Fejeton: Drtiče nemusím

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 8/2011

Můj dědeček měl nevlastního bratra, který se jmenoval Šmelhaus – jak je to možné, se mě neptejte, já se do soukromí svých babiček nikdy moc nemotal. Taky se jmenoval Alois, a tenhle Alois Šmelhaus vystupoval jako profesionální zápasník v pouťových arénách pod přezdívkou Drtič. Někdy taky Drtič kostí.

Na plakátech nikdy nestálo, že zápasem večera bude souboj o titul mistra střední Evropy mezi Aloisem Šmelhausem a francouzským borcem černé pleti Alainem Bordelem, nýbrž že se mimo jiné taky utkají Drtič (nebo Drtič kostí) a Africká bestie, Muž s maskou, Netvor Venca a podobně.

Prostě žádná velká sláva to nebyla.

Nevlastní strýc si tak zvykl, že se normálně při styku s normálními lidmi představoval jako Drtič. Já jsem Drtič, povídal, a když se ho náhodou někdo zeptal, čím se zabývá, dodal, že drtí kosti. To byl jeho zápasnický styl. Sevřel soupeře do objetí (pokud se mu podařilo ho čapnout) a pak už ho jen drtil a drtil, dokud nepraskla nějaká kost. Gustav Frištenský prý o něm jednou prohlásil, že podobnou techniku používá na světě už jen anakonda.

Dlouho mu to nevydrželo, to se ví, a tak ho jednoho krásného dne dopravili trochu porouchaného k nám. Většinou pak postával na zahradě a koukal. Výjimečně i pomohl. Vzal například do náruče haldu suchých větví z ořezaných ovocných stromů, sevřel je a rozdrtil na malé kousky. To bylo moje první setkání se zahradním drtičem větví. Značky Šmelhaus.

Letos jsem se s ním setkal podruhé, ale už to nebyl on, měl úplně jinou značku a smrděl benzínem. Kamarádka Miluš ho vyhrála v nějaké soutěži, a poněvadž bydlí v paneláku, kde je větví nedostatek, odvezla si ho na chatu, kde je jich naopak přehršel. Ale strašlivá přehršel. Nikdo je totiž nikdy nedrtil, jen si tam tak rostly a válely se po zemi jako to dříví v lese. Miluš se do nich pustila, když už měla zadarmo drtič.

A stroj se do nich zakousl a chrlil štěpky jako italská fontána a Miluš měla radost, třebaže v chatě topí olejovým radiátorem. Byla by bez sebe štěstím, i kdyby drtič chrlil mulčovací hmotu (to taky umějí), i když chata stojí na skále a nejbližší místo k založení kompostu je poblíž tři kilometry vzdálené hospody U Holubů. Samozřejmě mě pozvala, abych se přišel podívat, já přišel a Miluš a stroj drtily, okolní stromy už byly bez větví až do výše jejího žebříku a lavina štěpků se valila po skále dolů jako dřevěný vodopád.

Šel jsem do své chaty a vzpomínal na Aloise Šmelhause a na svou babičku (tu druhou), která všechny větvičky sekala malou sekyrkou na smrkovém špalku na stejně dlouhé kousky a pak je vázala do úhledných otýpek, které skládala pod střechu stodoly, aby až přijde zima…

Helejte se, jsou přístroje a přístroje. Některé mi k srdci nepřirostou, ani kdybyste se zbláznili.

 

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit