Černé ovce: Sponzorský dar

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 6/2008

Sponzorský dar, jehož poskytnutím je podmiňováno provedení zákroku hrazeného z veřejného zdravotního pojištění, je třeba posuzovat jako úplatné poskytnutí zdravotní péče. Takový právní úkon podle § 39 občanského zákoníku svým obsahem odporuje zákonu a obchází jej a proto je neplatný.

Když se řekne „sponzorský dar“, je naprosto jasné, že se jedná o dobrovolný příspěvek, na který nikdo nemá nárok a který nemůže být vymahatelný. Vím to, protože v charitativní oblasti se aktivně pohybuji již více než devět let a také vím, že získat sponzora je hodně obtížné. I proto mě zaujalo, když jsem se dozvěděla, že nemocnice v Brně si vynucuje sponzorský dar za operaci šedého očního zákalu…
Jiřině Floriánové je 87 let. Oční lékař jí diagnostikoval šedý oční zákal a doporučil operaci. V Brně je vyhlášena jako velmi kvalitní pracoviště Vojenská nemocnice. Tam se paní Floriánová na operaci v dubnu loňského roku objednala a dostala termín na leden. V listopadu jí z nemocnice zavolali a oznámili, že termín platí, ale že si musí připravit peníze na sponzorský dar – za každé oko 2500 Kč. Nelíbilo se to ani paní Floriánové, ani její dceři Darii Dytrychové. A protože tomu nechtěly uvěřit, zašly do nemocnice a dozvěděly se, že jde o nový příkaz ředitele. A také se dozvěděly, že pokud na to nemají, mohou jim těch pět tisíc rozepsat do splátkového kalendáře.
Daria Dytrychová se rozzlobila. „Sponzorský dar je dobrovolný! To skutečně musíme zaplatit? Bez toho maminku nebudete operovat?“ ptala se. A bylo jí řečeno, že výjimku může povolit jedině ředitel nemocnice. „Jaká výjimka z něčeho, na co nikdo nemá právo?“ divila se. Nikam nešla prosit o výjimku a raději napsala k nám do redakce Černých ovcí.

Společně jsme navštívili ředitele Vojenské nemocnice v Brně Antonína Vodáka. Vlídně nás přijal, ale bylo vidět, že je mu naše návštěva nepříjemná. „Proč jste nepřišla za mnou?“ zeptal se paní Dytrychové. „Proč bych za Vámi chodila? Proč bych žádala, abyste nám prominul něco, na co nemocnice nemá nárok?“ Ředitel nemocnice přiznal, že k vybírání sponzorských darů přistoupil nerad a že jeho nemocnice není jediná, která peníze vybírá. Může za to regulace, neboť nemocnice dostávají od pojišťoven zaplaceno jen určité množství, avšak poptávka dané možnosti mnohonásobně převyšuje. Po podzimní finanční uzávěrce stáli před rozhodnutím – buď přestat operovat, nebo operovat a od pacientů vybírat sponzorské dary.
Zamířili jsme do zdravotních pojišťoven. Všude nám potvrdili, že pacient má právo na operaci šedého očního zákalu bez jakékoliv úhrady. A na argument pana ředitele, že nemá možnost operovat všechny, kteří to potřebují, nám bylo řečeno, že regule pochopitelně jsou, ale nemocnice musí plánovat a ne před koncem roku najednou zjistit, že už má vyčerpáno. A vždy by měla jednat s pojišťovnami, prý by se nějaké řešení našlo.
„Moc si rozmyslím, jestli raději nebudu nespokojené pacienty posílat do svých pojišťoven, ať si to s nimi vyřídí, protože my už za tu jejich operaci nedostaneme peníze. Asi to bude jednodušší než takovéto rozhovory.“ S tím jsme se s panem ředitelem rozešli.
Vojenská nemocnice v Brně není jediná, která vybírá sponzorské dary za operace očí. A tak jsme požádali o stanovisko Ministerstvo zdravotnictví ČR. Tiskový mluvčí Tomáš Cikrt nám sdělil, že telefonoval do nemocnic v Brně a dozvěděl se, že skutečně sponzorské dary vybírá, ale jsou prý za kvalitnější čočku, ne za operaci. A podotkl, že pokud by pacienti lepší materiál nedostali, byl by to na ně podfuk, protože samotná operace je skutečně zcela hrazená pojišťovnou a žádné sponzorské dary za ni nikdo není povinen dávat.

Zkušenost paní Floriánové, která byla nakonec operována ke vší spokojenosti v nemocnici v Šumperku, však ukazuje, že to s těmi lepšími čočkami nemusí být takové, jak bylo řečeno Tomáši Cikrtovi. V Šumperku paní Floriánové totiž vysvětlili, že operace je zadarmo a že dostane velmi kvalitní čočky. Může si však připlatit, pokud chce čočky jiné, ještě kvalitnější. „Ve Vašem věku to však nepokládám za nutné. Budete se potápět? Asi ne. Takže proč zbytečně utrácet,“ vysvětlil jí primář očního oddělení nemocnice v Šumperku. A provedli operaci ani ne měsíc po té, co tam dcera paní Floriánové zavolala. Zadarmo. Tak by to mělo být všude. Bohužel není. A ti, kteří nevědí, na co mají nárok, platí. Platí, protože dnes se platí skoro všude. Tak kdo se má vyznat v tom, co se zaplatit musí a co ne?

Maria KŘEPELKOVÁ
pořad Černé ovce, který informuje a chrání nejenom spotřebitele

 

Advokát radí...

Jelikož lékaři, které znám, jsou vesměs slušní a vážení lidé, očekávám, že i případné negativní reakce po přečtení tohoto článku ze strany osob, které mají co do činění se zdravotnictvím, budou vedeny v duchu korektním, byť s mými závěry samozřejmě každý souhlasit nemusí. Připouštím, že úhel pohledu pacienta, který čeká na operaci či jiný lékařský zákrok, se může lišit od názoru lékaře, který čeká, až mu zdravotní pojišťovna zaplatí již poskytnutou zdravotní péči – tento článek je však příspěvkem do časopisu, který se dlouhodobě zabývá právy spotřebitelů a i pacienty jako osoby, kterým je poskytována lékařská péče, lze s určitou mírou nadsázky považovat za „spotřebitele.“ Nebudu nikoho dále napínat a rovnou přiznám, že v tomto konkrétním případě jsem dospěl k závěru, že vyžadování sponzorských příspěvků za úhradu péče, hrazené ze zdravotního pojištění, v souladu s českým právním řádem není.

Článek 23 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví, s tím, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Podmínky, za kterých je občanům České republiky poskytována zdravotní péče, upravuje zákon
č. 20/1966 Sb., zákon o péči o zdraví lidu, v platném znění.

Z ustanovení § 11 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu vyplývá, že zdravotní péče se poskytuje zásadně bez přímé úhrady na základě všeobecného zdravotního pojištění. Zdravotnictví samozřejmě „bezplatné“ není, jeho provoz stojí nemalé peníze a největší část prostředků je získávána zejména z povinného veřejného zdravotního pojištění – podnikatelé platí pojistné sami, za zaměstnance je odvádí jejich zaměstnavatel a za osoby, které nejsou výdělečně činné (například děti, důchodci a další kategorie, třeba i za vězně) hradí pojistné Česká republika ze státního rozpočtu, tedy z peněz, které jsou vybrány od všech daňových poplatníků. Platí zde princip solidarity – zdraví lidé, kteří vydělávají peníze, ze svého pojistného a ze svých daní přispívají osobám, které pracovat nemohou, avšak lékařskou péči potřebují. Povinné veřejné zdravotní pojištění, u něhož pacient dostane (a má právo žádat) zdravotní péči na úrovni, kterou mu přiznává zákon, lze kombinovat se soukromým zdravotním pojištěním, ze kterého lze hradit „nadstandardní“ výkony a péči. Netvrdím, že takto nastavený systém zdravotního pojištění funguje zcela ideálně, avšak přes občasné stesky nespokojených pacientů mám za to, že celková úroveň veřejné zdravotní péče je poměrně vysoká a přesahuje i úroveň některých vyspělých států západního světa.

Podmínky, za kterých lze občanům České republiky poskytnout zdravotní péči za plnou či částečnou přímou finanční úhradu, stanoví § 11 odst. 3 tohoto zákona. Zde je stanoveno, že za plnou nebo částečnou finanční úhradu je poskytována:
a) zdravotní péče přesahující rámec stanovený zvláštními předpisy,
b) vyšetření, prohlídky a jiné výkony prováděné v osobním zájmu fyzických osob nebo v zájmu právnických osob, které nesledují léčebný účel,
c) léčiva, zdravotnické prostředky a potraviny pro zvláštní lékařské účely nad rámec stanovený zvláštním předpisem,
d) zaopatření v zařízeních ústavní péče, v dětských domovech, kojeneckých ústavech a jeslích,
e) hygienické služby objednané fyzickými nebo právnickými osobami,
f) pobyt v zařízeních ústavní péče z jiných než zdravotních důvodů, nejde-li o péči, která se podle zvláštního zákona považuje za sociální péči, nebo o pobyt průvodce podle zvláštního předpisu.

