Fejeton: Óda na pstruhy

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

Vydáno: 14.6.2012    Publikováno v časopise 6/2012

Pstruhům sluší svoboda. A čistá voda. Která ovšem zurčí a ne se třeba povaluje v neckách.

V potoce za vesnicí, kde jsme bydleli, byli. Schovaní v kořenech vrb a olší pod převislými břehy, odkud jako japonská torpéda vyráželi za stínem mouchy letící nad vodní hladinou. Nehybně čekající v proudu pod mělkými tůněmi, až se jim k tlamě přiblíží neopatrný vodní hmyz anebo nešťastný luční koník sebevrah. Ale já jsem tam byl taky a jako rafinovaný čáp v červených spartakiádních trenýrkách jsem opatrně kladl bosé nohy na dno a šátral klukovskýma rukama v spletitých úkrytech, mezi kořeny a pod velkými kameny, abych prudce sevřel prsty, když se dotkly jejich stříbrného těla. Musel jsem být rychlý jako blesk, poněvadž oni byli rychlí jako namydlený blesk.

Jednou já, jednou oni. Bylo to mezi námi víceméně fifty fifty. Ale řekl bych, že já si to víc užíval. Pstruzi – ti, co mně utekli i ti, co jsem vyhodil na břeh – z toho byli spíš vykulení.

Byli zdivočelí, jelikož se (nebo minimálně jejich předci) nenarodili v tom potoce, ale nahoře v rybnících, v sádkách státního rybářství, odkud se jim při velké vodě nebo velké vzpouře vězňů podařilo uprchnout. Ředitelem rybářství byl nějaký Irgl, který se za mlada nešťastně zamiloval do mé babičky a zůstalo mu to jako vrozená vada. Když na něj občas přišel vzpomínkový nával dávné lásky, rozběhl se k nám na návštěvu, a aby mu to nepřišlo tak blbé, vymlátil rybník a přinesl nám plnou tašku ryb. Pstruh potoční i duhový, síh severní i lipan podhorní v hojném množství leželi na stole, Irgl pil u kamen meltu a děda vztekle štípal na dvorku dřevo, protože z ryb jedl akorát bůček a taky se bál, že se to někdo dozví a bude si o nás myslet, že jsme panstvo, co se cpe delikatesami, které se nedaly koupit na potravinové lístky ani za prase. A já… já se na ně díval s takovým zvláštním smutkem, třebaže byli daleko větší než ti, co jsem dokázal chytit do ruky, vyžraní byli, ale lesklá barva jejich těl už temněla a oči jim potahovala kalná blanka. A hlavně – nepodlehli v čestném souboji.

Ne, že bych je nesnědl.

A ne že bych nesnědl i ty, co se mi pod příbor nedostali z potoka nebo aspoň ze sádek, nýbrž z chlaďáku v supermarketu, kde trávili svůj posmrtný život zavakuovaní v zapařeném igelitu. Nedejpánbu zmrzlí. Nejsou zas tak drazí, aby si je penzista nemohl jednou za pět let dovolit, a skoro s určitostí se o nich dá říct, že obsahují výhradně pstruží maso. Případně určitě víc pstružího masa než vody, sóji a bramborového škrobu. Občas mají dokonce vzdálenou, velmi vzdálenou chuť pstruhovitých ryb pana Irgla. Těch, co jsem chytal do ruky, ovšem ne. To nikdy ne.

Je to tím, že pstruhům sluší svoboda.

Lidem ostatně taky.

 

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit