Mimosoudní řešení sporů

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 9/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 30.7.2012    Publikováno v časopise 8/2012

Když uplatňujete svoje zákonné právo u prodejce či poskytovatele služby a ten místo toho, aby jej respektoval a tím uznal svoji povinnost, zákon vědomě porušuje, nastupuje rada obrátit se na soud.

Téměř každý si pod uplatněním práva u soudu představí zdlouhavý a nákladný proces s nejistým výsledkem. Navíc bez odborného zastoupení advokátem, které zpravidla stojí nejvíce, se šance na úspěch výrazně snižuje. Ani politika soudních poplatků není příliš nakloněna malým spotřebitelským sporům, myšleno co do hodnoty sporu. Což dokládá i zvýšení soudních poplatků na podzim minulého roku, a to ponejvíce u sporů o částky do 25 000 Kč. Není se tedy čemu divit, že z poslední šance na prosazení svých práv není žádný z dotčených spotřebitelů nijak zvlášť nadšený. Opravdu není jiné cesty?

 

Spor řešený mimosoudně

Alternativa k řešení sporů jinak než před soudem existuje a třeba v mezinárodním obchodu má dlouholetou tradici. Stát umožňuje svěřit určitý druh sporů k řešení jinému, od státu odlišnému subjektu. Mezi tradiční alternativní metody patří rozhodčí řízení a mediace. Varianty mimosoudního řešení mají řadu výhod, mezi něž patří zejména zachování dobrých vztahů mezi aktéry sporu, urychlené dořešení konfliktu a minimální náklady. Heslo „rychle a levně“ je v tomto případě výstižné.

Úskalí však představuje samotný základní princip, na kterém tento způsob řešení sporů stojí – dobrovolnost. To v praxi znamená, že není možné druhou stranu do mimosoudního řešení nutit, pokud o něj sama neprojeví zájem. I přestože není účast povinná, neznamená to, že druhá strana není k účasti na mimosoudní formě řešení sporů motivována jinak. Typicky prezentováním zájmu podnikatele na smírném řešení reklamací či jiných neshod se zákazníky a na udržení si důvěry zákazníků, které může významně ovlivnit rozhodování potenciálních zákazníků. Přece jen se každá výhoda vůči konkurenci ve výsledku hodí.

 

A co na to Evropská unie?

Potřebu přistupovat ke sporům, hlavně k jejich řešení, jiným způsobem pociťuje nejen přetížená soudní soustava, ale především sami účastníci soudních řízení.

Ve snaze soudům odlehčit od těchto sporů, urychlit a zefektivnit jejich vyřešení se stále více států v posledních letech zaměřuje na podporu mimosoudních alternativ.

Na sklonku minulého roku Evropská komise schválila návrh tzv. „směrnice o ADR“ (Alternative Dispute Resolution – mimosoudní řešení spotřebitelských sporů), kterou doprovází a na jejímž přijetí je závislý návrh tzv. „nařízení o ODR“ (Online Dispute Resolution). Nařízení ODR by mělo v budoucnu umožnit řešení spotřebitelských sporů on-line mimosoudní cestou v rámci Unie, což je s ohledem na volný pohyb nejen spotřebitelů, ale i podnikatelů více než žádoucí. Při projednávání návrhu nové spotřebitelské směrnice v březnu letošního roku nepanovala mezi členskými státy EU jednota ohledně rozsahu působnosti, jednání ale budou i nadále pokračovat.

Ani česká legislativa nezůstává pozadu při tvorbě nových zákonů; blíže u jednotlivých forem mimosoudního řešení sporů.

 

Rozhodčí řízení

Rozhodčí řízení nebo také arbitráž je stejně jako řízení před soudem proces upravený přesnými pravidly, ve kterém jeden rozhodce či více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud rozhoduje výlučně majetkové spory. Aby byla vůbec dána pravomoc spor řešit v arbitrážním řízení, musí existovat a řízení předcházet platná písemná dohoda stran o příslušnosti rozhodce či tribunálu rozhodovat stranami určené spory, tzv. rozhodčí smlouva. Výsledkem rozhodčího řízení je pak rozhodčí nález, který je pro obě strany sporu závazný a který v případě dobrovolného nesplnění může být využit jako exekuční titul. Řízení je jednostupňové, což znamená, že není možné se proti nálezu ve věci odvolat a nález je ihned vykonatelný. U nás existuje zákon upravující rozhodčí řízení bezmála již dvacet let.

