Evropská komise zpřísnila nároky na biopotraviny a výrobci dostali dva roky na to, aby se jim přizpůsobili a během této doby také mohli vyčerpat zásoby starých obalů. Dvouleté přechodné období právě končí. Od července se biopotraviny mohou prodávat pouze v obalech, na kterých je umístěno jednotné logo EU pro ekologickou produkci, které má podobu lístku složeného z 12 unijních hvězdiček. To má dokládat, že konkrétní biopotravina byla vyrobena podle jednotných unijních zásad a byla kontrolována podle jednotných kritérií.
U „lístečkového“ loga musí být kód země, kde biopotravina prošla závěrečnou kontrolou – v případě České republiky je to CZ. Za kódem státu je zkratka BIO nebo EKO, případně ORG či ÖKO, odkazující na ekologický způsob produkce podle zažité praxe v různých zemích, ale význam zkratek je rovnocenný. Kód je uzavřen třímístným číslem kontrolní organizace pověřené v daném státě dozorem nad bioprodukcí. V Česku jsou takové kontrolní organizace tři: Kontrola ekologického zemědělství (KEZ), která je garantem „pravosti“ biopotravin pod označením CZ-BIO-001, ABCERT AG s označením CZ-BIO-002 a BIOKONT s přiděleným kódem CZ-BIO-003. Vzhledem k tomu, že polovina biopotravin na českém trhu je z dovozu, můžeme pod zeleným lístkem najít i kódy jiných států, které doloží, že biopotravina byla zkontrolována podle unijních zásad.
U biopotravin z neunijních států je unijní logo dobrovolné, což ale neznamená, že je nikdo nekontroluje. S jedenácti státy má unie dohodu o rovnocennosti kontrolního systému biopotravin; patří mezi ně například Švýcarsko, USA, Austrálie a Nový Zéland, Izrael, Argentina, Kostarika či Indie.
Půda a příroda především
Zneužívání zkratek „bio“ nebo „eko“ pro necertifikované biopotraviny unie zakázala, a to i v podobě zdrobnělin nebo odvozenin. Připomeňme, že za biopotraviny se považují pouze ty, které byly vyprodukovány bez použití průmyslových hnojiv a pesticidů s šetrným způsobem k přírodě a životnímu prostředí. Za biopotraviny se nesmí označit zelenina a ovoce z hydroponie, protože cílem ekologického zemědělství je zlepšovat půdní úrodnost. Při hydroponickém pěstování se půda nepoužívá, rostliny vyrůstají na živném roztoku.
Pouhé vynechání chemie ale neznamená, že jde o ekologické zemědělství. Podmínkou pro něj je, že se odčerpané živiny musí do půdy vracet formou kompostu, chlévského hnoje, zaoráváním zelených směsek apod. V ekologickém zemědělství se smí používat rašelina, což je ale z pohledu ochrany životního prostředí diskutabilní. Těžbou rašeliny se narušuje vodní režim dané lokality a okolní půda vysychá. Rašelina je cenná pouze v rašeliništi, kam jedině patří, a proto někteří ekologové odmítají její používání.
S hmyzími škůdci se v ekologickém zemědělství bojuje promyšleným střídáním plodin na poli, které zabrání jejich přemnožení. Plevel se v ekologickém zemědělství neničí chemicky, ale mechanicky, tedy plením, kypřením a prooráváním půdy. A protože tento způsob pěstování je pracnější, dostávají ekologičtí farmáři vyšší dotace. Zda tato opatření fungují v praxi, ověřuje státní instituce, konkrétně v ČR je to Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.
Hospodářská zvířata v ekologické produkci musí mít možnost volného pohybu a venkovního výběhu, takže například dojnice nesmí být uvázané a trávit celé dny pouze pod střechou kravína. Drůbeží maso musí pocházet z kuřat, jejichž výkrm trvá dva až třikrát déle než v běžných drůbežárnách, aby měla dobře vyvinuté kosti. Biovejce nesmí pocházet z klecových chovů. Krmivo pro ekologický chov musí pocházet z ekologického pěstování. Ideální ekologická farma si všechny zdroje opatřuje vlastními silami. Ostatně samo unijní logo zeleného lístku pro ekologickou produkci má symbolizovat spojení Evropy a přírody.
Pozor na emise a éčka
Kdo chce nákupem biopotravin projevit dpovědný postoj k životnímu prostředí, měl by dávat ednost těm, které na cestě ke spotřebiteli urazily nejkratší cestu. Emise z dálkové přepravy biopotravin škodí životnímu prostředí, nehledě na spotřebu pohonných hmot z fosilních, tedy eobnovitelných zdrojů.
