Fejeton: Med není med

Vydáno: 12.5.2012    Publikováno v časopise 5/2012

Tak jsem tuhle potkal starou paní Kraftovou, šourala se parkem a plakala, jako když ji na nože berou, chtěl jsem se jí vyhnout, poněvadž jsem nevěděl, jestli naříká pouze nad zmrazenou valorizací svýho důchodu, nebo jestli jí třeba neumřel pes, a já – znáte mě – jsem samej žertík, tak abych náhodou neudělal nějaký fóra, jenomže ona mě zblejskla a hned na mě, jelikož u ní požívám neobvyklý důvěry, když píšu do détestu, prej pane Rosenbaum, taky jste to slyšel, říkali to v televizi, že med už není med!

To se mi ulevilo! Hned jsem nasadil ten svůj chlácholivej tón, kvůli kterýmu mě mají za hodnýho člověka i policajti, a povídám, ježíši, matko, a co má bejt, máslo už není máslo, sejra už není sejra, maso už není maso, anóbrž sója a bramborovej škrob, sůl akorát posypová, tak proč by zrovna med měl bejt med? Včeličky vymírají na smrtelný choroby, povinný

očkování na to neexistuje, tak kdo by se s tím páral, když se to dá vyrobit z cukru a nějakýho čínskýho sirupu?

No jo, ale když já si na med potrpím, pane Rosenbaum, od malička jsem na med vysazená, já si ho dávám do čaje, dřívávějc jsem si ho dávala i do grogu, když rum byl ještě rum, a jenom díky tomu jsem se dožila rozvinutýho kapitalismu, ale co teďka? Já stála v suprmárketu u těch medů hodinu a půl a koumala, kterej je opravdovej a nic, ty malý písmenka stejně nepřečtu a nikdo mi neporadí, co mám dělat, co si počnu?

Zželelo se mi stařenky, ačkoliv já aktivně nemeduju, trnou mi po tom zuby a ani medoviny jsem nikdy naráz nevypil víc než litránek, a tak jsem hledal dobrou radu, co jich mám vždycky plný kapsy. Už jsem jí málem řek, ať si pořídí vlastní včely, jenomže podobně jsem jí poradil, když tuhle tak strašně zdražily vejce a ona si mi pak stěžovala, že se v tý svý dvougarsonce s těma slepicema moc nesnáší – a kdyby k tomu měla v kredenci ještě nějaký včelstvo… Tak jsme na ni vytáh aspoň ten starej trik s lihem, povídám, kupte si v krámě med, paní Kraftová, naberte ho lžičku a kápněte na to trochu lihu, když se med rozpustí, je pravej, když ne, je falšovanej, v obou případech to ovšem vždycky můžete vypít, pokud teda líh bude líh. Trošku jsem se do toho zaplet, ale babča přestala naříkat a jen se mi zeptala, jestli v lékárně na ten líh musí mít předpis a kolik z ceny hradí pojišťovna, tak jsem radši přehodil vejhybku.

Helejte, říkám, nebo se na to vykašlete, nepodporujte zločin, tady sebou sekněte na trávu a natrhejte si igelitku pampelišek nebo sedmikrásek, vražte k tomu kilo cukru a vodu, pěkně to svařte a máte med jak víno, případně se taky můžete vyškrábat na černej bez, dyk to znáte, ne? A víte, že ne, povídá Kraftová, já jsem městský dítě a med nám vozil táta od prababičky z Oujezda, opravdu je to takhle jednoduchý, dobrodinče? To si pište, matko!, nafoukl jsem se samou pýchou jak páv a ona sebou na mou duši okamžitě praštila na trávník a už škubala kytky. Radši jsem poodstoupil – hned se totiž začali sbíhat lidi a pomáhali jí, teda ne trhat, nýbrž dávat umělý dejchání a masáž srdce a stabilizovanou polohu a vykřikovat hesla o epileptickejch záchvatech… Zdáli se ozvalo houkání záchranky a hasičů, takže jsem se polehoučku vytratil, abych třeba nakrásně ještě nemusel platit zbytečnej výjezd, poněvadž ona by mě ta stará kamarádka určitě práskla… ještě jsem si dal u stánku na leknutí slivovici s medem…

No a jak správně tušíte, ta slivovice nebyla slivovice a med…

 

Zdeněk Rosenbaum
 


Přihlásit