Fejeton: O autosedačkách vážně

Obsah dubnového dTestu

Aktuální číslo časopisu dTest 4/2024 Obsah dubnového dTestu

Sdílejte

Publikováno v časopise 6/2011

Obvykle si v těchto fejetonech spíš dělám legraci, ale o prospěšnosti autosedaček chci tentokrát promluvit zcela vážně. Nejen proto, že jsem za jejich povinné zavedení loboval v parlamentu už v dobách, kdy jsme žádný pořádný parlament neměli, a lobbing bylo sprosté slovo, ale poněvadž jsem zažil na vlastní kůži jeden opravdu drastický příběh.

Měl jsem jako malý kluk šlapací auto – nemám sebemenší ponětí, kde a jak jsme k němu přišli, jelikož jinak jsme neměli nic a největší vymožeností naší domácnosti byly necky. Auto bylo velké, plechové, modré a červené a těžké a já ho zbožňoval. Nikomu bych ho nepůjčil a nikoho bych v něm nesvezl. Kromě Michala.

Michal byl medvěd. Na rozdíl od auta vím přesně, kde jsme k němu přišli – děda ho vylovil z povodně. Měl tudíž trochu divnou barvu a jen jedno žluté oko, kterým ovšem viděl všechno, co vidět potřeboval. Taky divně voněl.

S autem jsem nejradši jezdil u nás v ulici, jelikož to bylo z kopce. Musel jsem ho nejdřív vytlačit nahoru, protože vyšlápnout se to nedalo, ale pak to frčelo, až se plechy třásly. Dole jsem buď zabrzdil takovou nejistou nožní brzdou, anebo vletěl do hlohového křoví, za nímž byl celkem pohodový příkop. Nic se nemohlo stát.

Jenomže jednou při mé závodní jízdě vjel do ulice zpoza dolního rohu na kole pan Pleticha. Pánbuví, co ho to napadlo motat se po vsi na velocipedu. Zareagoval jsem bystře a dupl na brzdu.

Moje autíčko nemělo přední sklo. Kdyby ano, rozmázl by se o něj Michal jako lívanec. Takhle jen vyletěl plavným obloukem ven.

Pleticha taky zareagoval bystře a dupl na brzdu. Dostal trochu smyk, ale byl by to nejspíš zvládl, kdyby ho medvěd netrefil přímo mezi brejle. Takhle zavrávoral, škubl řídítky, prorazil chatrný plot u zahrady paní Procházkové a zapíchl se hlavou do rybízů, kam zanášela jedna z jejích slepic.

Slepice se pokusila před letícím cyklistou uprchnout, ale zlomila si nohu a zmateně se točila v kruhu na trávníku. Když to spatřila paní Procházková, vyběhla na zahradu a začala hystericky křičet: Vražda! Pomoc, vražda!

Vzápětí se na místě objevila i paní Pletichová, a poněvadž si myslela, že obětí je její manžel, s pláčem se ho pokoušela vytáhnout z rybízů. Když se jí to povedlo, uviděla, že má ve vlasech něco žlutého, a jelikož netušila, že jsou to pozůstatky ilegální snůšky, žalostivě naříkala: Táto, tobě teče mozek!

Já jsem rovněž plakal a tiskl k sobě Michala, kterému se nestalo nic, jen zpod natrženého ucha se mu vysypalo trochu pilin. Celá aféra měla velmi vážné následky a pověst naší rodiny, která už tak nestála za nic, ještě utrpěla. Auto mi sebrali a dali ho mladšímu bráchovi, který se z kopce jezdit bál a šmrdolil se akorát po dvorku.

A tohle je poučení pro všechny řidiče světa: Nic z toho se nemuselo stát, kdybych měl medvěda upoutaného v dětské autosedačce!

(A hořká tečka na závěr: Michala internovali a pak ho hodili do nejbližší povodně.)

 

Zdeněk Rosenbaum


Přihlásit