Bolest a zdravotní obtíže zubů

Obsah srpnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 8/2020 Obsah srpnového dTestu

Publikováno v časopise 8/2011

Bolest a zdravotní obtíže zubů jsou všeobecně a právem považovány za krajně nepříjemnou záležitost, která dokáže člověku udělat ze života hotové peklo a co víc, jejich léčba sebou často nese i nemalou finanční zátěž.

Nemůžeme totiž zapomínat na to, že kromě významu chrupu coby „nástroje na zpracování potravy“ a jeho podílu při tvorbě některých hlásek a tedy i na správné mluvě je dnes přikládán značný význam i estetické stránce věci. Bílé a zdravé zuby, společně s „reklamním“ zářivým úsměvem se zkrátka staly jedním z mnoha společenských hodnotících měřítek.


Vývoj a stavba zubů

Ačkoliv na svět přicházíme zcela bezzubí, proces růstu chrupu je již dávno v pohybu. Vývoj zubů totiž počíná již v prenatálním stádiu a to přibližně v druhé polovině sedmého měsíce těhotenství.

První generace zubů neboli mléčný chrup se začíná prořezávat až kolem šestého měsíce věku; tento časový údaj je čistě orientační, jedná se do značné míry o individuální záležitost.

Kompletní bývá sada mléčných zubů okolo třicátého měsíce věku a čítá dvacet exemplářů – osm stoliček, čtyři špičáky a osm řezáků.

Šest až devět let pak slouží tyto zuby plně svému účelu, tedy mělnění potravy a také jako pomocná síla při tvorbě některých hlásek. Poté jsou postupně nahrazovány druhou generací zubů, označovanou jako chrup stálý. Rovněž jeho základ se vyvíjí již v době před narozením, ačkoliv pozorovatelný je až ve výše zmíněném období.

Stálý chrup je tvořen dvaatřiceti zuby: dvanáct stoliček, osm zubů třenových, čtyři špičáky a osm řezáků. Čtyři z celkového počtu stoliček představují jistou výjimku. Oproti ostatním zubům druhé generace, které bývají obvykle do dvanácti let věku již přítomny, se tyto prořezávají zpravidla až v době plnoletosti. Hovorově se těmto stoličkám také říká zuby moudrosti. Jejich růst však není pravidlem. V některých případech k němu nemusí vůbec dojít, jindy se prořezávají pouze některé z těchto zubů.

Každý zub má tři základní části – korunku, krček a kořen. Korunka je svrchní, viditelná část zubu, níže je krček, který by měl být v ideálním případě překryt dásní. Našim zrakům skryt je pak kořen zubu, uložený v kostním lůžku čelisti.

Zuby jsou zachyceny v kosti pomocí parodontu (ozubice). Tento závěsný aparát je tvořen úponem dásně na krček, dále povrchem kořene zubu, povrchem kosti zubního lůžka a vazy spojujícími zubní cement a kost. Tak zub ve zkratce vypadá odshora dolů. Zajímat nás ovšem bude i jeho stavba směrem z povrchu dovnitř.

Zub má, co se stavebního materiálu týče, složku anorganickou a složku organickou. Podíl organické složky, tvořené zejména bílkovinami, je menší než podíl složky anorganické, tvořené zejména vápníkem, fosforem, fluorem, vodíkem a kyslíkem.

Nejvýraznější podíl anorganických látek je patrný ve sklovině (email), pokrývající korunku zubu. Sklovina představuje ochrannou složku zubu před mechanickým poškozením a umožňuje konzumaci tuhé potravy. Tvrdost skloviny je vyšší, než je tomu u jakékoliv jiné tkáně lidského těla.

Pod vrstvou skloviny nacházíme zubovinu (dentin). Obsahuje více organických látek a proto je snadněji napadnutelnou složkou zubu v případě, kdy dojde k porušení skloviny. Zubovina není sklovinou chráněna kompletně, v oblastech, kam sklovina nedosahuje, je proto chráněna tzv. zubním cementem; velmi tvrdým, kosti podobným materiálem.

Vnitřní část zubu představuje dutina vyplněná dření – řídkým, tepenně vyživovaným vazivem, skrze které prochází nerv.

 

Zubní kaz

Zubní kaz je nejrozšířenější chorobou ústní dutiny, která postihuje lidi všech věkových kategorií. V ústní dutině trvale přebývá několik set druhů bakterií, z nichž některé jsou našemu tělu prospěšné, jiné naopak mohou způsobit vznik onemocnění. Toto riziko nastává v okamžiku, kdy se bakterie v ústech přemnoží. Tvorbu zubního kazu mají na svědomí bakterie Streptococcus mutans, vyznačující se několika specifickými vlastnostmi, které je činí obzvlášť vhodnými k tomuto účelu. Zásadní je jejich schopnost uchovávat si potravu do zásoby a jejich odolnost vůči vysokoprocentním roztokům cukru, které většina ostatních bakterií snáší velmi špatně.

Princip vzniku kazu je následující. Bakterie, které se živí cukernými zbytky, produkují odpadní látky – kyseliny. Ty pronikají podél sklovinných krystalů do sklovinné hmoty a způsobují její demineralizaci. Poškození vzniká pod neporušeným povrchem skloviny. Další bakterie, zejména acidofilní a proteolytické, pak zubní kaz rozšiřují a prohlubují. Teprve poté dochází k propadnutí povrchu skloviny. Popsaný proces trvá přibližně tři roky, než z podpovrchového poškození vznikne viditelný úbytek tvrdé zubní tkáně. Platí pravidlo, že méně odolné jsou zuby, u kterých ještě není sklovina zcela vytvrzena, tj. zejména zuby dětí a dospívajících.

Povrch zubů není poškozován jen odpadními látkami bakterií, na sklovině vznikají prakticky neustále drobné škrábance a trhliny způsobené mechanicky, obvykle je nacházíme na kousacích ploškách zubů. Rozměr těchto defektů je mikroskopického měřítka a díky obranným mechanismům našeho organismu se jich obvykle nemusíme obávat. Ty si totiž s tímto problémem dokážou poradit, a to pomocí slin, které obsahují minerální látky vhodné k zacelení těchto míst. Sliny tedy do poškozených částí uloží jakousi záplatu, která zastaví další narušování skloviny.

Dojde-li ke vzniku zubního kazu, je na řadě lékařský zákrok. Důležité je řešit situaci nemocného zubu vždy včas. Vlastní lékařský zákrok spočívá v odstranění infikovaných a změklých částí zubu a k překrytí vzniklého otvoru výplní - plombou.

 

Plomby
Podle užitého materiálu rozeznáváme v zásadě dva druhy plomb – kovové a nekovové, z nichž každý má své klady i zápory.
Z kovových výplní je nejznámější plomba amalgámová. Tuto směs, která je tvořená stříbrem, cínem, mědí a rtutí, objevil roku 1528 německý zubní lékař Johann Stocker a je používána dodnes. Amalgámu sice byly a jsou vytýkány vlastnosti, které mohou mít negativní vliv na zdraví pacienta, někteří citlivější lidé jej špatně snášejí zejména kvůli uvolňování rtuti, ke kterému dochází již při teplotách okolo 37 stupňů Celsia. V následku se u těchto pacientů mohou objevit vyrážky, chronická únava a snížení obranyschopnosti organismu. Jedná se ovšem jen o nevelký počet případů, naprostou většinou lidí je amalgám snášen bez obtíží.
Negativní hledisko používání amalgámu spočívá v nutnosti vyvrtat hlubší kavitu (tedy obvykle zasáhnout i do zdravé části zubu), která musí mít šikmé stěny, přičemž její ústí musí být užší než její dno. Amalgám je neadhezivní a nepřilne tudíž ke stěnám kavity, avšak její výše uvedený tvar zabraňuje vypadnutí výplně. Nepříliš populární je amalgám u pacientů také pro své tmavé zbarvení.
Pozitivem je antibakteriální účinek tohoto druhu plomby. Ta, jelikož je tvořená kovem, koroduje. Při tom se uvolňují ionty stříbra. Sloučením se sirovodíkem, který produkují zubní bakterie, dochází ke vzniku sirníku stříbrného a dalších korozních produktů s antibakteriálním účinkem.
Nekovové plomby se zhotovují z plastu, který je adhezivní. Proto není potřeba vrtat tak hlubokou kavitu, postačí pouze odstranění zasažené zubní tkáně. Plastové výplně jsou populární i pro svou barvu, která je podobná barvě zubů.
Nevýhodou tohoto typu plomby je menší tvrdost a odolnost než u plomb kovových. Hrozí její poškození či odpadnutí a je proto vhodnější zejména pro pacienty, kteří chodí na pravidelné zubní prohlídky.

 

Parodontitida

Toto onemocnění, známější pod názvem paradentóza, je hned po zubním kazu nejčastější chorobou ústní dutiny. Jistý stupeň této nemoci se až na výjimky projeví s přibývajícím věkem téměř u každého. Jedná se o onemocnění postihující parodont, tedy závěsný aparát, který fixuje zuby. Ten je tvořen povrchovou částí, kterou představují dásně, a částí hlubší, skládající se z čelistních kostí. Nemoc obvykle probíhá několik let bez projevů bolesti a mnohdy proto není včas ošetřena.

Mezi první příznaky se řadí krvácení dásní při čištění chrupu nebo při jídle. Za vznikem parodontitidy stojí opět, stejně jako při tvorbě zubního kazu, bakterie – jejich odpadní látky. Ty se, zvláště při nedostatečné péči o zuby, hromadí ve formě plaku na těžko přístupných místech, zejména na krčcích zubů. Po určité době pronikají do dásně a způsobují její zánět. Dáseň zduří, má sklon ke krvácivosti a vyznačuje se tmavší barvou než dáseň zdravá. V takovém případě mluvíme o gingivitidě. Tento zánět je ještě poměrně dobře léčitelný.

O parodontitidě mluvíme ve chvíli, kdy se zánět prohlubuje, ohrožuje hlubší část parodontu a uvolňuje jej. Dochází ke vzniku tzv. chobotů, které mohou zahnívat, což se projeví nepříjemným zápachem z úst. Mezi zuby se vytvářejí mezery, dochází k uvolňování zubů, zubní krčky se odhalují. Hlubší vrstvy parodontu se v této fázi působením bakterií a jejich odpadních látek mění. V následku této skutečnosti začne imunitní systém tyto tkáně považovat za nepřátelské a ničí je. V tomto faktu spočívá hlavní obtíž léčby parodontitidy. Parodont je postupně ničen, dochází k viklání zubů a jejich vypadávání. Vývoj choroby se sice dá zpomalit, nikdy však ne zcela zastavit. Nejdůležitější roli proto hraje správný způsob prevence.
 

Zubní náhrady
Druhá generace zubů, jak známo, už nebývá nahrazena generací třetí. Tedy alespoň ne přirozeným procesem organismu. Přijde–li člověk z rozličných příčin o jeden či více nebo dokonce o všechny zuby, vzniká jak problém estetický, tak problém praktický (mělnění potravy, výslovnost, a jiné). Není–li mu tento stav lhostejný a je–li to v jeho možnostech, uchyluje se zpravidla k řešení v podobě určitého typu zubní náhrady.
Volba náhrady je závislá na rozsahu poškození a také na finančních možnostech pacienta. Zubní náhrady mohou být částečné nebo celkové a závisle na způsobu fixace buď snímatelné, nebo nesnímatelné. Zdravotní pojišťovny obvykle hradí (zcela nebo částečně) jen určité typy náhrad.
Drobné poškození, jakým je uštípnutí menší části zubu, se dá řešit „domodelováním“ chybějící části ze speciální umělé hmoty a jejím „přilepením“ na zub.
Korunky se používají, pokud došlo k většímu poškození či oslabení zubu, než které je možno ošetřit výplní nebo domodelováním. Z kovu či jiné hmoty (keramika, plast) se zhotovuje umělá krytka (korunka), která se nasazuje na zub.
Kompletní snímatelná náhrada supluje funkci celého chrupu, to platí pro případy, kdy již v ústní dutině nezůstal žádný zub. V takovém případě drží na dásni pouze díky plošné adhezi. Pro vyšší komfort a zvýšení adheze je v současnosti v nabídce velký výběr fixačních krémů, past a gelů.
U částečných snímatelných náhrad existuje množství typů - od těch, které jsou fixovány retenčními sponami, až po ty, které jsou ukotveny tak, že se zbývající zuby seříznou a na ně se umístí část přípojného zařízení (podobající se patentům). Druhá část se pak umístí na protézu, kterou se následně seříznuté zuby zakryjí. To se označuje též jako náhrada hybridní.
Zubní implantáty jsou uměle vytvořené zuby, které se uchycují pomocí zpravidla titanových, válcovitých šroubů přímo do čelisti, s případným doplněním o částečnou snímatelnou náhradu. Jde o relativně moderní postup, který ovšem klade relativně vysoké finanční nároky.
Klasické a dobře známé jsou i tzv. můstky. Používají se k náhradě jednoho nebo více zubů. Zuby sousedící s mezerou se obrousí a fixní můstek se na ně kotví korunkami.

 

Dentální hygiena

Nosným základem dentální hygieny jsou zejména dva úkony. Jeden z nich je dobré provádět minimálně dvakrát denně a ten druhý alespoň jednou za půl roku. Jde samozřejmě o čištění zubů a o pravidelné preventivní prohlídky v lékařské ordinaci.

Zubní kartáček a pasta. To je základ, s jehož pomocí odstraňujeme ze zubů zbytky potravy a redukujeme množství potenciálně nebezpečných mikroorganismů. Zuby čistíme minimálně dvakrát denně.

Zubní kartáček by měl mít pevné a dlouhé držadlo, aby se s ním dobře manipulovalo. Hlava kartáčku by měla být malá a její štětiny krátké, aby snáze pronikaly do všech hůře přístupných partií.

Zubní pasty dělíme na profylaktické – určené pro běžné používání a pasty léčebné (s vyšším obsahem fluoridů), dostupné pouze v lékárnách. Ty využijí zejména lidé se zvýšenou kazivostí nebo s tendencemi ke tvorbě zubního kazu. Převážné množství zubních past obsahuje fluoridy, které zuby potřebují a umí je využít. Fluoridové aniony totiž dokážou proniknout skrz sklovinnou hmotu, a pokud se v ní nachází rané podpovrchové poškození (počátek zubního kazu), přímo se účastní remineralizace. Navíc brzdí glykolýzu, tedy obživuý ústních mikroorganismů.

Přemíra fluoridů však může našemu organismu škodit. V tomto ohledu jsou údaje na etiketách zubních past bohužel poněkud skoupé, případně laikovi nesrozumitelné. Hlavně při volbě pasty pro děti, které by měly používat spíše ty s nižším obsahem fluoridů, je lepší se poradit s lékařem.

K ostatním pomůckám dentální hygieny, které doplňují čištění zubů, se řadí ústní vody, nejrůznější mezizubní kartáčky a párátka a zubní nitě.

 

Bělení zubů
Domácí bělení: představuje využití některé z široké nabídky zubních past s bělícím účinkem. Ačkoliv se o míře účinnosti jednotlivých past často diskutuje, přidržme se holých faktů. Pojmem zubní pasta s bělícím účinkem rozumíme takovou zubní pastu, která nejčastěji obsahuje abrazivní látky (perlit, silice). Při čištění zubů dochází mechanickou cestou k obrušování usazenin na zubech. Ačkoliv i tímto způsobem lze při pravidelném používání dosáhnout dobrého výsledku a metoda není příliš finančně náročná, je vhodná zejména pro lidi s přirozeně světlejším odstínem barvy zubů. Drobné částice zajišťující brusný efekt však mohou, zejména lidem s citlivými zuby a dásněmi, způsobit nepříjemné problémy.  
Převážná většina bělících metod však dnes stojí na využití peroxidu vodíku a hlavně karbamid peroxidu (peroxihydrát močoviny) a jejich účinek, zjednodušeně řečeno, spočívá v rozpouštění organických barviv ve struktuře zubu. Pro domácí bělení jsou k dispozici jak pasty s obsahem peroxidů (v nižší koncentraci), tak nejrůznější gely užívané pomocí aplikátoru – čili formy, která kopíruje tvar chrupu. Do formy se aplikuje gel a po nasazení na chrup se nechává po určitou dobu působit (30 minut až dvě, případně tři hodiny). Tento postup se opakuje denně, nebo i vícekrát během jednoho dne. Ve volně prodejných přípravcích je tak většinou obsažen pryžový základ, z kterého si pacient před použitím sám vytvaruje dle svého chrupu odpovídající formu. Obdobně je možné zakoupit bělící proužky na jedno použití, které se nalepují na zuby a účinná látka (zpravidla rovněž karbamid peroxid) se nechává několik desítek minut působit. Tento postup se opět opakuje během celé bělicí kúry.
Odborné bělení: i při bělení ve stomatologické ordinaci se využívá aplikace peroxidů, ovšem v podstatně vyšší koncentraci (v prostředcích pro domácí bělení jde většinou o 5 až max. 10, při odborném bělení pak až 35 %). Před samotným procesem bělení je významné pečlivé ošetření zubů, protože tato metoda vyžaduje, aby byl pacientův chrup v dobrém stavu. Nutností může být i předchozí odstranění zubního kamene. U lidí s poškozeným chrupem (zubní kaz, aj.), který není předem náležitě ošetřen, se bělení nedoporučuje.

 

Jídelníček

Zuby jsou obzvlášť citlivé na to, co jíme a pijeme. Jejich zabarvení neprospívá kouř z cigaret, černá káva, černý čaj a podobně. Důležitější je ale samozřejmě jejich zdraví.

Škodlivé je nadměrné požívání potravin s vysokým obsahem sacharidů, nejenom sladkosti všeho druhu, ale i moučné výrobky a dokonce i třeba smažené bramborové hranolky, které nepříznivě ovlivňují pH v ústech. Není ale nutné si nějakou tu dobrůtku odepřít, důležité je dbát hlavně na správné a dostatečně čištění zubů, zejména pak u dětí. Zuby by se neměly čistit okamžitě po jídle, tehdy je sklovina nejzranitelnější, doporučuje se přibližně dvacetiminutový odstup.

Zubům lze od raného dětství prospět konzumací potravin, které obsahují minerální látky sloužící k jejich zdravému vývoji. Vápník, který je zastoupen v mléku, sýrech i zelenině, fosfor je zastoupen v tmavém mase, rybách a drůbeži, celozrnném pečivu apod. Kvalitu zubů značně ovlivňuje fluor. Jeho zdroj je jednak v zubní pastě a na prvním místě mezi potravinami jsou pak mořské produkty (ryby, korýši a zejména jejich kosti), z rostlin třeba hlávkový salát nebo špenát.

 

Pohled do minulosti
Problémy se zuby trápí lidstvo již od samého počátku, o čemž existuje řada dochovaných záznamů. Z těch je také patrné, jakým způsobem se tehdejší medicína pokoušela jednotlivé choroby chrupu léčit. Ve starověkém Egyptě nacházíme dokonce samostatné knihy pojednávající pouze o problematice zubního lékařství. Dovídáme se, že již v oněch dobách byly zuby nejen trhány, ale nacházíme i zmínky o pokusech léčit zubní kaz pomocí rostlinných přípravků.
Čištění zubů pomocí různých směsí, jakýchsi předchůdců dnešních zubních past, poukazuje na uvědomělost obyvatelstva v péči o chrup. Směs se nanášela na prst a následně do ústní dutiny. Za objev zubního kartáčku pak můžeme být vděční Arabům. V Egyptě a Římě lze navíc vysledovat první úspěchy v umisťování zubů umělých. Na přelomu prvního a druhého století našeho letopočtu byly zaznamenány hned dva přelomové momenty v léčbě chrupu, a to první použití ruční vrtačky a následně také objevení postupu vedoucího k umrtvení zubu. Cesta k moderním postupům v této oblasti lékařství byla však ještě dlouhá a spletitá. Ochránit naše zuby před všemi nemocemi se, jak je ostatně zřejmé, dodnes nepodařilo.
Ačkoliv současné zubní lékařství je na velmi pokročilé úrovni, nemusí být návštěva u zubaře vždy příjemná. Nejen z toho důvodu je věcí každého člověka o svoje zuby správným způsobem pečovat a vyhnout se tak hrozícím nepříjemnostem.

 

Filip Kopecký


Přihlásit