočí, z té strany přijde ženich. Fakt, že „barborky“ se dnes většinou kupují v květinářství, zřejmě negativně ovlivňuje spolehlivost této prognostické metody.
Osud svaté Barbory se této spíše rozmarné tradici příliš nepodobal. Krásná dívka byla dcerou bohatého kupce, který ji – jako pohanku – chtěl uchránit před tehdy nezákonným křesťanstvím. Za tímto účelem ji uvěznil ve věži. Barbora přes všechna opatření přijala učení Krista a její otec jí v hněvu sťal hlavu mečem. V tom okamžiku vyšlehl z nebe blesk a otce zabil.

Jak to chodí u sousedů

Zejména v anglicky mluvících zemích patří k Vánocům neodmyslitelně cesmína. Větvička ulomená z této ostrolisté dřeviny a zavěšená v domě přináší štěstí, zdraví a chrání příbytek před zlými duchy. Cesmína byla a je oblíbená i u nás. Jako tradiční vánoční rostlina se ale do českých domácností dostala až počátkem 20. století a nikdy nedosáhla takové popularity jako třeba vánoční hvězda, jmelí nebo vánoční kaktus.
Další u nás ne tak běžnou, ale hlavně v Anglii, Německu a Francii nepostradatelnou průvodkyní Vánoc, je čemeřice (rod Helleborus). V Anglii je nazývána „Christmas rose“, v Německu „Weinachtsrose“ nebo „Schneekönigin“ a ve Francii „Rose de Noe¨l“. Podle legendy ji přinesla jako dar novorozenému Ježíškovi chudá betlémská pastýřka. Čemeřice je tradičně první rostlinou kvetoucí již na sněhu a její krásu a vhodnost coby dárku pro novorozeně poněkud narušuje fakt, že je prudce jedovatá.

Karel JANKŮ

Přihlásit