Pravda o smluvní záruce automobilů

Přečtěte si nový dTest

Aktuální číslo časopisu dTest 10/2016 Přečtěte si nový dTest

O smluvní záruce, tedy záruce přesahující ze zákona povinné dva roky, se traduje, že může být v podstatě jakákoli, neboť je plně v rukou prodejce. To ale neplatí paušálně. Někteří prodejci to stále odmítají akceptovat a navzdory všemu nutí spotřebiteli protiprávní smluvní podmínky. I to vyplynulo zesrovnání smluvních podmínek prodloužených záruk šestnácti značek automobilů, které provedl nezávislý spotřebitelský časopis dTest.



Lákání na záruku

Televizi a periodika v poslední době plní reklamy s krásnými novými vozy, které kromě historicky asi nejpřijatelnější ceny lákají často i na záruku přesahující zákonem stanovené povinné dva roky.

Smluvní záruka, která přesahuje záruku zákonnou, je již v režii prodejce (s omezeními, z nichž jedno zmiňujeme níže). Prodejce si může stanovit, na které díly či typy poruch se záruka nevztahuje, jak bude řešení vzniklých vad probíhat a jaké nároky při tom bude mít zákazník-spotřebitel.  Časopis dTest se rozhodl otestovat, zda je opravdu o co stát a zda nejde jen o lákadlo osekané na kost tak, že v podstatě naplňuje znaky klamavé praktiky. Značky automobilů jsme vybírali na základě žebříčků jejich rozšířenosti, současných prodejních čísel (včetně přihlédnutí ke kategorii vozů vyšší třídy) a reklamních kampaní slibujících prodlouženou záruku.

Co má většina smluvních záruk společné? Především nepočítejte s tím, že by vám prodejce po dvou letech v případě i opakovaných vad umožnil výměnu za nový vůz či dokonce odstoupení od smlouvy. Tuto možnost prodejci ve svých podmínkách vylučují. Vzhledem k tomu, že mnoho prodejců zároveň vylučuje i nárok na slevu (jedinou možností je tedy oprava), ocitá se majitel vozu s neodstranitelnou či stále se opakující výrobní závadou (indikující její zřejmou neopravitelnost) v patové situaci.

Naopak kvitujeme, že si pro řešení oprav prodejci nevyhrazují speciální lhůtu, uplatní se tedy maximálně zákonných 30 dnů. Většina prodejců se navíc zaručuje zajistit servis nejčastěji ve formě odtahu nepojízdného vozidla do nejbližšího smluvního servisu, v některých případech i zajištění např. nutného ubytovaní a dalších služeb. Stejně jako je tomu u zákonné záruky, se ani v režimu té smluvní nelze domáhat vad vzniklých v důsledku opotřebení vzniklého obvyklým užíváním věci.

Podmínky základních i prodloužených záruk se u jednotlivých značek automobilů poměrně liší, vyplatí se proto zvážit je již při výběru nového vozu. Nejčastěji automobilky poskytují základní záruku v rozsahu záruky platné ze zákona – tedy 24 měsíců. Některé tuto dobu zvedají na 3 roky (z našeho výběru Hyundai, Dacia, Toyota a Mazda). Naprostou výjimkou je v tomto ohledu Kia, která poskytuje sedmiletou záruku na nový vůz (s určitými výjimkami na některé součástky, které se rychle opotřebují). Za zvážení stojí i pětiletá záruka bez omezení kilometrů u některých modelů Hyundai a pětiletá záruka na modely Chevrolet.

Téměř všichni výrobci nabízejí možnost placeného prodloužení záruky. Většinou dávají na výběr z několika typů, kdy je záruka omezena jednak uplynutím určité doby, jednak najetím určitého množství kilometrů, a to většinou podle toho, co nastane dříve. Pouze Volkswagen poskytuje možnost prodloužené záruky i bez omezení najetých kilometrů, stejně tak je tomu i u již zmíněné pětileté záruky některých modelů Hyundai. Cena se pak odvíjí podle zvoleného typu prodloužené záruky a často také podle konkrétního modelu vozu.

Většina výrobců deklaruje rozsah prodloužené záruky jako velice podobný rozsahu zákonné záruky. Někteří ovšem o rozsahu prodloužené záruky zcela mlčí a odvolávají se na jednotlivé dealery značky – vždy je rozhodně třeba si případný rozsah prodloužené záruky ověřit ve smlouvě ještě před podpisem. Někdy bývají součástí prodloužené záruky i další služby, jako např. asistenční služba v případě poruchy vozu.

Otázkou je, co se se smluvní prodlouženou záruku stane, pokud auto v jejím průběhu změní majitele. Záruku je samozřejmě vždy možné na nového majitele vozu převést i později smlouvou o postoupení práv vyplývajících ze záruky na automobil, nejlepší je ale myslet na postoupení již v samotné kupní smlouvě. Někteří výrobci prodlouženou záruku vozu uznávají novému majiteli bez dalšího (požadují např. pouze servisní knížku), jiní po novém majiteli pravděpodobně budou chtít právě smlouvu o postoupení práv z takové záruky. Na to je potřeba myslet, zejména když kupujete ojetý vůz, který jeho majitel prezentuje jako „v záruce“; můžete si tak ušetřit další zařizování do budoucna.

Při našem testu jsme se zaměřili také na soulad podmínek s nařízením Evropské komise č. 461/2010, o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě v odvětví motorových vozidel. Častou praxi prodejců – povinnost zákazníka podstupovat pravidelné garanční prohlídky vozu u autorizovaných partnerů prodejce a používat pouze tam namontované originální díly pod možností omezení či ztráty záruky, a to někdy dokonce i zákonné – toto nařízení zakazuje. Zákazník tedy při dodržení předepsaných prohlídek (nyní tedy ne už nutně v servisu autorizovaném, ale libovolně), použití originálních či ekvivalentních dílů a dodržení stanovených odborných postupů o záruku (a to ani o tu prodlouženou) nepřijde ani když auto svěří do rukou nezávislého servisu. To je velké zlepšení oproti dřívějšku, neboť zejména předepsané pravidelné prohlídky v autorizovaném servisu se vzhledem k tomu, že je v naprosté většině případů hradil spotřebitel, prodražily natolik, že cena za prodlouženou záruku vedle toho byla poměrně zanedbatelnou položkou. Širší konkurence a svobodná volba zákazníka by měla vést ke snížení nákladů spojených s prodlouženou zárukou.

Prodejců, které tato omezení nerespektují, se v našem testu našlo dost – podívejte se do tabulky. Ustanovení smluvních podmínek, která nařízení odporují, považujeme za neplatná.

Přihlásit