Původ biopotravin lze zjistit z obalu, neboť je dalším povinným údajem na etiketě. Vždy se na ní musíme dočíst, kde byly vyprodukovány zemědělské suroviny pro její produkci. Buď je to konkrétní stát, anebo EU; neunijní původ je označen slovy „zemědělská produkce mimo EU“.
Podle nových zásad musí biopotravina obsahovat nejméně 95 procent zemědělských surovin z ekologické produkce. A co těch zbylých pět procent? Věřte nevěřte, Evropská komise povolila pro biopotraviny 49 éček. Jsou mezi nimi například E250 – dusitan sodný a E252 – dusičnan draselný. Obě éčka jsou povolena pro masné výrobky, kde působí jako konzervant a dále zaručují stálost barvy, jinak řečeno zabraňují šednutí uzenin, například šunky nebo párků.
Schválené pro použití v biopotravinách je také E412, tedy guarová guma. Jde o přípravek ze semen exotické luskoviny s latinským názvem Cyamopsis tetragonolobus. Guarová guma výborně váže vodu, takže se v potravinářství používá jako zahušťovadlo. V běžných potravinách pro kojence se smí používat jen v omezeném množství. Uznaným éčkem pro biopotraviny je rovněž E524 – hydroxid sodný (louh sodný) s poznámkou: povrchová úprava pro „Laugengebäck“. Laugengebäck, v překladu louhované pečivo, je preclík se sklovitým povrchem, jehož se dociluje máčením v lázni zředěného louhu. Zvlášť oblíbenou pochoutkou je ve Švýcarsku a Rakousku. E551 – oxid křemičitý lze užít jako protispékavou látku v biobylinách a biokoření.
Zatímco byliny z volné přírody mohou mít certifikát bio, když pocházejí z uznaných lokalit bez chemické zátěže, zvěř a ryby z volné přírody certifikát bio nedostávají. Přesto se na nich tento certifikát může objevit za předpokladu, že maso bylo například naloženo v nálevu z biokoření nebo biozeleniny.
U nebalených biopotravin koupených na tržišti nebo přímo na farmě se o ekologickém původu přesvědčíme nahlédnutím do certifikátu, vydaného některou ze tří českých kontrolních organizací pro ekologické zemědělce.


Biopotraviny v číslech
Za biopotraviny utratí každý Čech v průměru 160 Kč ročně. Z celkových výdajů za potraviny a nápoje to představuje 0,7 %, jak uvedl Ústav zemědělské ekonomiky a informací. Největší zájem máme o mléčné výrobky, čerstvou zeleninu a ovoce. Pravdou ale je, že pravidelně nebo aspoň občas nakupuje biopotraviny jen 37 % českých spotřebitelů, což zjistil průzkum agentury STEM/MARK.
Ti, co biopotraviny nenakupují, uvedli v průzkumu za nejčastější důvod nezájmu vysokou cenu v porovnání s běžnými potravinami.
Pochybovali také o tom, zda jsou biopotraviny vyrobeny skutečně jen z ekologicky získaných surovin, anebo nevěřili v jejich vyšší kvalitu v porovnání s konvenčními.
Vysoké ceny biopotravin a nedůvěra řady spotřebitelů v jejich autenticitu však nejsou jedinou překážkou pro jejich větší odbyt. Tomu brání i zatím málo pestrý sortiment na trhu. Ačkoli se u nás ekologicky farmaří na 11,4 % výměry zemědělské půdy a Ministerstvo zemědělství eviduje 422 českých výrobců biopotravin a 3920 ekologických farmářů, na pultech to příliš vidět není. V regálech převládá drahé biohovězí maso. Úzká nabídka z domácí produkce tak nestačí pokrýt poptávku po širším výběru zboží, takže 46 % biopotravin na českém trhu pochází z dovozu.
Zemí s největší oblibou biopotravin v Evropské unii je Dánsko, kde jich každý tamní obyvatel ročně v průměru nakoupí za 60 eur, v přepočtu za 1500 Kč. Na zemědělské produkci Dánska se biopotraviny podílejí 5 %. V sousedním Německu činí podíl biopotravin na zemědělské produkci 2,5 %, každý Němec za ně ročně v průměru vydá 40 euro, v přepočtu 1000 Kč.