Spotřebitelé se v posledních letech čím dál více setkávají s tzv. předběžnými rozhodčími doložkami, které jsou psané téměř nečitelným písmem a zastrčené někde hodně hluboko ve smluvních podmínkách. Aniž by byli podnikatelem upozorněni na právní důsledky tohoto nenápadného ustanovení, souhlasí s vyloučením nezávislého soudu z rozhodování všech sporů ze smlouvy a jejich svěření do rukou jiné osoby, která nezřídka bývá napojena na podnikatele, jež je druhou stranou v řízení. V případě sporu se najednou rozeběhne rychlý proces, který – než se spotřebitel naděje – končí vydáním nálezu v jeho neprospěch a následně překvapivě rychlým výkonem nálezu. Není tedy divu, že velký počet spotřebitelů má z rozhodčího řízení respekt a spíše se mu snaží vyhnout.

Soudní praxe, bohužel nejednotně, takovéto rozhodčí doložky nastrčené ve formulářových smlouvách, jejichž obsah nemůže spotřebitel nikterak ovlivnit, považovala za neplatné v souladu s výkladem evropských norem. Řada institucí dokonce volala po zákazu rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách. Místo toho v dubnu 2012 vstoupila v účinnost novela zákona o rozhodčím řízení, která nešla cestou zrušení, ale naopak významným způsobem reguluje používání rozhodčích doložek ve vztahu ke spotřebitelům.

 

Novinky u rozhodčího řízení

U spotřebitelských smluv se připouští rozhodčí smlouva výlučně na samostatné listině po náležitém vysvětlení jejího dopadu. Zákon vyžaduje přesný výčet podrobných informací, které musí vysvětlení obsahovat; s výjimkou stálých rozhodčích soudů, kde postačí odkaz na jejich statut či řád. Označení rozhodců nesmí vyvolávat klamný dojem, že se jedná o stálý rozhodčí tribunál. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv náleží pouze rozhodcům zapsaným do seznamu Ministerstva spravedlnosti.

Kdykoliv během rozhodčího řízení může spotřebitel namítat nedostatek pravomoci v důsledku neplatnosti rozhodčí doložky. A dokonce ve lhůtě tří měsíců po doručení rozhodčího nálezu může u soudu spotřebitel žádat zrušení nálezu. Soud současně provádí i jeho přezkum. Na žádost pak může soud odložit i vykonatelnost nálezu.

Rozhodčí nález ve spotřebitelských věcech musí vždy obsahovat odůvodnění a poučení o možnosti podat návrh na zrušení. Důvodem pro zrušení je nově i nesplnění informační povinnosti podnikatelem před podpisem rozhodčí smlouvy a rozhodování sporu v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy.

Za určitých okolností lze pro uvedené důvody žádat i zastavení již nařízené exekuce.

 

Mediace

Mediace je v porovnání s rozhodčím řízením méně formální. Nadto se vyznačuje oproti rozhodčímu a soudnímu řízení několika zásadními rozdíly. Mediací je možné rozumět postup, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora. Mediátor je nestrannou osobou, jež však nerozhoduje o tom, která ze stran má pravdu, nedává doporučení ani rady. Podporuje komunikaci stran a odborně řídí veškeré jejich snažení nalézt oboustranně přijatelné řešení. Cílem mediačního procesu je dovést strany k dohodě vycházející z jejich svobodné vůle. Kdežto od soudu, jakož i od arbitráže, vždy jedna ze stran sporu odchází nespokojená s výsledným rozhodnutím, což vede i k mnohem častějšímu využívání odvolání a dalších procesních prostředků ve snaze rozsudek či nález ještě zvrátit. Tím se však celé řízení výrazně prodlužuje a konečné právní řešení je v nedohlednu.

Zákonná úprava mediace v netrestních věcech doposud v České republice chyběla, i přestože byla již před čtyřmi lety přijata na půdě EU směrnice o mediaci v přeshraničních civilních sporech, která měla přimět zbývající státy k obecnému zakotvení mediace do jejich právních řádů. Dobrou zprávou je, že zákon o mediaci už je na světě. Sice byl v březnu tohoto roku vrácen Senátem zpět do Poslanecké sněmovny v pozměněné podobě, sněmovna navržené změny odsouhlasila a teď už jen zbývá vyčkat na nabytí účinnosti. Zákon definuje základní pojmy, podmínky výkonu mediace, dohled nad jejím výkonem, včetně sankcí. Největší boj probíhal o to, kdo bude moci být tzv. zapsaným mediátorem.

