Právo: spotřeba vozidla

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 10/2011

Pokud si hodláte pořídit nový či ojetý automobil, bude vás jistě zajímat i jeho spotřeba pohonných hmot. Právě spotřeba bude v několika následujících letech značně ovlivňovat vaše výdaje.

Když se procházíte po autosalonech, autobazarech nebo jen tak „brouzdáte“ po internetových portálech nabízejících automobily, zajisté se díváte do kolonek, které uvádějí průměrnou spotřebu vozu. Je jasné, že prodejci do nich pouze opisují údaje z technického průkazu k vozidlu, který obdrželi od výrobce. Není velkým tajemstvím, že ti k měření spotřeby používají metodiku, která s reál-nou spotřebou mnohdy příliš nekoresponduje. Jaké to má důsledky pro kupujícího? Může na deklarovanou spotřebu spoléhat a v případě výrazně vyšší spotřeby uplatňovat právo z odpovědnosti za vady?

Koncem srpna letošního roku vydal Ústavní soud nález č. 1959/11, ve kterém se vyjádřil právě v tom smyslu, že vyšší spotřeba je skrytou vadou věci, když zamítl stížnost prodejce automobilu proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

Celý spor začal tehdy, když si zákazník koupil nový automobil, jehož faktická spotřeba byla výrazně (konkrétně o 25 %) vyšší než spotřeba vykazovaná v technickém průkazu. S tímto se kupující nechtěl smířit a uplatnil u prodávajícího rekla-maci. Jak se dalo předpokládat, reklamace byla zamítnuta. Podle prodávajícího totiž v kupní smlouvě nebylo dohodnuto, že automobil musí mít spotřebu, která já uváděna v technickém průkazu. Záruční podmínky navíc nepřipouštěly slevu z kupní ceny automobilu.
S tím se kupující nesmířil a obrátil se na soud. Soud došel k názoru, že vyšší spotřeba automobilu představuje skrytou vadu vozu a přiznal mu slevu z kupní ceny ve výši 50 000 Kč. Zároveň mu přiřkl náhradu nákladů, které vynaložil na změření spotřeby vozu, neboť představovaly slovy zákona „náklady nezbytné k uplatnění reklamace“.

Otázkou je, co ještě můžeme a co již nemůžeme považovat za výrazně vyšší spotřebu. V daném případě se jednalo o rozdíl mezi „papírovou“ a faktickou spotřebou ve výši 25 %. Domníváme se, že jakmile se faktická spotřeba odchyluje od spotřeby v technickém průkazu o více než 10 až 15 %, jedná se o výrazně vyšší spotřebu. Nad tímto limitem totiž výrazně stoupají náklady spotřebitele na spotřebu pohonných hmot. Avšak toto bude záležet již na další rozhodovací činnosti soudů.

Ale pozor – s výše uvedeným závěrem se prodejci aut nebudou chtít smířit. Již se hovoří o formulacích typu „za určitých podmínek se může spotřeba lišit“, které by se teoreticky mohly objevit v technických průkazech. Tato formulace se podle jejich názorů může jevit právně nenapadnutelná. Podle jiného názoru se může jednat o ustanovení nepřiměřené, nezákonné a zbavující spotřebitele příslušné zákonné ochrany. Nadto je třeba si uvědomit, za jakých podmínek by mohlo docházet k tomu, aby spotřeba byla vyšší o 10 až 15 %, ba dokonce v rozhodovaném sporu o 25 % (pro zjištění skutečné spotřeby se pak bude nepochybně postupovat odbornou a standardizovanou cestou, nebude tedy stačit např. údaj z palubního počítače).

Domníváme se, že tato formulace by mohla pokrývat pouze situace, které zahrnují zvýšení spotřeby maximálně do oněch 10 až 15 %. Avšak na konkrétní závěry, o které bychom se mohli opřít, si budeme muset ještě počkat, až se takovýto případ opět dostane k soudu.


Přihlásit