Výčet případů, kdy může lékař od pacienta požadovat úhradu zdravotní péče, je konečný – nedávno zavedené regulační poplatky ve výši 30 Kč, případně 90 Kč mají poněkud odlišný charakter, tyto jsou upraveny § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Tento zákon současně upravuje rozsah bezplatně poskytované zdravotní péče a je oním „zvláštním předpisem“, na který odkazuje výše uvedené ustanovení § 11 odst. 3 písm. a) zákona o péči o zdraví lidu.

Abych čtenáře nezahrnul „zbytečnými“ paragrafy, stručně shrnu, že zákon č. 48/1997 Sb. stanoví, za jakých podmínek lze po pacientech požadovat peníze a kdy jim lékař musí pomáhat „bezplatně“ a následně jejich zdravotní pojišťovně vyúčtuje svou odměnu. Skutečnost, že pojišťovny v některých případech platí lékařům pozdě, by se občana, který zdravotní pojištění platí včas, dotýkat neměla. Přesto se tak někdy děje a pacienti se tak nedobrovolně stávají kartou ve hře o peníze ve zdravotnictví…
Jak na uvedenou situaci pohlížet z pohledu občanského práva? Dobrovolným poskytnutím finančního daru dojde k uzavření darovací smlouvy podle § 628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Provozovatel lékařského zařízení samozřejmě může přijímat dary od kohokoli, kdo je mu ochoten něčím přispět. Někdo dává dary z vděčnosti, někdo očekává pozitivní publicitu, někdo si chce tímto způsobem snížit daňový základ, u někoho mohou být motivy zcela jiné – vždy však platí, že aby byl dar darem, musí jít o bezplatné plnění, za které dárce nezíská adekvátní protiplnění. Pokud však s někým uzavřu smlouvu, podle které mu „daruji“ částku 100 000 Kč a on mi za to na oplátku podle takové smlouvy „daruje“ třeba ojetý osobní automobil, soud toto ujednání nebude posuzovat jako dva dary, nýbrž na tento případ aplikuje ustanovení § 41a občanského zákoníku o zastřených právních úkonech a bez ohledu na to, jak účastníci takovou smlouvu nazvou, bude ji v tomto případě pravděpodobně posuzovat jako kupní smlouvu.

Troufám si tvrdit, že „sponzorský dar“, jehož poskytnutím je podmiňováno provedení zákroku hrazeného z veřejného zdravotního pojištění, je třeba posuzovat jako úplatné poskytnutí zdravotní péče. Takový právní úkon podle § 39 občanského zákoníku svým obsahem odporuje zákonu a obchází jej a proto je neplatný. O platný právní úkon by se jednalo pouze tehdy, pokud by taková zdravotní péče přesahovala to, co zdravotní pojišťovna nehradí.

Co z toho plyne pro paní Floriánovou a jí podobné pacienty? Pokud by nechtěla čekat na operaci nebo hledat jiné zdravotnické zařízení a pokud by byla raději poskytla brněnské nemocnici požadovaný „sponzorský dar“, mohla by se následně domáhat vrácení zaplacené částky žalobou o vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže by prokázala, že poskytnutím tohoto daru bylo podmiňováno provedení zákroku, na který jinak měla nárok z veřejného zdravotního pojištění, mohla by s takovou žalobou uspět. Pokud je mi známo, české soudy podobnou žalobu dosud neprojednávaly. Nevím, zda by se soud ztotožnil s mou právní argumentací, avšak nemocnice, které sponzorské dary podobným způsobem po pacientech vyžadují, se vystavují riziku toho, že pacienti budou chtít takové „dary“ vrátit.

Na závěr uvádím, že nezávidím nikomu, kdo má na starosti financování zdravotnictví, neboť jeho provoz levný není, peníze je třeba někde získat a následně se musí přerozdělit tak, aby k případům, podobným případu paní Floriánové, pokud možno nedocházelo. V žádném případě nechci nabádat pacienty, kteří již sponzorské dary poskytli, aby vůči zdravotnickým zařízením hromadně požadovali jejich vrácení – spíše apeluji na nemocnice, aby při vydávání podobných dobře míněných „příkazů ředitele“ dobře zvážily jejich soulad se zákonem a veškeré možné důsledky.

JUDr. Martin SOCHOR, advokát

Přihlásit