Poslední verze návrhu říká, že jím může být svéprávná, bezúhonná osoba, která dosáhla vysokoškolského magisterského titulu a složí příslušnou zkoušku. Není tedy podmínkou právnické vzdělání, čehož se dožadovala část advokátní obce. Nejdůležitějšími výstupy jsou, že mediaci uznatelnou soudem budou moci od účinnosti zákona vykonávat pouze zapsaní mediátoři v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti, na základě uzavřené smlouvy a za odměnu. Odpovědnost za obsah výsledné dohody nesou strany konfliktu, jak je zákon označuje. Aby tato dohoda byla soudně vykonatelná, vyžaduje se její schválení soudem v smírčím řízení nejpozději do 7 dnů od jejího předložení. Platí se však za to soudní poplatek ve výši 500 Kč. Po dobu, kdy strany usilují o mediační dohodu, neběží promlčecí doba ani lhůta pro zánik práva ohledně práv, která jsou předmětem mediace.

 

Co je projekt ADR

Teď si asi říkáte, proč se více tyto formy řešení zvláště u spotřebitelských sporů nevyužívají i u nás. Ale ono tomu tak není. Letos v dubnu uplynuly čtyři roky, co Ministerstvo průmyslu a obchodu rozjelo projekt nazvaný ADR neboli Alternative Disputes Resolution, což v překladu z angličtiny znamená právě mimosoudní řešení sporů zaměřené výlučně na spory spotřebitelské. Projekt byl koncipován jako pilotní, nejdříve pouze na dva roky s tím, že se počká, jak se osvědčí.

Systém ADR byl založen na síti kontaktních míst, kde se možným zájemcům dostalo jak kvalifikované právní rady, tak možnosti podat stížnost, na jejímž základě byla s nabídkou na alternativní řešení sporu oslovena druhá strana sporu, zpravidla podnikatel. Ten měl prostor k vyjádření do 15 dnů. Pokud panovala shoda o tom, že spor je třeba dořešit rychle a s nejnižšími náklady, pak následovalo společné rozhodnutí o vhodném způsobu řešení.

K dispozici byly seznamy mediátorů i rozhodců.

Samotná realizace jedné z variant už takový problém nepředstavovala.

Od počátku projektu do května roku 2011 bylo zaevidováno a následně řešeno na 3600 případů. Z toho jednu čtvrtinu napomohla vyřešit právní rada. Velká většina však ztroskotala na nezájmu druhé strany sporu. Ale aby náš krátký exkurz do statistiky projektu nebyl tak pesimistický, velký úspěch slavila mediace.

Málokdo si totiž dovede představit, že usednutí dvou znesvářených stran ke kulatému stolu spolu s další osobou povede k vyřešení konfliktu dohodou. Ale je tomu tak. Čísla hovoří za vše. Když už k jednacímu stolu obě strany přišly – 171 případů, ve více než 80 % byla mediace zdárně ukončena mediační dohodou. Rozhodčí řízení za mediací výrazně pokulhává, co se týče počtu vyřešených případů – pouze tři.

Souviset to může i s tím, že mediace v rámci projektu byla zcela bezplatná, kdežto rozhodčí řízení bylo zčásti zpoplatněno. Poplatek činil 3 % z hodnoty předmětu sporu, nejméně 800 Kč.

Správnou otázkou je, proč ten minulý čas. Poučení se z nedostatků pilotního projektu, určení definitivní podoby systému, výše a způsob jeho financování, požadavky na subjekty, jež mají projekt v dalších letech realizovat, jakož i zařazení do nejvhodnější ministerské působnosti a v neposlední řadě i vítaná snaha dát ADR jednotný právní základ v rámci EU se podepsaly na tom, že v současné době tento projekt „spí“. Není to však zcela přesné. Platforma všech příznivců ADR se snaží vytrvat a přečkat toto nejisté období. Společná jednání s menší intenzitou stále probíhají s cílem nalézt definitivní podobu projektu. Bohužel vypsaná výběrová řízení k zajištění realizace projektu nebyla úspěšná a řada kontaktních míst už nefunguje pro absenci financí. Přesto se však vlaštovky, které projekt při životě udržovaly, našly. Správná věc si podporu vždy zaslouží, proto doufejme, že pozastavení projektu ADR je pouze dočasným řešením do konce tohoto roku.

Rozhodně však není na místě rezignace na mimosoudní řešení vašeho spotřebitelského sporu.

 


Přihlásit